Panj é asr
À cinq heures de l'après-midi
Režie:
Samira MakhmalbafScénář:
Samira MakhmalbafKamera:
Ebrahim GhaforiHudba:
Mohammad Reza DarvishiVOD (1)
Obsahy(1)
Po pádu Tálibánu bylo dívkám v Afghánistánu povoleno vrátit se znovu do škol. Noqreh má však smůlu: její konzervativní otec si myslí, že dívky vzdělání nepotřebují, a povoluje jí navštěvovat pouze školu koránu. Noqreh tedy každé ráno předstírá, že koná podle jeho příkazu. Jen co je však otec z dohledu, vymění Noqreh své pantofle za boty na vysokých podpatcích a vydá se do normální školy, kde se dívky kromě jiného učí také sebeúctě. Na hodině politiky začne Noqreh formulovat svůj sen stát se prezidentkou své země. Jako inspirace jí slouží bývalá prezidentka Pákistánu Benazir Bhuttová... Poněkud záhadný název filmu vychází z básně Federica Garcíi Lorcy. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (15)
Tak tohle ne! To se nepatří! Na to dejte interdikt! Vymezte jako tabu! Dejte do trezoru! Nepotřebujeme filmy, které nás znepokojují, něco nám podstrkují nebo vůbec vyvádějí z naší bohorovné (Bůh je sice vševidoucí a vševědoucí, nemůže si ale všechno koupit) konzumní rovnováhy.... Film, který není v prvním plánu věnován povznesení sociální prestiže žen, nýbrž prostému přežívání a přežití, není (opět) inspirován známou písničkou "Pátá" (T. Hatch / Jiří Štaidl) v podání Heleny Vondráčkové (ta patří právě do oblasti konzumu), nýbrž básní Federica Garcíi Lorcy "Llanto (žalozpěv) por Ignacio Sánchez Mejías", kterou napsal v roce 1934, a která je podle Rafaela Dieste alegorií na Guerra Civil a smrt Repúblicy Española (proč ale právě 'v pět odpoledne' - A las cinco de la tarde. / Eran las cinco en punto de la tarde - můžeme jen tušit.) Pro nás ale není nic snazšího než rozšíření místa i času na dějiště filmu, Afganistan... Mladá Noqreh se chce stát prezidentkou, ale neumí mluvit před lidmi. Její přítel jí radí, aby nejprve hovořila k dobytku. Až bude potom mluvit k lidem, stačí jen představit si je jako dobytek (tady už je to běžná praxe).... Maq **** zde má pozoruhodnou úvahu (celou ji zopakuji): "Do centra mojí pozornosti se namísto Noqreh postupně dostal její otec. Napřed ho vnímáme jako konzervativce, omezujícího dceru lpěním na tradicích. Fanatik, jak Noqreh říká. Znenáhla ho však poznáváme jako člověka s pevnou morálkou, mírumilovného, snášenlivého, odpovědného. Je to jen on sám, kdo zná a chápe v celém rozsahu hroznou situaci jeho rodiny a velmi, velmi lidsky trpí." Navíc jeho "hovory s koněm" to jen podtrhují. Pozn.: Za ruské invaze do Afganistánu, se povídal vtip, začínající dotazem, jak se rozlišují stany podle velikosti. Nejmenší je singl stan, pak "áčko" pro 2 až 3, atd. a největší Afganistan, do kterého se vejde celý ukrajinský front. - Teď už víme, že nejen on. ()
Film plný jemných paradoxů provázejících střet kultur v ortodoxní zemi, kterou západ nemůže nikdy pochopit tak, jako její vlastní děti. Západní svět by tento a mnohé další východní filmy měl vidět, aby si uvědomil, kolik lidí a jakou měrou vůbec ovlivňuje. Velmi silně na mě zapůsobila scéna ke konci, kdy nad pouští prolétly americké vrtulníky Blackhawk a letadlo Lockheed C-130 Hercules, zatímco dole pod nimi dvě ženy a jejich otec s námahou tlačili chatrný povoz skrz rozlehlou pláň. 70% = 4-/5 ()
Klasická festivalovka, která funguje v sále filmového klubu nebo na specializovaném festivalu spíš, než na televizní obrazovce jako vyplnění volného času k zábavě. Jako většina snímků z Blízkého a Středního Východu není tohle drama založené na zajímavém ději, ale spíš na pro nás exotickém prostředí a atmosféře absurdity dané jinou kulturou, měřítky a hodnotami. Ve své oblasti navíc může sloužit k sebeuvědomění žen a podpoře jejich společenského postavení. Hlavní hrdinka sní o kvalitnějším vzdělání a seberealizaci, dokonce se zaobírá myšlenkou získat vysokou funkci ve státní správě. Její otec je typicky nevzdělaný náboženský fanatik a země je rozvrácená občanskou válkou, takže jakékoliv snahy o společenský vzestup jsou opravdu pouhou iluzí. Nejde tu o příběh, ale o sled někdy působivých scén, jako když hrdinka hledající vodu prochází rozstříleným gigantickým palácem a divák s ní poslouchá kapky padající vody a prožívá napětí, jestli šlápne na minu, nebo bude mít znovu štěstí. Celkový dojem: 55 %. ()
Tohle mi přišlo jako vedlejší produkt festivalového trhu. Ukažme těm na Západě, co chtějí vidět: Afghánistán zbídačený vládou Tálibánu, přetrvávající vzájemnou nesnášenlivost, ženy v burkách, muže, co nedokážou mluvit se členkami vlastní rodiny, tak konverzují se svým koněm... V Íránu se to samozřejmě promítat nebude, ale to je přece běžné. Jenže problém západního diváka je v tom, že musí o životě v Íránu docela hodně věcí vědět, aby tento film vůbec mohl ocenit. Já toho moc nevím. (50%) ()
Není to špatný film. Když jsem na festivalu v Karlových Varech viděl sebevědomou mlaďoučkou režisérku, říkal jsem si že ta má ještě kariéru před sebou, ale tomuhle filmu chybí nějaká silnější dějová linie. Život v Iránu je zobrazen realisticky, ale dokumentární film to není. Je na čem pracovat, potenciál velký. ()
Reklama