poster

V pět odpoledne

  • Írán

    Panj é asr

  • Francie

    À cinq heures de l'après-midi

Drama

Írán / Francie, 2003, 105 min

Předloha:

Mohsen Makhmalbaf (kniha)

Scénář:

Samira Makhmalbaf

Kamera:

Ebrahim Ghafori
  • Ravi
    ****

    Film plný jemných paradoxů provázejících střet kultur v ortodoxní zemi, kterou západ nemůže nikdy pochopit tak, jako její vlastní děti. Západní svět by tento a mnohé další východní filmy měl vidět, aby si uvědomil, kolik lidí a jakou měrou vůbec ovlivňuje. Velmi silně na mě zapůsobila scéna ke konci, kdy nad pouští prolétly americké vrtulníky Blackhawk a letadlo Lockheed C-130 Hercules, zatímco dole pod nimi dvě ženy a jejich otec s námahou tlačili chatrný povoz skrz rozlehlou pláň. 70% = 4-/5(30.7.2010)

  • radektejkal
    *****

    Tak tohle ne! To se nepatří! Na to dejte interdikt! Vymezte jako tabu! Dejte do trezoru! Nepotřebujeme filmy, které nás znepokojují, něco nám podstrkují nebo vůbec vyvádějí z naší bohorovné (Bůh je sice vševidoucí a vševědoucí, nemůže si ale všechno koupit) konzumní rovnováhy.... Film, který není v prvním plánu věnován povznesení sociální prestiže žen, nýbrž prostému přežívání a přežití, není (opět) inspirován známou písničkou "Pátá" (T. Hatch / Jiří Štaidl) v podání Heleny Vondráčkové (ta patří právě do oblasti konzumu), nýbrž básní Federica Garcíi Lorcy "Llanto (žalozpěv) por Ignacio Sánchez Mejías", kterou napsal v roce 1934, a která je podle Rafaela Dieste alegorií na Guerra Civil a smrt Repúblicy Española (proč ale právě 'v pět odpoledne' - A las cinco de la tarde. / Eran las cinco en punto de la tarde - můžeme jen tušit.) Pro nás ale není nic snazšího než rozšíření místa i času na dějiště filmu, Afganistan... Mladá Noqreh se chce stát prezidentkou, ale neumí mluvit před lidmi. Její přítel jí radí, aby nejprve hovořila k dobytku. Až bude potom mluvit k lidem, stačí jen představit si je jako dobytek (tady už je to běžná praxe).... Maq **** zde má pozoruhodnou úvahu (celou ji zopakuji): "Do centra mojí pozornosti se namísto Noqreh postupně dostal její otec. Napřed ho vnímáme jako konzervativce, omezujícího dceru lpěním na tradicích. Fanatik, jak Noqreh říká. Znenáhla ho však poznáváme jako člověka s pevnou morálkou, mírumilovného, snášenlivého, odpovědného. Je to jen on sám, kdo zná a chápe v celém rozsahu hroznou situaci jeho rodiny a velmi, velmi lidsky trpí." Navíc jeho "hovory s koněm" to jen podtrhují. Pozn.: Za ruské invaze do Afganistánu, se povídal vtip, začínající dotazem, jak se rozlišují stany podle velikosti. Nejmenší je singl stan, pak "áčko" pro 2 až 3, atd. a největší Afganistan, do kterého se vejde celý ukrajinský front. - Teď už víme, že nejen on.(18.12.2017)

  • gudaulin
    ***

    Klasická festivalovka, která funguje v sále filmového klubu nebo na specializovaném festivalu spíš, než na televizní obrazovce jako vyplnění volného času k zábavě. Jako většina snímků z Blízkého a Středního Východu není tohle drama založené na zajímavém ději, ale spíš na pro nás exotickém prostředí a atmosféře absurdity dané jinou kulturou, měřítky a hodnotami. Ve své oblasti navíc může sloužit k sebeuvědomění žen a podpoře jejich společenského postavení. Hlavní hrdinka sní o kvalitnějším vzdělání a seberealizaci, dokonce se zaobírá myšlenkou získat vysokou funkci ve státní správě. Její otec je typicky nevzdělaný náboženský fanatik a země je rozvrácená občanskou válkou, takže jakékoliv snahy o společenský vzestup jsou opravdu pouhou iluzí. Nejde tu o příběh, ale o sled někdy působivých scén, jako když hrdinka hledající vodu prochází rozstříleným gigantickým palácem a divák s ní poslouchá kapky padající vody a prožívá napětí, jestli šlápne na minu, nebo bude mít znovu štěstí. Celkový dojem: 55 %.(14.5.2011)

  • Maq
    ****

    Při sledování filmu z takového prostředí se divák nemůže vyhnout zásadní otázce: Mohu věřit tomu, co vidím? Opravdu lidé na daném místě a v daném čase myslí, cítí, mluví, jednají, žijí a umírají tak, jak to film ukazuje? Přiznám se, že v tomto případě jsem v koncích. Prostě nevím. Neumím posoudit, zdali jsou Afghánci takoví, a nerozpoznám, kde končí realita a začíná autorkou předepsaná stylizace. --- Zpočátku jsem nepochyboval, že jsem objektem propagandy. V dívčí světské škole, donedávna Talibanem zakázané, dívky projevují zájem o vysoce kvalifikovaná povolání včetně prezidentské funkce. Jejich projevy jsou toporné, naučené, nepřirozené. Účelově vybranými citacemi Koránu je nám naopak výuka v tradiční škole představena tak, abychom nebyli na pochybách o jejím nekonečném tmářství. --- Aha, řekl jsem si, tady je emancipovaná, na Západě žijící Afghánka, která nás teď počastuje agitací za pokrok, osvětu a demokracii v Afghánistánu. Jenže film pokračuje, a prezidentský sen se stále zřetelněji vyjevuje spíše jen jako dětská hra. Sice se o něm nadělá nejvíce řečí, ale dohromady nikam se nedospěje a spíš se nám tu rodí milostný románek. Zato v pozadí, jaksi stoicky a většinou bez komentáře se odehrává velký příběh. Rodina se krok za krokem, bez velkých gest, propadá do beznaděje a katastrofy, závěr je zdrcující. --- Do centra mojí pozornosti se namísto Noqreh postupně dostal její otec. Napřed ho vnímáme jako konzervativce, omezujícího dceru lpěním na tradicích. Fanatik, jak Noqreh říká. Znenáhla ho však poznáváme jako člověka s pevnou morálkou, mírumilovného, snášenlivého, odpovědného. Je to jen on sám, kdo zná a chápe v celém rozsahu hroznou situaci jeho rodiny a velmi, velmi lidsky trpí. --- Říkám si, že kdyby autorka chtěla udělat prostě agitku, nepřipustila by, abychom k nepříteli pokroku, a tedy negativní postavě, pocítili takový obdiv a úctu, ba soucit. Jenže to může být ještě jinak. Je možné, že autorka neví, že u nás na Západě, kde už máme všechno to, co Afghanistán teprve čeká, je zbožný, morální, statečný a odpovědný muž bezmála mýtickou postavou. Jinými slovy, kdo je pro pokrokovou Afghánku zabedněný dědek, ten je pro nás dědečkem z pohádky. --- Kulturní vzdálenost je převeliká a riziko nedorozumění oboustranné. To je vcelku jediné, čím jsem si ohledně tohoto filmu jistý.(18.8.2010)

  • Kaka
    **

    Není to špatný film. Když jsem na festivalu v Karlových Varech viděl sebevědomou mlaďoučkou režisérku, říkal jsem si že ta má ještě kariéru před sebou, ale tomuhle filmu chybí nějaká silnější dějová linie. Život v Iránu je zobrazen realisticky, ale dokumentární film to není. Je na čem pracovat, potenciál velký.(10.7.2004)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace