poster

V pět odpoledne

  • perština

    Panj é asr

  • francouzský

    À cinq heures de l'après-midi

  • anglický

    At Five in the Afternoon

Drama

Írán / Francie, 2003, 105 min

Předloha:

Mohsen Makhmalbaf (kniha)

Scénář:

Samira Makhmalbaf

Kamera:

Ebrahim Ghafori
  • radektejkal
    *****

    Tak tohle ne! To se nepatří! Na to dejte interdikt! Vymezte jako tabu! Dejte do trezoru! Nepotřebujeme filmy, které nás znepokojují, něco nám podstrkují nebo vůbec vyvádějí z naší bohorovné (Bůh je sice vševidoucí a vševědoucí, nemůže si ale všechno koupit) konzumní rovnováhy.... Film, který není v prvním plánu věnován povznesení sociální prestiže žen, nýbrž prostému přežívání a přežití, není (opět) inspirován známou písničkou "Pátá" (T. Hatch / Jiří Štaidl) v podání Heleny Vondráčkové (ta patří právě do oblasti konzumu), nýbrž básní Federica Garcíi Lorcy "Llanto (žalozpěv) por Ignacio Sánchez Mejías", kterou napsal v roce 1934, a která je podle Rafaela Dieste alegorií na Guerra Civil a smrt Repúblicy Española (proč ale právě 'v pět odpoledne' - A las cinco de la tarde. / Eran las cinco en punto de la tarde - můžeme jen tušit.) Pro nás ale není nic snazšího než rozšíření místa i času na dějiště filmu, Afganistan... Mladá Noqreh se chce stát prezidentkou, ale neumí mluvit před lidmi. Její přítel jí radí, aby nejprve hovořila k dobytku. Až bude potom mluvit k lidem, stačí jen představit si je jako dobytek (tady už je to běžná praxe).... Maq **** zde má pozoruhodnou úvahu (celou ji zopakuji): "Do centra mojí pozornosti se namísto Noqreh postupně dostal její otec. Napřed ho vnímáme jako konzervativce, omezujícího dceru lpěním na tradicích. Fanatik, jak Noqreh říká. Znenáhla ho však poznáváme jako člověka s pevnou morálkou, mírumilovného, snášenlivého, odpovědného. Je to jen on sám, kdo zná a chápe v celém rozsahu hroznou situaci jeho rodiny a velmi, velmi lidsky trpí." Navíc jeho "hovory s koněm" to jen podtrhují. Pozn.: Za ruské invaze do Afganistánu, se povídal vtip, začínající dotazem, jak se rozlišují stany podle velikosti. Nejmenší je singl stan, pak "áčko" pro 2 až 3, atd. a největší Afganistan, do kterého se vejde celý ukrajinský front. - Teď už víme, že nejen on.(18.12.2017)

  • Kaka
    **

    Není to špatný film. Když jsem na festivalu v Karlových Varech viděl sebevědomou mlaďoučkou režisérku, říkal jsem si že ta má ještě kariéru před sebou, ale tomuhle filmu chybí nějaká silnější dějová linie. Život v Iránu je zobrazen realisticky, ale dokumentární film to není. Je na čem pracovat, potenciál velký.(10.7.2004)

  • Sarpele
    ****

    Brzy po pádu Tálibánu natáčí Samira Makhmalbaf film o Afghánské dívce Nogreh navštěvující bez vědomí konzervativního otce školu. Chce se tak přiblížit svému snu – stát se prezidentkou Afghánistánu podobně jako Benazir Bhutto v Pákistánu. Když sledujeme Nogreh obouvající si před příchodem do školy boty na podpatku, můžeme si vzpomenout na malou Zahru z filmu Božské děti a uvědomit si, jak jsou pro islamské dívky boty důležité k vyjádření vlastní individuality. V názvu filmu je použit verš z básně Frederica Garcii Lorcy Pláč pro Ignacia Sancheze Mejiase.(26.1.2006)

  • Ravi
    ****

    Film plný jemných paradoxů provázejících střet kultur v ortodoxní zemi, kterou západ nemůže nikdy pochopit tak, jako její vlastní děti. Západní svět by tento a mnohé další východní filmy měl vidět, aby si uvědomil, kolik lidí a jakou měrou vůbec ovlivňuje. Velmi silně na mě zapůsobila scéna ke konci, kdy nad pouští prolétly americké vrtulníky Blackhawk a letadlo Lockheed C-130 Hercules, zatímco dole pod nimi dvě ženy a jejich otec s námahou tlačili chatrný povoz skrz rozlehlou pláň. 70% = 4-/5(30.7.2010)

  • Slarque
    ***

    Tohle mi přišlo jako vedlejší produkt festivalového trhu. Ukažme těm na Západě, co chtějí vidět: Afghánistán zbídačený vládou Tálibánu, přetrvávající vzájemnou nesnášenlivost, ženy v burkách, muže, co nedokážou mluvit se členkami vlastní rodiny, tak konverzují se svým koněm... V Íránu se to samozřejmě promítat nebude, ale to je přece běžné. Jenže problém západního diváka je v tom, že musí o životě v Íránu docela hodně věcí vědět, aby tento film vůbec mohl ocenit. Já toho moc nevím. (50%)(12.8.2010)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace