Arvo Pärt 24 prelüüdi ühele fuugale
Arvo Pärt: 24 Preludes for a Fugue
Obsahy(1)
Estonec Arvo Pärt patří k nejpopulárnějším a nejvýraznějším hudebním skladatelům dneška. Hudba pravoslavného tvůrce s hlubokou vírou zní už pětadvacet let na světových scénách, do filmu ji použili Tom Tykwer, Gus Van Sant a další. Dokument sleduje skladatele v krátkých epizodách: jako by pátral, odkud se bere jeho mimořádnost. Pärt opisuje partituru, vzpomíná na dětství, dohaduje se se ženou, jedí-li se rajská jablíčka nasladko, nebo naslano. Komentuje svůj charakteristický prostý styl tintinnabuli a přelomovou skladbu Alina. Zkouší s renomovanými hudebníky i mladými talenty: ty druhé konsternuje žádostí o podpis. Škoda že nemůžete natočit tu vůni, říká kameramanovi na estonském tržišti. Cituje, co mu řekl metař na ulici: skladatel by prý měl milovat každý zvuk. Časové znamení v rádiu někdy zní, jako by za tím byl celý život. Třináct let strávil v exilu, než se v roce 1993 mohl znovu vrátit do Estonska. Dar geniálního talentu nese s mírným údivem, odpovědností, štěstím i melancholií. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (2)
24 preludií k fuze kráčí v té nejlepší tradici portrétních dokumentů-esejí Chrise Markera (Mémoires pour Simone, A.K., Jeden den Andreje Arseneviče...). Namísto klasického filmového portrétu, poskládaného ze svědectví příbuzných, přátel a spolupracovníků, v němž by se pozvolna odhalovala rouška Pärtova dětství, dospívání, intelektuálního a uměleckého zrání, nabízí Supinův film něco mnohem cennějšího (a v jistém smyslu bezprostřednějšího). To něco je obtížně vyjádřitelný pocit. Dotek blízkosti. Snad také proto, soudím, potěší spíše citlivé, duchovně založené diváky, schopné docenit hodnotu nezjevného, toho, co je ukryto mezi řádky. Nejsou to druzí, kdo o Pärtovi vyprávějí, komu je věnován prostor k vyjádření, dokonce ani režisérův hlas (ten ostatně mlčí), ale skladatel samotný. A to nejen ve slovech, jimiž se mnohdy jen marně pokouší vyjádřit to, co je možno jedině odtušit a vycítit, nikoli však vtělit do srozumitelných myšlenek (po vzoru Pascala bych to nazval "důvody srdce, které rozum nezná"), ale také řečí, která je v lecčems bližší, ne-li nejbližší, jedinečnému jazyku filmu. Řečí vlastní, nadčasové hudby i tiše výmluvnou řečí rozvážných gest a pohybů. Řečí těla. To vše promlouvá v mozaice nespojitých, namnoze všedních okamžiků, které poodhalují (nikdy však zcela neobnažují) rozličné fasety Pärtovy fascinující osobnosti. S trochou nadsázky by se dalo říci, že snímek umožňuje, abychom po dobu 24 preludií prožívali se skladatelem mollové i durové tóniny jeho života. Ať už Pärt vzpomíná na vzdálené dětství či v citlivých postřezích komentuje vůně a zvuky okolního světa, ať už vtipkuje, komponuje, prochází se přírodou po boku své ženy, či prostě jen instruuje hudebníky a hraje na klavír, společně s kamerou jsme mu takřka bez ustání nablízku, společně mu nasloucháme a pozorujeme, pozorujeme jej se zájmem. A skrze tuto pečlivě odváženou míru každodenní blízkosti zároveň zakoušíme (neboť se na nás mimoděk přenáší) bohorovný pokoj a klid, který hloubavého a zbožného Arvo Pärta, stejně jako jeho hudbu, obestírá... ()
Hard-core dokument pro ultrafans a gruppie světoznámého skladatele, jehož hudba mi bohužel moc neříká a dotýkala se mě pouze výjimečně. Zajímavá sonda do života, pocitů, vzpomínek, práce i odpočinku výjimečného člověka natočená s citem a pochopením pro duši umělce, snažící se jí, dle mého názoru bohužel marně zobrazit. ()