Příběh jedné ženy

samej sentiment a retrospektiva, následkem toho mi připadalo, že její linie pozvolného propadání hlavní hrdinky nemoci ve stáří, neměla dostatek prostoru a tudíž byla velmi nevyužitá, stejně jako judy dench. mládí nebylo ani zdaleka tak zajímavý jako stáří... mohlo být mnohem silnější a takhle z toho alespon z mýho pohledu čiší značně nevyužitej potenciál a tak za 40% (01.09.2004)

Iris je velice (opravdu velice) dojemný příběh o ženě, která kvůli nemoci začíná postupem času ztrácet svou vlastní osobnost a samotnou esenci svého života. Prolínání dvou časových rovin působí ze začátku poněkud chaoticky, avšak to se časem ustálí a ve výsledku to vypadá dobře a účelně. Jako působivější linii považuji tu ze současnosti, protože byla herecky mnohem více náročnější a jak Judi Dench, tak Jim Broadbent se svých rolí zhostili na výbornou a předvedli dechberoucí výkony. Samozřejmě i Kate Winslet a Hugh Bonneville byli přesvědčiví, ale "starší pár" vyhrává. Zkrátka neskutečně milý a smutný film s nepatrnou hudební složkou, který je především o lásce v té nejoddanější a nejryzejší podobě. (08.06.2013)

Malý, komorní a velmi smutnou atmosférou prosycený snímek je velmi upřímnou výpovědí o lásce a stáří. Těžko se z něj udělá asi hlavně lidem, jejichž věk už poněkud pokročil, přesto to zasáhlo i mne. Ta úzkost z toho plyne opravdu velmi zřetelně, už jen díky stylu natočení, kdy se současné záběry velmi umně prolínají s těmi dávno minulými a vytváří tak vypovídající kontrast mezi tehdejší a současnou Iris. A právě tahle proměna, která v různých variacích čeká takřka každého z nás, to je pro mě hlavní motiv filmu. Pamatuju si, že v době kdy to šlo do kin, všude se psalo především o hereckém koncertu čtveřice hlavních představitelů. I dnes, po 8 letech, s tím nejde nesouhlasit, těžko říct, kdo se vyznamenal nejvíc. Lehké to nemělo především Kate Winslet, ale opět svou problematickou postavu Iris zahrála bravurně. Od plného hodnocení mě odrazuje snad jen menší sugestivnost filmu. Tvůrci z obav před ještě větší trudností nedaly samotné Alzheimerově chorobě ve filmu tolik prostoru a možná je to trochu škoda. Onen kontrast a dopad na diváka by pak byl ještě o poznání větší... (18.06.2009)

Co je horší – ztratit tělo nebo ztratit mozek? Ve skutečnosti tato otázka postrádá smysl a vznikla jen proto, že křesťanství rozpojilo tělesný a mentálně-duševní projev podobně jako později marxismus oddělil nadstavbu (obecně kulturu) od základny (ekonomiky, technologie a výroby). Mnohem lépe si počíná moderní, přesněji kvantová fyzika, jež vědecky popsala dualitu jin a jang v teorii duality částice a vlnění. Ovšem nejlépe si stále vedou indická filosofie a taoismus, které popisují Jedno v mnohosti a mnohost v Jednom. Proto ztratit tělo znamená ztratit mozek a ztratit mozek znamená ztratit tělo, přičemž i částečné ztráty tělesné vedou ke změně mentality a postojů čili k určitým ztrátám a naopak. Takže správně by otázka měla znít: co je horší – ztrácet sebe přes tělo nebo přes mozek, přes omezení svobody konání nebo přes omezení svobody myšlení? Osobně mám jasno – obě ztráty jsou špatné a veškeré duchaplné řeči o boji, překonání a vítězství jsou lidským frajerským dočasným hrdinstvím na poli, kde každého čeká jen jeden konec, a rozdíl mezi lidmi je jen v tom, jak hodně ze sebe člověk ztratí, než na ten konec dorazí. Během životní cesty člověk může jen jedno – snažit se vyrovnávat se ztrátami a nahrazovat je jinými možnostmi. Lidové přísloví o hmotné strance říká – "Je lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný." Totéž se dá říci i o stránce nehmotné – je lepší být plnohodnotný, harmonický a talentovaný než omezený, pokřivený a blbý. A to, že tělesného a mentálního bohatství není dost pro všechny, nezakryje žádná víra ani lidské hrdinství. Současná "epidemie" alzheimerovy nemoci je vlastně projevem nedílné jednoty a duality světa, v kterém kde se přidá, tam se i ubere, a naopak, a proto i nárůst množství informací je vyvažován postupnou ztrátou schopnosti je soustředěně, uvědoměle a neomezeně vnímat a zpracovávat a prodloužení života se znehodnocuje ztrátou vazby s okolím. Holt je svět bohatý, ale chudý. ___ Iris doplňuje řadu filmů na téma ztráty mentálních schopností (Píseň pro Martina, Hilary a Jackie, Hanekeho film Láska) a zajímavé je to, že většina podobných snímků je o tvůrčích lidech, což zas tak moc nepřekvapuje, protože drama vynikne více, když se jedná o lidi, u kterých je zřetelnější podíl mentální činnosti. Nicméně v tomto případě se víc než o drama ztráty osobnosti jedná o nostalgické ohlédnutí za vztahem. (06.10.2013)

Plně souhlasím s tím, co tu píše POMO. Jelikož o Iris Murdochové nevím vůbec nic (a po shlédnutí tohohle filmu snad jen na co zemřela), neoslovuje mě její příběh tolik, co by chtěl. Zbývá jen ocenit kompletní herecký kvartet: Judi Dench je suverénně nejlepší, Kate Winslet jako její mladá verze plná sil předvádí další parádní výkon, Jim Broadbent svého Oscara určitě nedostal omylem a Hugh Bonneville vypadá, že jen vlaje za svou partnerkou hlavně proto, že to přesně vystihovalo existenci manžela Johna až do propuknutí zhoubné nemoci. (16.05.2005)