Hlavu vzhůru!

Zas jeden napravenej hříšník, jak by řek dobrý voják Švejk. Ba ne, tenhle film vyprávěl o jedné závažné skutečnosti - o existenci lidí, s nimiž se celý život (ne jako ve filmu) vleče jejich chorobně psychopatické postižení. Znám takový případ od nás z vesnice, a tak tvrdím, že moc nevěřím v nějakou skutečnou nápravu - to je prostě osobnostní defekt, s kterým žádná výchova nic nenadělá. Američané by z toho udělali větší limonádu, Francouzi to zvládli mnohem líp. Vlastně to byl film svým způsobem fascinující, vyprávěl o nedoceněné práci lidí, kteří musí s těmito mladistvými psychopaty pracovat - od soudců, všemožných vychovatelů, lékařů až po kurátory. Proto jsem po kratším váhání zvolil pět hvězdiček. (02.04.2019)

Film je stejně bezradný jako systém péče o mladistvé delikventy. 1) Malonyho matka si za svou zpackanou výchovu zaslouží postih daleko spíše než její oběť. To za prvé. Ke změně Malonyho chování došlo ne v důsledku jejího působení, ale jemu navzdory._____ 2) Představa, že ze svého vzdoru mladý delikvent vyroste, že časem zmoudří, mi připadá naprosto nesmyslná. Jistěže se bude chovat obezřetněji, aby mezi vlky snáze přežil, to je tak všechno. Umýt si nad ním ruce poukazem na jeho zletilost je pokrytecké. K žádné přeměně člověka dosažením věkové hranice 16, 18 nebo 21 let přece nedochází. Jen dostává papíry na to, že za sebe nadále zodpovídá sám._____ 3) Typický pedagogický problém je v bláhové představě, že domlouvání něco vyřeší. I zde vítězí pokrytectví - své jsme si splnili a dál je to na něm. Neustálé "pedagogické" působení, vysvětlování, domlouvání, je kontraproduktivní, on to vnímá jako projev slabosti. A protože neustále vrčí a chňapá po všech kolem, je zřejmé, že se cítí ohrožen a napadán. To nějaké výchovné kecy neodstraní...a bohužel většinou ani pobyt v pasťáku, kde jeho pocit ohrožení získá na oprávněnosti. Malony potřebuje řád a režim a v jeho rámci pak najde sebejistotu, sám sebe a posléze snad i lásku, pochopení a vstřícnost._____ 4) Příběh sám se nevymanil ze stereotypního vnímání prostředí i lidí kolem. Naštěstí je tu skvělý 19letý Rod Paradot (Malony), který si za svůj naprosto přesvědčivý herecký výkon Césara za nejslibnějšího herce opravdu zaslouží. 72letá Catherine Deneuveová (soudkyně) zde pak představuje typickou kvočnu, která to myslí dobře, ach tak dobře, ale které se to moc nedaří._____ 5) Fešácký Benoit Magimel (vychovatel Yann) je i ve svých 41 letech pěkný chlap. (06.12.2016)

človek by čakal nejakú francúzsku pičovinu, na ktorú je už tak nejak z posledných rokov zvyknutý. Na moje veľké prekvapenie, bolo to celkom pozeratelné a nemal som ani raz chuť za zabiť. Trochu ušla posledná desaťminútovka, kedy sa ten kolotoč opäť roztočil a ja som len tŕpol, aby sa cyklus filmu nezačal opakovať znova. A samotnému záveru som neuveril. Buď ich už tlačil čas a na lepšie vykreslenie už nemali miesto, alebo to bolo tak debilne nastrihané. Neviem sám. Ale bolo to dravé, drsné, s fajn emočnými scénami a tak jemne kritizujúce systém. A hlavne pozeratelné, to je u týchto filmoch to hlavné. Žiaľ, nemôžem dať viac ako 2 z 5 (01.11.2016)

Kto je na vine? Rodičia, ktorí o chlapca neprejavujú poriadny záujem už nejakých 16 rokov, alebo nakoniec aj tento chlapec? Má už totiž 16 rokov a je vo veku, kedy by si mohol človek uvedomovať aj vlastnú zodpovednosť za vlastné činy.....Lenže keď inštitúcie, ktoré vám hovoria a kážu presný opak toho, čo chcete počuť, tak sú na vine aj ony a vy sa ocitáte v bludnom kruhu....neviem nájsť správny výraz pre to, v kruhu čoho...film na mňa pôsobil autenticky, výborne zahraný, scény mali svoj zmysel, každá reakcia Malonyho z niečoho vyplývala a i keď za tie dva roky, čo sa film odohráva, ťažko dospieť k nejakému uspokojivému koncu, tak si myslím, že Bercotová zodpovedala to, čo chcela a nechala otvorené to, čo nám malo utkvieť v hlave a vyvolať podnety na zamyslenie... (21.04.2016)

Jestli bude v pondělí Mikuláš zohledňovat povedenost mého výběru filmů na FFF, tak budu rád, když dostanu aspoň slupku od brambor. Ono teda jestli se zaměří i na ty ostatní věci, už ho do konce života ani neuvidím, ale to sem nepatří. "Hlavu vzhůru!" jsem si říkal už asi po půl hodině, když mi brada prvně klesla na bradavky (bohužel moje). Po hodině jsem dostal čupr nápad podepřít si hlavu sedačkou před sebou, díky tomu mi neujelo poslední metro, protože jinak by mě v sále budila až uklízečka druhý den ráno. Frantíky jsem měl vždycky rád za to, jak hravě dokáží vyprávět příběhy každodennosti. Tohle je ale jenom kolovrátek monotónosti připomínající zaseklou desku, která navíc končí přesně tak, jak si myslíte už dole na pokladně. Za Pepince žhavý aspirant na titul nejzbytečnější film roku. (03.12.2016)