Archangel
Režie:
Guy MaddinScénář:
Guy MaddinKamera:
Guy MaddinHrají:
Ari Cohen, Kathy Marykuca, Kyle McCulloch, Michael Gottli, David Falkenburg, Michael O'Sullivan, Kurt MoritzObsahy(1)
Surrealistický film kanadského režiséra Guy Maddina inspirovaný postupy němého a raného zvukového filmu. Děj se odehrává v Archangelsku na Sibiři za ruské občanské války v zimě roku 1919. Jednonohý voják John Boles se setká s Veronkhou, kterou považuje za svou mrtvou dívku Iris. Veronkha je ale vdaná za Philbina, který zapomene, že jsou manželé. Navíc si Veronkha myslí, že Boles je Philbin. (ČSFD)
(více)Recenze (5)
Zatímco z pozdějších Maddinových věcí mám silný pocit vnitřní energie, tady to na mě ještě působí hlavně jako pozlátko. Přesto je ale tenhle svět amputací, amnézií a stylistických hříček nesmírně vtahující a intenzivní. ()
Čokoľvek si predstavíte pod pojmom historický vojnový film z počiatku deväťdesiatych rokov, Archangel je úplne iný. Čokoľvek si predstavíte pod pojmom severoamerický experimentálny film konca minulého storočia, Archangel je úplne iný. Čokoľvek si predstavíte pod pojmom nemý vojnový film z 20 rokov minulého storočia, dokonca aj tu je Archangel rozdielny, filmy D.W. Griffitha, Abela Gancea aj Erica von Stroheima boli vysokorozpočtové, Archangel je proste nízkorozpočtovka ako vyšitá. Ide o vzdanie holdu nemej kinematografii a dobovej melodráme, pričom sa ale iba ťažšie budete stotožňovať s jej postavami a držať im palce, Archangel to ani v úmysle ako avantgarda a postmoderna v jednom nemá. ()
Když postmoderna náhle procitne z amnézie a zjistí, že se zapomnělo na surrealismus. Film se situuje na nejednu interpretační hranu - od frašky po imaginativní tázání po charakteru lidské paměti, od hry s žánry po mnohovrstevnaté odkazy na historii kinematografie. Nemělo by zapadnout, že se jedná o vcelku zajímavou kritiku války: film si totiž pro svůj celkový rámec prostoru a událostí cíleně přebírá výrazivo tehdejší válečné propagandy, což občas vyčaruje rozkošné kontrasty - protiněmecká hesla bojující proti teutonským barbarům rámující čas a prostor filmu stojí proti osobnímu hledání citu, smrti bližních atp. Jedná se však v prvé řadě o surrealistickou anabázi na konci světa zaobalenou v retro černobílém hávu dobových němých filmů, a to spíše než válečných či filmů sovětských (kde automaticky vytane na mysli nejslavnější produkt sovětských filmových dvacátých let v podobě montážní školy) těch německých. Ale Maddin do postmoderní urny přimíchává prach ještě další historické inspirace - žánru noir. Vždyť osamělý hrdina s amnézií, v nepřátelském prostředí tajuplného města po nocích stopující svoji femme fatale a tento sebedestruktivní hon za vyřešením záhady komentující voice-overem, je klasickým naplněním tohoto žánru. ()
Ano, tenhle snímek se mi líbil hlavně proto, jak je natočen. Ale naštěstí má i příběh, který je tak pěkně ujetý, že vás to ve spojení s tou formou naprosto dostane. Film je natočený stylem němých filmů, ale přitom se v něm z postsynchronů mluví. Dojem je jedinečný, jako kdyby se vytvářel naprosto nový žánr. ()