Světla páteční noci

Během první poloviny jsem si jen tiše zoufala - nad amatérským vyzněním, příšernou kamerou a absolutně nezaujatelným průběhem, k zoufalství se přidružily pocity pohrdání - nad vidlákovem světa, odpudivým večírkem a dokonce i nad tím burgerem, který Winchell přežvykoval. Vůbec největší katastrofou, která často atakovala krajní mez, odkud posílám podobné touchdowny rovnou do odpadu, však byla obrovská hromada nabubřelých žvástů, kterými spoluhráče častoval oblíbenec číslo jedna - Boobie Miles, kterému naštěstí brzy došel humor, nicméně ho důstojně zastupoval zbytek obyvatelstva texaské Odessy, který měl místo hlavy šišatou merunu a v té šišce se pořád dokola motala jediná otázka ... "vyhrajete stát, vyhrajete stát, vyhrajete stát ????" Ani nevím, jak se mně podařilo přehoupnout do druhé, stokrát lepší poloviny (podezřívám se z několika mikrospánků), kde konečně dostal prostor Billy Bob a hlavně sport samotný. Přesto, že humbuk okolo amerického fotbalu neobdivuju, zaujalo mě jeho až hmatatelné vyobrazení, vyblázněné basovým hudebním doprovodem, dokonale vystihující euforický tlak na diváky v ochozech. A nejlepší nakonec - rozhodující zápas sám, byl sportovním, záběrovým i emočním zákuskem a vybičoval tak moje konečné hodnocení na krásných 40%. (27.06.2012)

Amerika a její americký fotbal :) Na filmu se mi líbila nejvíce kamera, která je rychlá, svižná a zachytává obličeje, výrazy a detailně se zabývá tím, jak je daná situace náročná, intenzivní a většina z herců se soustředí urputně na danou situaci. Film jsem sledovala sama v situaci, kdy jsem byla po zlomenině, takže jsem k tomu měla trošku jiný vztah, než před úrazem. Byl to pro mě docela veliký problém vidět ty nárazy a tu rychlost a pády, kterých je ve filmu ukázáno opravdu mnoho. Tento film má něco do sebe. Je neskutečně poutavý a i když to bylo trošku jinak než byla realita, tak mě to nevadilo, ale je to jeden z nejsvižnějších filmů o americkém fotbalu, který jsem viděla. Je tam vynikající hudba a ta atmosféra je pohlcující. Herecké obsazení - neskutečně různorodé, tudíž každý si tam najde toho svého oblíbence. (20.08.2017)

Další a tentokrát ne tolik výrazné sportovní drama podle lehce upravených skutečných událostí co mě opravdu chytlo. Ono tu totiž ani tolik nejde o ty skutečné události nebo úspěchy týmu, který film představuje (protože žádné nejsou) a ani tolik nejde o americký fotbal. Po většinu času se sice něco děje na hřišti, ale hlavním účelem filmu jsou osudy jednotlivých hráčů a především tam jde o že pro většinu z nich je fotbal jediná šance jak se dostat na univerzitu díky stipendiu a dostat se tak ze zablešené díry někde uprostřed Texasu. Dále mě fascinuje kolik lidí sleduje i ne tolik významná utkání studentů, tolik lidí u nás nechodí na žádný sport. (14.08.2012)

Uplakaná nuda. Spousta nakousaných témat, kdy je ale rozvedeno snad jen to, jak je vyvíjený tlak na středoškolské hráče a jejich trenera. Jinak je ale mrtě moc podobných filmů podle "skutečných" událostí, které mají nějaký zajímavý děj. No a sportovní stránka filmu? Spousta střihů a nesmyslů. Takže se ve filmu může dít cokoliv, co se řekne, protože to stejně nikdo neodkáže zobrazit. (07.05.2012)

Nezajímá mě americký fotbal. Nedívám se na něj. Skoro neznám ani jeho pravidla. Nemám rád podobné "lidské" příběhy, jak se nějací kluci ze zapadákova v Texasu vypracují až do státního finále. Nemám rád klišé a patos. Proč se mi ale Friday Night Lights líbí? Odpověď je jednoduchá. Peter Berg umí. Jeho styl je vskutku zarážející a vizuálně vypiplaný, a to nemluvím jen o dynamicky zachycených zápasech, kde do repráků hrajou ty největší pecky a střídají se tu zrychlené a zpomalené záběry, u kterých musí srdce akčního nadšence plesat. Dokáže obdivuhodně dostat z herců a diváka velkou porci emocí, ač se jedná o okamžiky, které jsou už tak nastokrát provařené v jiných filmech. O cti, budoucnosti, přátelství, vítězství, rodině, však to znáte. Ale zde nepůsobí za žádnou cenu vyumělkovaně. O co víc věcí o nich zjistíme, tím si uvědomíme, co pro ně znamená vítězství. Proto taky divák je nevídaně napjat při scénách zápasu a za každou cenu jim fandí, i když mu ten sport absolutně nic neříká. Za Berga palec nahoru, že dokázál obyčejné sportovní drama povýšit na testosteronovou "akční" jízdu okořeněnou výrazným sociologickým podtextem. Zní to divně, ale budiž. Ke konci jsem měl totiž podobné pocity jako při závěru filmu Americké Graffiti. Byli mladí, hráli fotbal, pak fotbal skončil, stáli na prahu dospělosti a každý šel svou cestou...ať už to tak chtěli nebo ne. (12.07.2009)