Režie:
František FilipScénář:
František FilipHrají:
Václav Postránecký, Radovan Lukavský, Luděk Munzar, Radoslav Brzobohatý, Petr Haničinec, Dana SyslováObsahy(1)
Příběh mistra dramatických point a překvapivě rozuzlených příběhů, Friedricha Dürrenmatta líčí jeden podvečer a večer úspěšného obchodního cestujícího Alfreda Trapse. Náš hrdina se vrací z velmi úspěšné služební cesty, na níž sjednal pro svou firmu výhodné kontrakty. Cestou mu vynechá vůz. Oprava bude trvat do rána. Traps zamíří do hotelu, jediného v malém městečku. Ukáže se však, že hotel je obsazen. Recepční Trapsovi doporučí, že ve vedlejší vile občas její majitel, soudce ve výslužbě Wucht, nechává odmítnuté hosty přespat. Tak se Traps dostane nejen do nádherné starobylé vily, ale i do podivné stařecké společnosti. Bývalý státní návladní Zorn, bývalý advokát Kummer a bývalý kat Pilet spolu s hostitelem Wuchtem jako každý týden pořádají opulentní večeři. A aby si to hodování zpestřili, hrají si na soudní přelíčení. Případy, které obvykle vážně-nevážně probírají, bývají inscenovány čistě hypoteticky. Dnes však mají staříci jedinečnou příležitost - totiž práci s "živým materiálem", tím je Alfredo Traps. Alfredo je celou situací kolem inscenování procesu, od velkolepého popíjení vín a likérů až k neuvěřitelné bohatosti večeře, okouzlen. Rád vstoupí do hry. S nejhlubším přesvědčením, že on je čistý nevinný, že v jeho životě není jediné zakolísání, žádná křivda, kterou by mu mohl někdo vyčíst. Moudrý soudce, obhájce, státní návladní i kat ve výslužbě se jen usmívají - oni vědí své. Jak pokračuje večer, ovínění a proces postupuje, ukazuje se, že Trapsův životní osud dostává povážlivé trhliny. A jeho přesvědčení o čistotě vlastního svědomí je fatální omyl. Hluboko nad ránem, když je vše dopito a snědeno, je Traps odsouzen k trestu smrti. Hra dostala tragický rozměr. I když soudní tribunál ústy starých pánů stále zdůrazňuje, že jde jen a jen o hru, její vyústění je tragické... tohle nikdo nečekal. Mistrná hra Friedricha Dürrenmatta je nejen o svědomí Alfreda Trapse, je především o tom, že zevrubnou inventuru vlastního svědomí by si měl čas od času udělat každý z nás. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (28)
Zpočátku jsem si říkal, jestli rozestavení figur na šachovnici není poněkud nevyvážené. Na jedné straně čtyři vzdělaní, zkušení muži, pro něž (alespoň pro tři z nich) je pohotový a logický argument smyslem života, který je dokonce zbavuje stařeckých neduhů a udržuje jejich mozky ve střehu. Na druhé straně malý průměrný člověk (mluvím o roli, nikoli o panu Postráneckém, před jehož herectvím - jakož i před herectvím ostatních čtyř zástupců naší staré císařské herecké gardy - lze jen smeknout), který se cítí ve své obyčejnosti spořádaným, bezúhonným členem společnosti, od níž se nijak zásadně neliší. Ale to je právě podstatou věci, jak vyplyne později z děje. Protože jak praví státní návladní: "Velikášství našeho století: cítit vinu a být na ni ještě hrdý." Ve své brilantní závěrečné řeči dovedl obžalovaného k přiznání tím, že mu vnukl pocit velikosti, když ho přesvědčil, že to, co by bylo možno považovat za banální záležitost, která se děje dnes a denně, bylo dokonale promyšlenou vraždou. Sám se přiznává, a když jeho vlastní obhájce ho vrátí zpět na zem tím, že poukáže na obyčejnost jeho charakteru, ba na jeho charakterové vady ("Tak mě rmoutí taková určitá necitelnost, jíž se vyznačuje tvůj charakter." - "Ale to já mám přece jen v obchodních záležitostech. Jinak neublížím ani kuřeti."), které jsou však zároveň důkazem jeho neviny, spustí tím řetězec myšlenkových pochodů, který vede k tragédii. Tak končí hra, která je "parodií na spravedlnost. Na tu nejkrutější fixní ideu, jejímž jménem člověk pobíjí lidi." Právníci celého světa, tohle byste měli vidět. P. S. Protože mučení a týrání je zapovězeno celými tunami předpisů na úrovni národní i mezinárodní, doporučuje výbor OSN pro lidská práva sledovat tuto hru výhradně, pokud máte po ruce několik chodů toho nejvybranějšího jídla a pár lahví vybranějšího vína se starší etiketou, protože tím nejen uctíte všechny představitele, ale zároveň nebudete sami trpět během první poloviny hry, kdy se na stůl nosí jedna bašta za druhou a víno uvolní vzájemné vztahy tak, že i kat si na vás dá záležet. ()
Herecký koncert staré školy.... :-) Velice noblesní podívaná... ()
O není přitažlivosti je kontaminována právním nihilismem především naší současnosti. I když Filipův scénář není vždycky nejdokonalejší, herecké výkony a režie rozsudek staví do vysokého nadprůměru. Co člověk cítí jaksi postranně je vnitřní svár Postráneckého postavy. Je obvyklé vozit s sebou na obchodní služební cesty pistoli? Nebyl už k sebevraždě rozhodnut a neprobíhal v něm nezávisle na dialozích destruktivní proces sebezničení? Vždyť žil vyplněný, truchlivý život. Život vpravdě postmoderní. I lidské síly mají své meze. Krize doutnala, až vzplanula k tragickému konci. ()
Přidávám se k uživateli flanker.27, ktery mi film doporučil: Právníci celého světa, tohle byste měli vidět. Brilantně zahraná hra na spravedlnost dokonale ukazuje nepostižitelnost nemorálního a možné důsledky neomalenosti, s níž si člověk bere, či se snaží brát, to, co by zlepšilo jeho životní komfort. Poznatek zcela neprávnický - také bych chtěla ochutnat víno svého ročníku. Závěr? Žampiónový krém rozhodně musím zkusit. ()
Václav Postránecký dělá minimálně z první poloviny trapnou frašku, pitvoří se, chybí mu jen klaunovský nos, ale klauni nebývají tak trapní. Pak naštěstí nastoupí Munzar a inscenace začne mít koule. Dle mého soudu Postránecký celou hru totálně zazdil svým zřejmě nejhorším životním výkonem. ()
Satirická podobenství Friedricha Dürrenmatta (1921 - 1990) o pokrytectví a pokřivené maloměšťácké morálce jsou dnes stejně aktuální jako před šedesáti lety, kdy vznikala. Režisér František Filip, který se ujal adaptace novely známé pod titulem Malér, potvrdil v nejlepším slova smyslu pověst televizního rutinéra. Dal inscenaci adekvátní dramatický tvar, zcela oproštěný od zbytečných a zavádějících filmových ambicí, a spolehl se výhradně na herce. Vybral si představitele, kteří reprezentují vyzrálé tradiční herectví velkých divadelních scén. Do jisté míry rezignoval na typologii postav, předepsanou Dürrenmattem a nechal herce, aby v daných mantinelech naplnili svou představu o postavě. To se týká především čtveřice rozverných staříků (Radovan Lukavský, Luděk Munzar, Radoslav Brzobohatý a Petr Haničinec), kteří si krátí čas pořádáním fiktivních soudních procesů. Zcela typickou dürrenmattovskou postavou je Traps v podání Václava Postráneckého. Na první pohled bezúhonný bodrý chlapík, ve skutečnosti bezohledný, zištný pokrytec, který proplouvá životem s typickou maloměšťáckou rafinovaností. Ovšem i tento "pilíř společnosti" má své limity, které nedokáže překročit. Ve zdánlivě nevinné hře je přinucen zúčtovat sám se sebou a zodpovídat se svému svědomí. Rytmus inscenace udává střídání jednotlivých chodů opulentní večeře, této jakési dramaturgie krásného obžerství, jak ji nazývá jedna z postav. S klesajícím letopočtem na vinětách servírovaných vín se povolují kravaty a odkládají saka. V neformálně bujaré atmosféře velmi zvolna a plíživě dozrává zárodek tragédie, která vrcholí v poněkud překotně inscenované finále. Nicméně Dürrenmattův portrét "zločince z lidu" lze vnímat ve zřetelných a čitelných obrysech. Se současnou podivně pokřivenou realitou koresponduje obsah Dürrenmattovy hry až netušeně aktuálně. Svým dvojím rozsudkem, trest smrti za vraždu a zároveň zproštění obžaloby s ohledem na společnost, v níž se její "produkt" Alfredo Traps dopustil zločinu, přesně vystihuje alarmující rozklad etiky v lidském konání. Zvítězila zvlčilost, honba za úspěchem a za penězi... Herecké výkony tohoto mistrovského kvinteta, doplněného Danou Syslovou v roličce oddané hospodyně, vrací diváckou paměť do období, kdy televize nebyla pro herce jen příležitostí namastit si kapsu. Dlouho nevídaný, ne-li stěží opakovatelný, herecký koncert má strukturu hudebního díla, přísnou rytmizací a dynamickými vlnami připomíná symfonii. Vedle tuctových televizních pohádek a nevkusných seriálů vzniklo tehdy dílo, které má blízko k vzácnému šperku. ()
(2x) ,,Spláchněme celé tohle století... Spláchněme 1. světovou válku! Spláchněme ruskou revoluci! Spláchněme 2. světovou válku! Spláchněme zrušení trestu smrti! Spláchněme všechny zatracené ideje!" Tenhle kousek u mne vyvolává mírně rozporuplné pocity. Samotné dialogy mají v sobě mnohdy originální vtip a pozvolna přicházející myšlenka s reflexí neočekávaných rozměrů nad vlastním svědomím na mne rovněž zapůsobila. Je to zajímavý i zvláštní zážitek vidět několik legendárních mistrů zlaté generace českého herectví (sám jsem hlavně velkým obdivovatelem Luďka Munzara, ale oblibuju rovněž Radovana Lukavského) v tomhle pozdním věku před kamerou pohromadě a ještě k tomu v inscenaci žánru pro něj netypického – absurdního dramatu. Tohle mi silně připomínalo styl divadla Sklep, tedy pokud jde o schválné přehrávání a všechno posouvající do roviny hodně bizardní komedie až parodie (včetně zesměšňování takových závažných témat jako je zločinnost, vražda a trest smrti). Ve své podstatě by mi to vůbec nevadilo, kdyby to občas nepřipomínalo trapné řádění opilců – fakt jsem nepochopil, proč při svém slovu během onoho fiktivního soudního přelíčení museli skoro všichni vstávat na pohovku a pak z ní zoufale padat na zem. Jakoby František Filip nechal herecké klasiky improvizovat bez většího režijního uchopení, což ve výsledku to budí spíše dojem nevyrovnanosti. Zatímco na Václavu Postráneckém je vidět, jak si tenhle styl naplno užívá, tak třeba sledovat a poslouchat jakési "opilecké" přehrávání ze strany Brzobohatého bylo ke konci už příliš na hraně mých diváckých schopností. Víc než polovina téměř dvouhodinové inscenace je umlaskanou a uchlastanou žranicí, i když v jistých momentech (a také skrze každou další láhev vína s nižším a nižším ročníkem) cítit jisté dramatické stupňování, které s přesunutím z jídelny do obýváku přichází. Ale jak pan Lukavský těsně před koncem říká, tak je to ,,parodie na něco, co neexistuje a čemu svět pořád věří" a v tomto pojímání funguje inscenace poměrně obstojně. Já osobně cítím s odstupem hodin, jak mne Ortel přes výhrady dost zasáhl a zanechal osobitou stopu, takže jako originálnímu kousku musím tu 4. hvězdičku nakonec přidat. Zejména za úžasného Radovana Lukavského! ,,Pojď, Freddy! Budeme si tykat, ty můj báječnej zločinče!" (70%) ()
Zajímavost: tato Dürrenmattova povídka byla u nás zdramatizována i jako rozhlasová hra - knižní, rozhlasová i televizní verze mají každá jinou pointu a přitom jsou všechna zpracování téměř stejně kvalitní. ()
Čtyři právníci v penzi, jedna hospodyně a kuchařka a jeden zbloudilý obchodní cestující. Pod příslibem skvělé večeře a zábavy souhlasí obchodník s účastí ve hře na soudní případ. Hostina je to vskutku nebývale bohatá a pije se jen stoletý koňak a staré víno. Jakmile se blíží konec večeře, je všem jasné, že zde dojde k tragédii. ()
Výborný televizní film, který se naštěstí obešel bez většiny nešvarů, které obvykle doprovází podobné snímky. ()
Tak to je vážně žranice s výborným Václavem Postráneckým. ()
Žranice kde jeden mluví přes druhého o ničem,to je minimálně půlka inscenace. ()
Herecký koncert, bezesporu. ()
... nicméně ta parta dědků mi byla celou dobu násobně odpornější, než prvoplánový malý mizera Traps (který je slovy klasika tak hloupý, že má námitky i proti vlastnímu obhájci). Krásně ironické, jak konstrukce vystavěná státním návladním přesně odpovídá tomu, jak oni sami přiměli obchodního cestujícího nechat si to důkladně projít hlavou. Ačkoliv zde šlo možná o vědomou nedbalost. Rád bych viděl pokračování, kdy po těch čtyřech půjde poručík Columbo. ()
"Nevěš hlavu milý Fredy, trochu neviny přeci uneseš" Možná celé, co se v tomto televizním filmu Františka Filipa podle hry Friedricha Dürrenmatta odehrálo, měla být jen "parodie na něco co neexistuje a čemu ale tento svět pořád věří,". Alfredo Traps však tuhle "parodii na spravedlnost" neunesl a mě to vyústění přišlo vskutku mrazivé, ale i absurdní zároveň. V porovnání s tím, čeho jsme zde svědky po většinu času, tedy jakési "bujné pánské jízdy", se to celé na konci nějak zvrtne a z těch dvou "rozsudků", které Radovan Lukavský s grácií sobě vlastní pronáší, tak nakonec převáží nikoliv ten "právnických" ale ten "metafyzický".... Jako Dürrenmatta hra je toto vskutku silné. Typické „modelové“ drama, kdy je ona situace jakési "metafyzické viny" dovedena do krajnosti. Pokud jde o hereckou stránku, tak musím říct, mi vůbec nepřišel špatný Václav Postránecký, jak tu někteří píší. Zvláště na konci, když zoufale říká "vy nevěříte, že jsem schopen vraždy", to bylo hodně působivé. Z oné čtveřice "starých pánů" mě vedle již zmíněného Lukavského určitě nejvíc zaujal Luděk Munzar. Jeho "obžalovací řeč" byla famózní. Režijnímu pojetí Františka Filipa bych asi vytkl je tolik, že je v jistých chvílích až moc v područí hereckých kreací oněch hereckých legend, kteří ale tu svou opileckou bujarost někdy až trošku přehrávají. Ale jinak dosti silný zážitek a velká spokojenost. ()
Kvalitní tv film se vším co k němu patří (jak v tom dobrém, tak i v tom špatném). Filip si na štěstí na nic nehraje, tak dobře ví co tento druh filmu potřebuje. A to kvalitní herecké obsazení. A to se mu podařilo na jedničku. ()
Velmi solidní televizní podívaná s příjemně rozporuplným závěrem. Obzvláště Lukavský a Haničinec jsou skvělí, Brzobohatý bohužel velmi prvoplánově přehrává. Výkon Václava Postráneckého je sice nevyrovnaný, ale v závěru inscenace zcela strhující. - Osobně bych ale raději shlédl starší inscenaci téhož textu, a sice - taktéž televizní - Malér (1965). ()
Úžasný koncert pánů herců. ()
Lze shlédnout bez úhony jen během oběda s předkrmem, pěti chody a zákuskem. ()
sakra to v televizi musí dávat pořád stejný blbosti a nemůžou dát pořádný film jako tento, abych ho mohl ohodnotit (pamatuju se, že byl dost dobrý, ale chci ho vidět než ho ohodnotím) ()