Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Ve Vichistické Francii dochází kromě pasivní rezistence i k protestním průvodům obyvatelstva. Kolaborantská vláda ruku v ruce s německými okupanty podezřívá z organizace kromě několika radikálů i Internacionálu a samozřejmě Židy. Němci v odvetě popraví dva zatčené. V reakci na to malá teroristická skupina složená ze studentů zastřelí německého vojáka v metru. Aby vláda předešla údajnému pogromu na obyvatelstvu, fašisté totiž zamýšlí popravit až sto Francouzů, iniciativně nabídne šest životů politických věznů, kteří budou odsouzeni na gilotinu speciálně sestaveným soudním tribunálem podle retroaktivních zákonů. Ne každý ale s podobnými praktikami souhlasí. (dopitak)

(více)

Recenze (8)

dopitak 

všechny recenze uživatele

Francouzi by mohli o vykonstruovaných procesech vyprávět. Costa Gavras a jeho odsouzení poměrů v okupovaném soudnictví. Poměrně neznámý segment neslavného období fr. dějin (obvykle známe z této doby především komedie, ty patří k těm nejlepším a v mém žebříčku stojí hodně vysoko; méně často se pak objevují dramata, ty se zase obvykle odehrávají na venkově) zpracovává zprvu poněkud rozvláčně, když ale nadejde proces, lítá to ráz na ráz. Nemám důvod nevěřit, že se tohle nestalo. Ve filmu se objevuje celá plejáda známých herců, v čele s extremistickým novinářem Bruno Cremerem. Viděl jsem francouzskou verzi s anglickými titulky - dobře si u toho procvičíte rychločtení. ()

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Situace ve Vichistické Francii je pro běžného člověka tak nepřehledná, že to raději nechá odborníkům. Bohužel jim potom do toho nesmí mluvit. Costa-Gavras bezesporu odborníkem je, odborníkem na politiku, to znamená skoro na všechno. Je to vidět hned při první disputaci studentů, kdy si za svůj vzor zvolili hrdinu jedné Maupassantovy povídky "Otec Milon (Le Pére Milon)" - kdyby si zvolili hrdiny z jiných jeho povídek z doby Francouzsko-Pruské války, třeba Svatého Augustýna nebo Matku Divošku, nemělo by to patřičné ostří. Nebo vlastně ještě předtím při "titulkové" opeře, Moussorgského Borise Godunovova. Rozbuškou děje je atentát ne německého kadeta Mosera (attentat du métro Barbès). Následně jde už jen o to, najít či vymyslet zákon, dle kterého by bylo možno odsoudit v podstatě každého za cokoli. Navíc je to zákon retroaktivní, tj. platný až po činu. Pozn. 1: Costu-Garvase jsem tím nechtěl zhlehčit, naopak si velice vážím jeho nekompromisní angažovanosti. Je nejen skvělým politologem, ale i výborným filmařem. Pozn. 2: Vyučte se náročnému a zodpovědnému řemeslu: montér gilotin (francouzština povinná) . Pozn.3: Souhlasím s dopitakem ****: "Viděl jsem francouzskou verzi se španělskými titulky - dobře si u toho procvičíte rychločtení. ()

Reklama

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

Nelituji, že jsem si před časem zařadil Costu-Gavrase do své desítky oblíbených režisérů a že jsem kvůli němu z TOPky vystrnadil zčásti podobně zaměřeného Jiřího Sequense. Na Gavrasovy filmy se vždycky předem těším jako malé dítě na dárečky a stávají se pro mě velkou událostí. Příběh komunistů odsouzených za své ideály k trestu smrti by kdekdo mohl odsoudit jako levicovou agitku, já v něm oceňuji zejména aspekt velkého dilematu v hraniční (válečné) situaci pro několik soudců. Udělat špinavý kompromis a dopustit se justičního zločinu pro (snad) záchranu hroutící se situace nebo raději s čistým štítem riskovat mnohem horší následky...? To je otázka! Gavrasovi se daří až samotného konce udržet diváka v napětí, ačkoliv vzhledem k roku 1941 může předem tušit tragické vyvrcholení pro skupinu vyvolených politických vězňů stejně jako pro celou společnost. Nebo je zde pořád naděje, že systém alespoň částečně selže? . . . . Nesmírně silná záležitost, brilantní filmařina, spousta vynikajících dialogů a hereckých výkonů... a díky postavě zlodějíčka v podání Yvese Roberta v nečekanou chvíli i dobrý humor! Taky mě mile překvapilo, že takoví herci jako Cremer nebo Galabru byli ochotni vzít v období své největší slávy rozsahově malou roli (byť důležitou). Díky přímočárému vyprávění jsem se v ději vůbec neztratil, ani přes skutečně velké množství postav a spoustu drobných flashbacků, které tu do celku vždy krásně zapadly jako takty v opeře. Operu nezmiňuji náhodou, scéna z divadla s přerušením představení propagandistickým projevem dodala filmu osobitý rámec na úvod a závěr. Nemohu pak nezmínit i hudbu Érica Demarsana, jehož soundtracky mě znovu dostávají a překvapují svou nápaditosti: v Rudém Ibisovi ve stejný rok to byly rozervné melodie s neotřelými ptačími aranžmá, tentokrát se Demarsan nebál experimentovat s hudbou ještě víc a do zajímavé skladby během porady nacistických pohlavářů v kavárně hází záměrně falešné tóny špatně hrajícího houslisty... a kupodivu je to v oné atmosféře stejně dobře poslouchatelné. No.. Zvláštní oddělení je za mě prostě další francouzský politický thriller zlaté éry, špičkově uchopený po všech stránkách. [95%] ()

Galerie (5)

Zajímavosti (1)

  • Costa-Gavras získal na filmovém festivalu v Cannes v roce 1975 cenu za nejlepší režii. (Snorlax)

Reklama

Reklama