Tókjó džókú iraššaimase

Šindži Sómai nastartoval svou režijní kariéru hity, které spadaly do kategorie idol filmů. Jednalo se o projekty, které předně vznikaly za účelem prezentace mladičkých celebrit, jež měly pobláznit publikum a pomoci ustanovit příslušný idol jako multitalent, který se nejen objeví před kamerou, ale také nazpívá k filmu singl a její tvář bude zdobit všechny propagační materiály. "Tokyo Heaven" představuje v dané kategorii překvapivě sebereflexivní počin, jehož vyprávění přímo tematizuje vykalkulovanost a prefabrikovanost idolů a navíc i jejich naprosté odtržení od reálného života. Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá celebrita Jú, která má nakročeno k velké kariéře, ale v noci zahájení velké mediální kampaně umírá. V zásvětí dostane šanci se vrátit zpět mezi živé. Podmínku, že se nemůže vrátit ve své vlastní podobě, příznačně obejde tím, že si vyžádá tvář z billboardu s její medializovanou verzí. Shodou okolností skončí v bytě řadového zaměstnance PR agentury, samotářského Fumia. Posmrtná existence má ale několik dalších pravidel, která tentokrát už Jú nemůže obcházet. Vedle toho, že se neobjevuje v zrcadlech a na fotkách, tak nesmí přijít do kontaktu s nikým, kdo ji zná či ví, že zemřela. Film oplývá celou řadou hravých a nápaditých prvků, které různě vycházejí z těchto zákonitostí. Realizačně nejvděčnějším je postava hrdinčina průvodce, ňoumovatého cvrčka, který na sebe vzal podobu posledního člověka, na kterého Jú myslela před smrtí, což je shodou okolností její slizký a perverzní šéf. Na rozdíl od jiných filmů s podobnou premisou se zdejší vyprávění netočí kolem toho, že by hrdinka zkoušela napravovat chyby svého života nebo že by usilovala o pomstu za svou smrt. Naopak se různě tematizuje dvojznačnost nového začátku, který jednak dívce přináší tíhu zpřetrhaných vazeb s minulostí, ale současně potěšení z obyčejného života a dospívání, které ji v hvězdné kariéře nebylo dopřáno. Vedle přímých dramatických situací tyto ústřední motivy vyjadřuje Šindži Sómai také v několika svých typických pasážích, kde se hyperrealismus prolíná s metaforami a symboly, které představují vrcholy filmu (scéna na dětském hřišti po pasáži tajné návštěvy domu rodičů, bravurní jednozáběrovka schytáním stínu či skvostná sekvence s narozeninovou kyticí). Ačkoli "Tokyo Heaven" je v prvé řadě příběhem dospívání hrdinky, která dostává šanci prožít alespoň na chvíli život, neomezuje se na tuctové vyzdvihování pomíjivých krás. Jako naplnění života předkládá ovlivnění života někoho druhého. Tím je Fumio, který zosobňuje typického zaměstnance dané éry. Japonská ekonomika se tehdy nacházela v poslední fázi svého boomu, respektive už jen umělého přifukování bubliny. Ta rok po uvedení filmu praskla, čímž se zhroutila nejen ekonomika, ale také systém stabilních pracovních pozic a existenčních jistot střední a vyšší třídy. Film tak vlastně byl velmi prorocký svým apelem na to, že člověk má překonat tíhu a strach z toho, že vystoupí ze své nalinkované cesty životem a že se naopak musí nově definovat podle své vlastní osobnosti. V rámci Sómaiovy filmografie se jedná o spíše opomíjený a zapadlý titul. Samozřejmě, že nabízí potěšení z režisérových typických trademarků v čele s řadou důmyslných jednozáběrovek a kamerových jízd. Ale navíc překvapí jako reminiscence Sómaiových kreativně odvázaných začátků a filmů o dospívání. Nicméně navzdory řadě roztodivných fantaskních prvků zůstává "Tokyo Heaven" v jádru melancholickým vyprávěním o dvou duších, které se potkávají, zrcadlí a vzájemně sbližují, nicméně ne ve smyslu klasicky romantickém, nýbrž existenciálním. (17.07.2022) (méně) (více)