Poslední dům nalevo

Má rodič právo popraviť vraha svojho dieťaťa? Téma na obsiahlu diskusiu a námet na seriózny film (viz. Prameň panny Ingmara Bergmana). Lenže rejža Wes Craven a producent Sean S. Cunningham nechceli natočiť seriózny film. Sexuálne poníženie a šokujúce násilie na človeku miešajú s veselou hippie hudbou a komediálnymi výstupmi prihlúplych malomeštiackych policajtov. A síce tým zaujímavo nabúravajú štylistické klišé filmov doby kvetinových detí, filmárskym amatérizmom svoje dielo potápajú do bažín lacnej provokácie. (05.10.2003)

Pozoruhodná reakce na vietnamskou válku se zvláštním přihlédnutím k tomu, jak ji vnímali mladí (Craven bez uzardění straní hipíkům), která se v posledních dvaceti minutách zvrhává v chaoticky sestříhaný slepenec stupidního chování (pomsta formou bj? Ale not ták). Forma „sezvu všechny známé, koupím pár pikslí červené barvy a odjedu do lesa za město“ myslím zcela odpovídá obsahu a navíc vytváří krásně brutální kontrast k Bergmanově uhlazené „předloze“, mimochodem artfilmu jak poleno. 75% Zajímavé komentáře: choze, castor, Flipnic, JFL, Kusko.t2 (16.11.2009)

Spíš 2,5*. Největším problémem u tohohle filmu bylo mé očekávání drastického a syrového hororu, který by slabší povahy nemusely rozdýchat. No a místo toho se mi dostalo takového tvrdšího krimi-dramatu, který je ale každou druhou scénou záměrně zlehčován. Na papíře možná působí chování obětí, vrahů i rodičů uvěřitelně, ale skoro všechny ty postavy jsou tak hrozně zahrané, že to na diváka nemá téměř žádný účinek (a přitom jak by to mohlo být působivé, kdyby alespoň z těch rodičů byl cítit nějaký smutek, zoufalství, hněv). Humorné vložky s duem neschopných policistů bych byl nejradši vůbec neviděl, těžko si představit něco, co by se do takového snímku hodilo méně. (07.08.2008)

║Rozpočet $90,000║Tržby USA $3,100,000║Tržby Celosvetovo $13,100,000║ (14.10.2009)

Amatercina hrubeho zrna. Velmi, velmi zle... (31.03.2009)

V zásadě silný koncept, ale škoda toho otřesného provedení. Nulová dramaturgie a vnitřní logika, absurdní obsahy scén (vrcholem v tomto ohledu je sekvence, kdy jeden z padouchů předvádí žábu), hrozivé herecké výkony, humpolácká kamera, fušerský střih a především třeskutě bizarní hudba, která z většiny filmu dělá grotesku. Burlesknost filmu ještě stupňují zhovadilé sekvence s dvojicí provinčních policistů, která zastává funkci humorných figurek. Rané Cravenovy snímky jsou vyloženě ideální materiál na remake – mají velký potenciál, který lze snadno zpracovat do pořádného, intenzivního filmu. Původní „Last House on the Left“ je ovšem pouze esence všeho špatného ze sedmdesátkového laciného braku (včetně toho, že hláška z plakátu je mnohem dramatičtější než film samotný). (16.05.2009)

Craven geniálním způsobem pracuje s protiklady a stříhá z idilických záběrů příprav narozenin rovnou na brutální znásilnění a zpět. Protipólem chladnokrevných vrahů postrádajících motivaci jsou pak ubozí policisté, neschopní zavázat si tkaničku u bot. Jako celek je to místy lehce nepřesvědčivé (a myslím, že tomu tak bylo i před lety), ale má to sílu. Je v tom vidět prvotina a málo peněz a možná o proto mi to přišlo tak zajímavé. Rozhodně doporučuju. (23.07.2009)

Tohle killer movie/ exploitation je pradědkem Devil's Rejects, ale i dalších podobných násilností, co se za posledních 30 let natočily. Samozřejmě to nedosahuje takové míry shockingu jako kdejaký dnešní snímek, ale svůj půvab to myslím zdaleka ještě neztratilo./ Parta saďourů --nadšenec do sexuálních zločinů, hrubián vůdčí typ, jedna blbá nána, slaboch závislák (what would you do if you were me?)-- si na útěků z vězení chytí dvě mladý holky. Pohrají si s nimi stylem ponížít, znásilnit & zabít, jenže náhodná návštěva rodičů jedné z obětí se jim pak po právu vymstí./ Ačkoliv už to dneska sem tam působí nechtěně vtipně, případně amatérsky, odlehčené momenty se střídají s těmi vážnými a překvapivě naléhavými. Jedna pasáž se dostane vyloženě nad věc, když skvěle zachytí onu pověstnou prázdnotu těsně po vražedném aktu. And the road leads to nowhere... (screeny) (24.12.2008)

Dnes jsou již ohlasy na Cravenovu prvotinu dosti ohlišné a kontrastní, ovšem filmu se nedá upřít jedna zásadní věc ... "Poslední dům vlevo" byl první. Byl to první horror, který nepředváděl nadpřirozená monstra, duchy, mimozemšťany a příšery, ale přímo nás (nebo některé z nás), lidi, kteří dokážeme páchat ty nejhorší zvěrstva na jiných, slabších lidech ... Zatímco mnohonásobně lépe filmařsky zvládnuté kulty Deliverance a Straw Dogs ve stejné době vykreslovaly agresory jako lidi, kteří jsou "postiženi" jistými zvyklostmi a v určitém společenství a sociálním prostředí je pro ně násilí a teror spíše běžným denním chlebem, Wes Craven si vzal na paškál čistě lidi, kteří účelně, pro zábavu, dlouhodobě a intenzivně mučí, týrají a zneužívají zejména mladé dívky pro svoje vlastní zvrácené potěšení, zkrácení dlouhé chvíle, pro radost a humor. V tomto nese film svoji neuvěřitelnou sílu a výpověď, která se potáhne jako varování do skonání světa ... "Last House on The Left" je základní kámen čisté "exploitation" odnože horroru. Obsahuje hodně silných scén, které mi nepřišly celkově tak ploché, jako ve velmi podobném bratříčkovi od Meir Zarchiho o 6 let později. To, že film obsahuje téměř až podivné scény, jako by vystřižené z grotesky si dnes obtížně vysvětlujeme ... Každopádně podle mne chtěl Craven vytvořit kontrast humoru a děsu, aby tak intenzitu zážitku ještě umocnil. Stejně jako Zerchi nepoužil v I Spit on Your Grave hudbu, stejně jako Deodato využil v Cannibal Holocaustu hudbu, která jako by do filmu vůbec nepatřila, stejně jako Noé v Irreversible zvolil opačnou posloupnost děje od hnusu a brutality po krásu a znovuzrození ... Nehledě na "ne-kvality" Cravenova nízkorozpočtového filmu, dávám jednoznačně plný počet ... Poklidný příkaz: "Piss Your paints ..." mi v duši přetrvá stejně dlouho jako řev v Passoliniho Salo 120 dní Sodomy: "Máááááánžžž!!!"... možná do konce života ... (07.12.2007)

Cravenův debut a zároveň asi i to nejbrutálnější dílo, jaké kdy mistr žánru natočil. Amatérské podmínky nebyly na škodu, právě naopak, jelikož i dneska působí tenhle film špinavým a neuvěřitelně syrovým dojmem. Celou tu zvrhlou zábavu umocňuje polodokumentární kamera, ta totiž slouží jakoby další osoba, díky níž je nám dovoleno sledovat zblízka všechny ty hrůzy. Hudba často a vtipně kontrastuje s děním na obrazovce, což atmosféru trochu narušuje, ale náplastí je závěrečná vybíjená, kdy se ke slovu přihlásí ostré zuby a motorová pila. Ale pozor, cenzurovaná verze se od té nesestříhané liší jako kuře od krocana. Důkazem budiž dvouminutový a detailní záběr na zkrvavené ruce, jak se téměř s láskou probírají v dívčiných vnitřností. Prostě síla, co si budeme povídat... (25.05.2011)

Asi jeden z vůbec prvních hororů/thrillerů, kterej vše ukazuje dost naturalisticky a drsně a nehraje si na nic morálního, ovšem na mě tyhle filmy o znásilňování moc nepůsobí, asi se úplně nedokážu vžít do psychicky i fyzicky mučených postav a cítit s nima nebo to je možná prostě jen odtažitě natočený, nevim přesně, ale to rozhodně neni jedinej problém filmu. To nejzákladnější, co mě celkem zarazilo je fakt, že většina hereckých výkonů stojí jednim slovem za hovno a možná i to se podepsalo na tom, že to ve mě nic moc nezanechalo, nejhrůznější jsou v tomhle směru rodiče, jejich chování v několika situacích bylo tak neskutečně mimo, že už to snad ani víc být nemohlo a celej film to až neskutečně sráží, ovšem odplata je dokonalá a ve finiše ten film, ještě spolu s předchozíma násilnýma scénama, vylepšuje (27.03.2009)

"Dá se natočit komedie o masových vrazích, kteří unášejí děti, mrzačí je a vězní ve sklepě svého domu?" ptal jsem se řečnicky ve svém komentáři u Cravenových LIDÍ POD SCHODY. Jistěže ano a co teprv o ponižování, znásilnění a ubodání dvou dívek bandičkou psychopatů, to je přece téma na ještě větší řachandu! Wes Craven je velmi nemocný člověk. Chvíli jsem si zkoušel nalhávat, že za jeho posedlostí přehráváním drastických témat do komediální roviny je vyměklá snaha je trochu zjemnit, ale pravdou je, že má prostě úchylný smysl pro humor (což je ovšem rozhodně lepší než ona první varianta). LHL si co do krvavosti a brutality nezadá s jinou pozdější exploatační klasikou I SPIT ON YOUR GRAVE, se kterou ho pojí i nulový rozpočet a zjevný amatérismus filmařů, který ale podle mě v obou případech výrazně přispívá k realističnosti díla. Tu bohužel Craven soustavně podkopává šílenou hipísáckou hudbou a groteskními prostřihy na rodiče jedné z dívek a na dvojici přitroublých policajtů. Ano, je to bizarní, strašlivě iritujicí a jen těžko se to ignoruje, přesto ale LHL rozhodně stojí za shlédnutí. Tedy jak komu, protože jej osobně považuji za slabší než I SPIT ON YOUR GRAVE a ten ustálo jen několik vyvolených lidí. (17.02.2006)

I za malé peníze se dá udělat zajímavý film, stačí kvalitní námět a ten je v tomto případě více než dobrý. Jistě, s více penězi by rozhodně stoupl film slušně nahoru, ale i tak je to zajímavá podívaná. Díky docela zvláštnímu hudebnímu doprovodu film nepůsobí až tak nechutně jak by mohl. (23.05.2008)

Ochotnícka komédia, ktorá zaujme azda len pokročilým štádiom lobotomizácie všetkých zúčastnených na čele s párikom flojdov, ktorí si sem zrejme odskočili z nejakej Fantozziho grotesky. Remake nevyhnutný. 50% (11.10.2009)

Oko za oko, zub za zub. Sedmatřicet let starý debut s výpovědní hodnotou nekorunovaného krále hororu je amatérštinou nejhrubšího zrna (podílel se na něm i jiný hororový souputník Steve Miner – Pátek třináctého 2 a 3, Halloween: H20). Dvě dospívající dívky se vydají na koncert, ale namísto poslouchání rockové hudby a zkoušení lehkých drog se dostanou do spárů kriminálníků. Sexuální ponižování a neskrývané násilí vyvrcholí znásilněním a smrtí. Jenže osud tomu chtěl, aby se kvarteto psychopatů po peripetiích s autem dostalo do domu rodičů jedné z dívek. Hravá brutalita trošku zavání až tvůrcovou zvráceností, nicméně celé to má ke kvalitě daleko. Musí se ale nechat, že Wes Craven pracuje s látkou takovým způsobem, že snímek prostě nevypnete. Hlavně byl Craven první, kdo se obešel bez duchařin a na plátno přenesl nefalšované lidské zlo. O jeho „velikosti“ mluví i fakt, že dnes z jeho prvních snímků vznikají remaky (i když už jeho projekt byl předělávkou Pramenu panny od Bergmana). Jeho sbližování se s hororovým žánrem hojně pracuje s kontrastem bezmocných obětí průměrných Američanů a nepochopitelné brutality. The Last House on the Left je typickým příkladem. Námětově určitě zajímavé, feeling slušný, scénář je ale bez debat výsměch, herci jakoby ani nevěděli, jak se mají v daném momentě tvářit, o křečovitých dívčích obětech to platí dvojnásob. A pak jsou tu ještě otravní policajti, kterým dojde benzín a jejichž komickou účast si těžko vysvětlíme a rodiče (mamka, co ráda feluje člověka, co jí zabil dceru, taťka, kterej si nejprve zahraje na Kevina McCallistera, následně na Leatherface z Texaského masakru), jejichž jednání a emoce s tím spojené jsou diskutabilní. Jenže celý film je plný protikladů. Grotesknost x brutalita, hudba, která sem nepatří.. záměr? Přes všechny klady i zápory je The Last House on the Left i dnes slušné varování!! (11.06.2009)

And the father tells the mother wait for the rain, wait for the rain. And the road leads to nowhere... Brilantní! (Ne)stárnoucí debut (ne)stárnoucího řezníka Wese Cravena, který dokáže šokovat i po třiceti letech a jehož vliv a definice můžeme vidět dodnes - The Devil´s Rejects apod. A bohužel ani Cravenova klasika se nevyhne znásilnění a brutálnímu mučení ze strany moderní vlny remakeů. Dovedete si představit Last House on the Left bez skvělého Davida Hesse, coby Kruga a jeho charakterního soundtracku, lacinosti a minimalismu a obsese sedmdesátých let? Už teď je mi do breku a bolí to o to víc, že o produkci se stará sám Craven s Cunninghamem. (15.12.2008)

Že by sa mi predsa len tento žáner tak páčil, nijak zvlášť ho nevyhľadávam ale vzhľadom na naposledy videný I SPIT ON YOUR GRAVE, ktorý ma v dobrom prekvapil i keď na druhé zhliadnutie sa nijak zvlášť nechystám, podobne aj THE LAST HOUSE ON THE LEFT keď mám ohodnotiť a porovnať so súčasnou hororovou produkciou plnou prázdnych filmov ktoré v pohode hodnotím troma hviezdičkami mi príde dať mu menej ako 4* neférové. (29.05.2008)

Na rozdíl od remaku pojal Craven svůj film jako satiru na společnost, což dělal i ve svých zombiárnách. Pseudoromantické (tedy spíše kýčovité) záběry přírody jsou v přímém protikladu k jednání lidí. Rovněž v průběhu násilných scén zní příjemná country, což připomene Kubrickův Mechanický pomeranč (1971). Samotné násilí se smrskává na krev, většina záseků jde mimo kameru. Nevadí to. Film není prvoplánovým hororem, ale psychologickým dramatem. Craven chce ukázat nejen hloupé a naivní chování dívek, ale především neschopnost státního aparátu v momentě, kdy má pomáhat. Samotní policisté jsou karikaturou a jakoby vypadli z vtipů o poldech. ,,Nejedem.",,Ano, nejedem, ty debile, protože došel benzín..." Brutalita filmu je v jednání postav, a tak usekntutí ruky nebo noření pily do břicha není nutné ukazovat. Ano, citovaný Pramen panny byl zřejmě hlavní inspirací, ale podobné příběhy najdeme i v lidové slovesnosti. Touha po pomstě je pochopitelná, avšak dláždí cestu do pekla... (27.04.2017)

3/10 Craven prestriháva scény násilia s rodinnou oslavou a do toho hrá hipisácky folk. Strašne slabá amatérska zlátanina, ktorá sa snaží tváriť experimentálne (a ešte tie kecy o tom, že to mala byť akože kritika otupenia spoločnosti počas vietnamskej vojny...), a pritom je to len obyčajný exploatačný výplach, akých sa na prelome 60tych a 70tych rokov natočilo habadej. (29.05.2020)