The Man Who Sleeps
Obsahy(1)
Mladý muž, student, jednoho dne zjistí, že život, který vede, jej neuspokojuje. Rozhodne se přerušit veškeré dosavadní společenské vazby. Izoluje se ve svém pokojíku pro služky, kde tráví dny a týdny, občas vyráží na toulky Paříží. Život bez perspektivy mu zpočátku vyhovuje a dává mu pocit svobody. Postupně však začínají převládat stavy úzkosti a beznaděje. (wero1000)
(více)Recenze (20)
Absolutní nepoměr. Tolik slov a tak málo řečeného. Co chce Perec říci, je jasné záhy, ale on to jediné, o co se chce se světem podělit, říká stále dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola. Pravda, pokaždé jinými slovy, ale kolik slámy je on z té jed(i)né myšlenky vymlátit, to rozum nepobírá. A k tomu ta absolutní nesymbióza obrazu a zvuku. Bez toho kolovrátkového voice-overu by to paradoxně fungovalo mnohem (co mnohem, MNOHEM) lépe, jelikož obraz sám o sobě tu myšlenku zprostředkovává působivěji, hravěji i rafinovaněji než ona ubíjející tsunami prázdných slov, která se tak stává krom otravné i zhola zbytečnou a tedy úměrně tomu ještě o to otravnější. Čili to jsou ve výsledku dva samostatné útvary; monotónní rozhlasové čtení Perecova díla naroubované na Queysanneovo skvostné vizuální ztvárnění téhož. Jo, a abych nezapomněl... A dokola. ()
Minimalisticky realistický artový portrét zobrazující postavení jedince ve společnosti, jeho bytí, přežívání, utrpení a ubíjející stereotyp. Malý člověk, který je nedostižný ve své samotě, ve svém bezpečném koutě světa, kde na něj nikdo nemůže. Malý člověk jako součást společnosti, nekonečných davů bez tváře proudících a bloudících všemi směry. Malý člověk jako součást společnosti, která zase patří do toho gigantického kolosu lidského společenství, která si od počátku věků dokázala nastolit svůj vlastní řád. Un Homme qui dort ukazuje vše tak realisticky a pravdivě, až se v tom člověk prostě musí poznat. Stejně jako v tom dokáže spatřit své okolí. Tolik lidí, tolik tváří, díváme se, ale nevidíme je. Apatie společnosti, arogance, nezájem, krutost, předsudky. Člověk potřebuje mezi lidi patřit, ale zároveň by nejradši byl v té své samotě, kde je nastolený pořádek a řád, tak, jak my chceme. Tam nás nikdo nevidí, tam můžeme být sami sebou. Tam venku, za zdí, kolik masek dokážeme nosit? Tak, abychom byli chráněni před pohledy davů? Tak, abychom předešli názorům lidí, jejich kritice, jejich nezájmu? Sami proti světu i proti lidem. Procházíme davem, tváře nás míjejí, jsme pouze jedni z mnoha... Kdo je dobrý, kdo špatný? Kdo nás dokáže srazit na kolena, kdo nás dokáže pochopit? Kdo jsou vlastně všichni ti lidé...? "Vše, co má význam, je tvoje samota. Cokoliv děláš, ať jsi kdekoli, nic z toho, co vidíš, nemá žádný význam, všechno, co děláš, je marné, nic z toho, co hledáš, není skutečné. Je jen osamělost. Pokaždé, když se jí snažíš čelit, vidíš její tvář." ()
Čím inteligentnejší človek, tým menej vyhľadáva spoločnosť iných ľudí. Starý známy fakt. A spánok som vždy pokladala za tú najlepšiu možnú činnosť. Hoci každý spánok je vlastne taká malá smrť. Nevadí. No čo už s týmto neznesiteľným svetom. Nous remercions, nechajte nás spať. ()
Sugestivní terapie pro nevyléčitelné optimisty. Po zhlédnutí Un homme qui dort budete usilovně přemýšlet, proč byste vůbec měli po zbytek života vylézat z postele, nebo se dokonce probouzet. Doprovodný monolog vytesat do kamene. ()
Snímek natočený podle stejnojmenné knihy francouzského autora G.Pereca, který se podílel jak na scénáři tak na natáčení. Existenciální, minimalistický, hluboký film, který, ač se v něm celých 90 minut vlastně nic neděje, člověku nedovolí odtrhnout oči. ()
"Muž, ktorý spí" - Experimentálna filmová sonda do života mladého človeka s depresiami a výčitkami nespokojnosti. Zobrazuje sa tu životný stereotyp, ktorý prebieha v pravidelnom rytme, ako to kvapkanie vody z kohútika. Stále dokola, ako zaznelo v jednej českej komédii - ,,každý den jako vejce vejci se podobá"... Tento film ale nie je kritikou spoločnosti, je len prázdnym pohľadom do prázdnoty. Veľmi štylizované dokumentárne i efektné zábery takmer bez zvuku dopĺňa neustály komentár ženského hlasu čoby ozývajúce sa svedomie. Monotónny príbeh v monotónnom spracovaní, bez dialógov, občas ponurá monotónna hudba s deprimujúcim vokálom. Chápem všetkých, ktorý film ohodnotili plným počtom, pretože ide o unikátny príspevok istého režiséra-Afričana do kinematografie, po umeleckej stránke určite veľmi hodnotný, rovnako chápem tých, ktorí by ho hodili do odpadu. Film príliš dusí a tých úbohých 78 minút v tomto prípade bolo nekonečných a napriek všetkej unikátnosti a "dokonalosti" nakoniec žiadny veľký prínos nenachádzam. Predpokladám a dúfam, že ho už v živote viac neuvidím. Uffff. (Challenge Tour 2018: 30 dní so svetovou kinematografiou) ()
Čas jako protáhlá silueta plazící se za našimi zády. Existence, která se od nás odtahuje, skrývá se v prasklinách na stropě, v pavučinách křižovatek a ve slepých uličkách. V rozhodnutích, která jsme nikdy nenaplnili. Jen hroudy hlíny a rozvířený prach, odrážející se od podrážek. Písek z přesýpacích hodin rozesetý po koberci a nekonečný pochod hodinových ručiček. Jako kapka po kapce padající z neutěsněného kohoutku na neklidné srdce, které se ne a ne dotlouci příliš znaveného já. Ta táhlá odpolední osidla, kdy životu protéká mezi prsty jeho vlastní smysl... ()
Chvalabohu, ešte stále dokážu filmy zlomiť (nie prekonať, lež zlomiť) moje očakávania. Veľmi blízke témy. ()
Co když si najednou v jednom okamžiku, který se nijak neliší od nespočtu jiných nespočetněkrát bezproblémově prožitých, uvědomíš, že neumíš žít. A že nikdy umět nebudeš. Vanitas vanitatum et omnia vanitas. Nezbývá než dobrovolně vystoupit ze světa, uchýlit se do pevnosti Samota a v ní jako zrcadlo odrážet všechen ten zbytečný mumraj lidských životů a světa. Být nezúčastněný, indiferentní, být pánem světa, který jako zrcadlo vše vidí, ale zároveň odráží zpět. Je nedobytné a ty jsi taktéž nedobytný, neproniknutelný. Ale má to háček: za chvíli zjistíš, že tvoje pasivita způsobí, že sám nejsi právě nic víc než to co odrážíš (umělecky je to ukázáno nekonečnými výčty všech věcí, které náš hrdina pozoruje - jejich výčet je tak vlastně charakteristika této postavy). V zrcadle se objeví trhliny. Ve stropě tvé osamělé pevnosti se objeví praskliny. Nejdříve sis myslel, že to, jako všechno ostatní, nic neznamená, že to dokážeš zpracovat. Ale on to je vpád světa do tvé pevnosti, která se ukáže být neskonale křehká. Protože ani nejpevnější hradby neodolají náporu nejsilnějšího z nepřátel - času. Je na čase zase začít žít. ()
Šest ponožek v růžové plastové misce (d’une bassine de matière plastique rose remplie d’une eau noirâtre où flottaient six chaussettes)... Jednoho dne se probudíš a zjistíš, že všechmno se změnilo, že se od tebe někdo oddělil, kdo (za tebe) koná všechny povinnosti a denní rutinu, a ty zůstáváš doma, sám, oddělen od svého dosavadního života, od života jako takového. Franz Kafka to v eseji "Úvahy o hříchu, utrpení, naději a pravé cestě", popisuje trochu jinak, takto: "Není nutné, abys vycházel z domu. Zůstaň u svého stolu a naslouchej. Ani nenaslouchej, jen čekej. Ani nečekej, buď úplně tichý a sám. Svět se ti nabídne k odhalení, nemůže jinak, okouzlen se bude před tebou vinout." Muž "bez mimických svalů" (Jacques Spiesser) je přímým protikladem Gončarovova Oblomova, který je plný vizí a plánů, jejichž realzace selhává. To, co koná "muž, který spí" se neopírá o žádné představy nebo úmysly, jen činy jsou jen něčím "co SE děje", bez vůle, bez preference. Samozřejmě (stejně jako Oblomova) ho nelze litovat, jeho (jejich) život má stejnou hodnotu jako jiné životy, můj i váš. ()
Depresivny film, neskutocne depresivny film. A to pri mojom objavovani filmov som si myslel, ze rovnaku depresiu ako Requiem for a Dream uz nenajdem. Rad konstatujem, ze som sa mylil . 82 % ()
Vizuál mě hodně vtáhl a dokázal si udržet moji plnou pozornost od začátku až do konce, což mě takhle zpětně dost překvapuje, protože ten film hodně trpí tím, že celou dobu opakuje to samé pořád dokola. Až si taky říkám, jestli by to normálně a bez neustálého voiceoveru (který mi tady ale vůbec nevadí, protože nic jiného zde nezazní, celé to stojí jen na něm a bez dialogů tak dominuje na 100%, takže mi ani nepřipadá přehnaný) nevyznělo víc, než tak, jak je to natočené, i když tímhle stylem je to zase lépe zapamatovatelné, protože něco takového se opravdu jen tak nevidí. Až mi to trochu připomnělo Jonase Mekase, ale jen stylem, tématy je někde úplně jinde. Popravdě jsem od toho ale čekal opravdu něco víc, než neředěnou depku s nihilistickým pohledem na svět (který to sice (naštěstí) neukazuje jako nějakou globální a "jedinou správnou" pravdu (jako třeba Trier v Antikristovi)), která na mě hlavně působí dojmem, že se režisér potřeboval vytočit ze svých mindráků a zdá se, že se mu to snad povedlo, protože pak už skoro nic nenatočil a to asi z toho důvodu, že tímhle filmem řekl skoro všechno, co chtěl světu říct. Na jednu stranu proč ne, když mi to násilně nevnucuje svůj pohled na život, na tu druhou úplně nevím, co si z toho odnést - tedy kromě toho, že dlouho trvající samota spíš škodí a když trvá až moc dlouho, tak může i člověka zničit. Jsem rád, že jsem to konečně viděl, ale zároveň to není nic, co by ve mě zanechalo výraznější dojmy. 3* ()
Literatura a film jako svébytná umění.¬ Každý druh umění má své zvláštní požadavky pro své ztvárnění způsobem jemu odpovídajícím, aby mohl vzniknouti žádaný účin, působivost na přijímatele onoho.¬ Film je musou velmi mladou — a tak není divu, že se někteří jeho tvůrci, ze jména ti s velkou vazbou na umění literatury, nenaučili pracovati filmovými prostředky dostatečně; výsledkem jinak nadějných záměrů je po tom rozpačitý.¬ Scénář ke snímku "Un homme qui dort" napsal sám spisovatel knižní předlohy, ne neznámý francouzský spisovatel G. Perec, člen skupiny "Oulipo" sdružující spisovatele se zaměřením na literární experimentátorství [zdroj: Wikipedia.cz], člověk navyklý pracovati s prostředky literatuře vlastními, jemuž bylo filmové umění dosti vzdálené na to, aby jím napsaný scénář podobal se spíše dalšímu literárnímu dílu, než aby byl v souhlase s potřebami filmového scénáře. Podle toho snímek také vypadá: jedno dlouhé čtení z knihy doprovázené pohyblivými fotografiemi.¬ Jako už kolikrát, opět musím napsati a zdůrazniti, že takové pojetí, které je nefilmové, nemá ve filmu místa, je to pouhá pastva pro jedince úchylného intelektualismu, kteří se v umění nevyznají, nejsou schopni je správně zhodnotiti, neboť umělecké kategorie a rámce jsou jim cizí. Tito jedinci také pomohli vynésti do výšin "Un homme qui dort" spolu s diváky, kteří jsou prostě citově náchylní ke každému počinu, který už z dálky zavání humanismem či existenciální otázkou.¬ Pro nedodržení výše uvedeného pravidla o nutnosti použíti vhodné prostředky je snímek "Un homme qui dort" JAKO FILM nudným, nedobrým; je to už zmíněné pouhé čtení z knihy s fotografiemi, neumožňující ovšem zastaviti se, zamysleti, jak to právě u čtení literárního díla možné je. Naopak, čísti knihu pana Perece je možná potěšení — možná i pro mě jako milovníka literatury.¬ Nakolik je počet nemocných hodnotitelů na ČSFD velký (průměr je 82 %), možno odvoditi z průměrného hodnocení horního tisíce uživatelů na IMDb, jejichž průměrné hodnocení tohoto artna činí 61 %. Případná opoznámkování: uživ. DaViD´82; Willy Kufalt. ()
Balím to v půlce. Riskuju, že se to parádně rozjede a já už u toho nebudu, ale i tak jsem si toho dal minimálně dvakrát víc, než mi byla ochotna strpět moje chatrná nervová soustava. Jsme spolu kvůli tomu teď ve při, ona ke mně vysílá signály typu "jsi kokot, když čumíš i na něco takovýho", já jí ale oponuju s tím, že to nemůže být taková bída, když to má málem 90 procent. Na to mi zase ona odpovídá, že jsem asi vážně kretén, když vydávám za důkaz kvality snobské výrony pozérů, co se adorací téhle podivnosti utvrzují ve své výjimečnosti. Co nadělám..?! Zkrátka jsem uvěřil, že má nakonec asi pravdu- moje nervová soustava. ()
Co teď psát? Mám vůbec něco psát? Možná zůstanu jen pár dní nehnutě sedět a koukat na klávesnici a nic se tím nezmění. Nebo ano? Mohu jen doufat. Asi. ()
"Zazvoní Ti budík. Nepohneš se. Zůstaneš v posteli a zase zavřeš oči. Není to promyšlený čin, vlastně to vůbec není čin. Je to nečinnost, je to něco co neděláš, čemu se vyhýbáš. Nehýbeš se. Nepohneš se. Sleduješ, jak se během dne mění stíny na stropě pokoje." ... Terapie pro milovníky akčních filmů. ()
-geniální-........"Nejsi mrtvý a nejsi ani o nic chytřejší... Regarde!".........Georges Perec je mistrem katarzí, četba jeho textů je neuvěřitelným zážitkem a jejich rozuzlení jsou vždy myšlenkově nesmírně silná a strhující (i když se na úrovni děje zhusta jedná o podobný zážitek, jakým je UN HOMME QUI DORT).........Do tohoto snímku se podařilo brilantně otisknout autorův intelektuální svět a jeho nezaměnitelnou myšlenkovou stopu, která má na poli literárním důstojnou "konkurenci" snad jen v Samuelu Beckettovi. Jeden z nejsilnějších filmových zážitků poslední doby a řekl bych, že i obecně. Závěr je magický. Hudba, kamera, slova - spojení všeho dohromady vytváří něco tak mohutného, že jsem pouze němě zíral. Takové filmy se dnes už netočí. Takové knihy se dnes už nepíšou........Nejstrašnější je ale fakt, že život se od té doby pramálo změnil. I když vlastně ne, změnil se - k horšímu. Dnes je mezi námi podobných "lidí, kteří spí", daleko více - sice si to nevytyčili za existenciální program, ale to je možná ještě horší. Ten nezájem o život. To ticho. ()
Bezduchym zevlovanim za absolutni odcizeni se svetu. Ale jak se schovat sam pred sebou, pred svymi pocity, tuzbami, sny? A co kdyz se svet soucasne odcizil vam? ()
Artová vecička, ale asi až príliš... ()
Možno je niekedy lepšie mlčať. A toto bol iste jeden z tých filmov, ktorý niečo také ako slová nepotrebujú, avšak slová, boli práve tie, ktoré nasýtili moju myseľ. "Bola som sama a jediné čo som chcela, bolo spáliť mosty medzi mnou a svetom." Ležala som na posteli, ani sa nepohla, nechala voľne bežať 78 minút a nič sa nezmenilo. Teda, aspoň myslím, že nie. ()