Un homme qui dort

Absolutní nepoměr. Tolik slov a tak málo řečeného. Co chce Perec říci, je jasné záhy, ale on to jediné, o co se chce se světem podělit, říká stále dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola. Pravda, pokaždé jinými slovy, ale kolik slámy je on z té jed(i)né myšlenky vymlátit, to rozum nepobírá. A k tomu ta absolutní nesymbióza obrazu a zvuku. Bez toho kolovrátkového voice-overu by to paradoxně fungovalo mnohem (co mnohem, MNOHEM) lépe, jelikož obraz sám o sobě tu myšlenku zprostředkovává působivěji, hravěji i rafinovaněji než ona ubíjející tsunami prázdných slov, která se tak stává krom otravné i zhola zbytečnou a tedy úměrně tomu ještě o to otravnější. Čili to jsou ve výsledku dva samostatné útvary; monotónní rozhlasové čtení Perecova díla naroubované na Queysanneovo skvostné vizuální ztvárnění téhož. Jo, a abych nezapomněl... A dokola. (28.12.2014)

Co když si najednou v jednom okamžiku, který se nijak neliší od nespočtu jiných nespočetněkrát bezproblémově prožitých, uvědomíš, že neumíš žít. A že nikdy umět nebudeš. Vanitas vanitatum et omnia vanitas. Nezbývá než dobrovolně vystoupit ze světa, uchýlit se do pevnosti Samota a v ní jako zrcadlo odrážet všechen ten zbytečný mumraj lidských životů a světa. Být nezúčastněný, indiferentní, být pánem světa, který jako zrcadlo vše vidí, ale zároveň odráží zpět. Je nedobytné a ty jsi taktéž nedobytný, neproniknutelný. Ale má to háček: za chvíli zjistíš, že tvoje pasivita způsobí, že sám nejsi právě nic víc než to co odrážíš (umělecky je to ukázáno nekonečnými výčty všech věcí, které náš hrdina pozoruje - jejich výčet je tak vlastně charakteristika této postavy). V zrcadle se objeví trhliny. Ve stropě tvé osamělé pevnosti se objeví praskliny. Nejdříve sis myslel, že to, jako všechno ostatní, nic neznamená, že to dokážeš zpracovat. Ale on to je vpád světa do tvé pevnosti, která se ukáže být neskonale křehká. Protože ani nejpevnější hradby neodolají náporu nejsilnějšího z nepřátel - času. Je na čase zase začít žít. (01.06.2014)

Vizuál mě hodně vtáhl a dokázal si udržet moji plnou pozornost od začátku až do konce, což mě takhle zpětně dost překvapuje, protože ten film hodně trpí tím, že celou dobu opakuje to samé pořád dokola. Až si taky říkám, jestli by to normálně a bez neustálého voiceoveru (který mi tady ale vůbec nevadí, protože nic jiného zde nezazní, celé to stojí jen na něm a bez dialogů tak dominuje na 100%, takže mi ani nepřipadá přehnaný) nevyznělo víc, než tak, jak je to natočené, i když tímhle stylem je to zase lépe zapamatovatelné, protože něco takového se opravdu jen tak nevidí. Až mi to trochu připomnělo Jonase Mekase, ale jen stylem, tématy je někde úplně jinde. Popravdě jsem od toho ale čekal opravdu něco víc, než neředěnou depku s nihilistickým pohledem na svět (který to sice (naštěstí) neukazuje jako nějakou globální a "jedinou správnou" pravdu (jako třeba Trier v Antikristovi)), která na mě hlavně působí dojmem, že se režisér potřeboval vytočit ze svých mindráků a zdá se, že se mu to snad povedlo, protože pak už skoro nic nenatočil a to asi z toho důvodu, že tímhle filmem řekl skoro všechno, co chtěl světu říct. Na jednu stranu proč ne, když mi to násilně nevnucuje svůj pohled na život, na tu druhou úplně nevím, co si z toho odnést - tedy kromě toho, že dlouho trvající samota spíš škodí a když trvá až moc dlouho, tak může i člověka zničit. Jsem rád, že jsem to konečně viděl, ale zároveň to není nic, co by ve mě zanechalo výraznější dojmy. 3* (11.02.2023)

Literatura a film jako svébytná umění.¬         Každý druh umění má své zvláštní požadavky pro své ztvárnění způsobem jemu odpovídajícím, aby mohl vzniknouti žádaný účin, působivost na přijímatele onoho.¬                 Film je musou velmi mladou — a tak není divu, že se někteří jeho tvůrci, ze jména ti s velkou vazbou na umění literatury, nenaučili pracovati filmovými prostředky dostatečně; výsledkem jinak nadějných záměrů je po tom rozpačitý.¬                 Scénář ke snímku "Un homme qui dort" napsal sám spisovatel knižní předlohy, ne neznámý francouzský spisovatel G. Perec, člen skupiny "Oulipo" sdružující spisovatele se zaměřením na literární experimentátorství [zdroj: Wikipedia.cz], člověk navyklý pracovati s prostředky literatuře vlastními, jemuž bylo filmové umění dosti vzdálené na to, aby jím napsaný scénář podobal se spíše dalšímu literárnímu dílu, než aby byl v souhlase s potřebami filmového scénáře. Podle toho snímek také vypadá: jedno dlouhé čtení z knihy doprovázené pohyblivými fotografiemi.¬                 Jako už kolikrát, opět musím napsati a zdůrazniti, že takové pojetí, které je nefilmové, nemá ve filmu místa, je to pouhá pastva pro jedince úchylného intelektualismu, kteří se v umění nevyznají, nejsou schopni je správně zhodnotiti, neboť umělecké kategorie a rámce jsou jim cizí. Tito jedinci také pomohli vynésti do výšin "Un homme qui dort" spolu s diváky, kteří jsou prostě citově náchylní ke každému počinu, který už z dálky zavání humanismem či existenciální otázkou.¬                 Pro nedodržení výše uvedeného pravidla o nutnosti použíti vhodné prostředky je snímek "Un homme qui dort" JAKO FILM nudným, nedobrým; je to už zmíněné pouhé čtení z knihy s fotografiemi, neumožňující ovšem zastaviti se, zamysleti, jak to právě u čtení literárního díla možné je. Naopak, čísti knihu pana Perece je možná potěšení — možná i pro mě jako milovníka literatury.¬                 Nakolik je počet nemocných hodnotitelů na ČSFD velký (průměr je 82 %), možno odvoditi z průměrného hodnocení horního tisíce uživatelů na IMDb, jejichž průměrné hodnocení tohoto artna činí 61 %. Případná opoznámkování: uživ. DaViD´82; Willy Kufalt. (28.04.2018)

"Zazvoní Ti budík. Nepohneš se. Zůstaneš v posteli a zase zavřeš oči. Není to promyšlený čin, vlastně to vůbec není čin. Je to nečinnost, je to něco co neděláš, čemu se vyhýbáš. Nehýbeš se. Nepohneš se. Sleduješ, jak se během dne mění stíny na stropě pokoje." ... Terapie pro milovníky akčních filmů. (22.11.2008)