Recenze (4)
Jeden by ani nevěřil, jak může být různě deformovaný celuloid krásný. Brakhage na podobné čiré surrealistické hříčky loví imaginaci z podvědomí, čemuž i odpovídá tvůrčí pojem closed-eye vision. Hektické a zmatené tempo, epileptická koláž záběrů či problesky s tmavou obrazovkou sice dají vašim očím hodně zabrat, ale co byste taky očekávali od filmu s takovýmhle názvem. ()
No, tieto výtvarné krátke filmy od Stana Brakhageho mi toho moc nedávajú, skoro vôbec nič. Možno by to bolo trochu lepšie ak by som si k tomu zohnal nejaký dobrý psycho podmaz a niečo halucinogénne. Ale keď som to pozeral bol som „čistí“ - čiže 1*. ()
Proti Brakhagemu nic nemám, některé jeho výtvarné experimenty se mi i opravdu líbily. Je ale nutné říct, že těch opravdu dobrých vizuálních nápadů v jeho dílech zas tolik není (z toho co jsem viděl, nejsem zase nějakej fanda), tedy ne zas tolik, aby stopáž filmu přesáhla 3 minuty. Tenhle kousek těch zajímavých momentů obsahuje opravdu poskrovnu a navíc je (oproti jiným, které by si to i zasloužily) nesnesitelně dlouhý. ()
Nepodařilo se mi najít pro tenhle snímek jednotící myšlenku, protože ve mně nezanechal ucelený dojem a rozpadl se mi do podezřele zjednodušených a konkrétních objektů - papyrus s haiku, pád zelení, valící se barevné kameny a čerstvá krvavá skvrna na bílem ubrusu ... ()