Ženy pro měny

Dokument působí poněkud bezzubě vzhledem k předpokládaným intencím autorky, jelikož je postavený na pochybném a nedotaženém konceptu. Místo otázky, ZDA a PROČ je nebo není dobré zasahovat do vlastního těla v souladu s jedním ze současných mediálně módních diskurzů, se film točí v kruhu pouze toho, co si myslí Erika Hníková (není to dobré) a co si myslí ostatní protagonistky/protagonisti (je to dobré - samozřejmě kromě členek anarchofeministické skupiny, které vyznávají jiný módní, řekněme konkurenční diskurz, ale vesměs používají jen pseudoargumentační demagogii). Dokument se tedy omezuje jen na konflikt rozdílného osobního vkusu, ale o vnitřní podstatě módního fenoménu toho řekne jen málo. Typická je scéna, kdy se Hníková ptá ženy, rozhodnuté jít na plastiku prsů, zda podstoupí operaci, i když si ona - Erika Hníková - myslí, že to není dobrý nápad! Pokud by Erika natočila reality show o řečeném plastickém zásahu s celostátní anketou kolik procent diváků je pro a kolik je proti, dosáhla by podobného efektu. Zbavit se zcela sebereflexe ohledně vlastní podoby není předmětem úvahy, jde tedy pouze o stylotvorný konflikt růrných sebezkrášlujících strategií (mainstream vs. alternativy). Argument, že módní průmysl vede k nezanedbatelnému podrývání zdraví, neobstojí, jelikož málo co na světě je "zcela zdravé" a většinou je zdraví vykoupeno celou řadou jiných hodnot - jde tedy skutečně jen o otázku svobodné volby - módní průmysl nepodvádí, rizika jsou všem dobře známá. _________ Během sledování Žen pro měny mě napadl analogicky pojatý angažovaný dokument "Břečťanová liga", ve kterém by se mladý svobodomyslný mooreovský dokumentarista proháněl po výzkumných ústavech prvoligových amerických univerzit a ukazoval by, jak nesmyslně upracovaný a nezdravý život vedou dnešní vědci v rámci současných intelektuálních trendů. Ne jen, že nemají téměř žádný čas na koníčky, jelikož jsou od rána do večera v laborce, žijí nezdravě a berou podpůrné prostředky, aby "uspěli", ale začasté propadají komerčně-vědeckému molochu natolik, že falšují výsledky a zcela tak deformují zdravou lidskou morálku. Někteří z nich pod vlivem svého neúspěchu možná i páchají sebevraždy. To vše pro nějaké pochybné postavení nebo ocenění v sebestředné a zbytečné intelektuální sféře, případně pro peníze, což je ještě horší, neboť vše, co ovládá démon komerce, je falešné, nesvobodné a prázdné. Od modelek, nákupních pipinek a ostatních krásychtivých figurek se odlišují jiným zapojením do sféry sebeuplatňujícího vlivu. Dokument vrcholí scénou, kdy matka mladého gymnazisty, který právě úspěšně absolvoval školní fyzikální olympiádu, popisuje: "tady jsem seděla, prohlížela jsem si Science, a říkám si, Ládíku, ty až tady jednou budeš mít článek, to bude něco, a Ládík si takhle sedl vedle mě a významně odpovídá, mami, a víš, že bych opravdu chtěl? Vážně? Uvědom si, že už nebudeš mít čas na kamarády, odjedeš třeba na dva měsíce do Kodaně a tam budeš studovat všelijaké ty elektrony a tachyomy a možná budeš dokonce muset nechat i volejbalu!! To sice bude blbý, ale chtěl bych to zkusit. Mladý dokumentarista se ptá Ládíka, proč ho to tak láká. Já nevím, prostě se mi to líbí. To všechno. Podívám se do světa a bude ze mě velký vědec." _________ Některé názory se mezi svobodomyslnými levicově orientovanými intelektuály nosí, jiné ne. (05.05.2011) (méně) (více)

Média – v současné době mají neuvěřitelnou sílu. Jistě ambiciózní absolventka FAMU Erika Hníková zabrousila pod povrch módního trendu, pohlíží na současný ideální diktát a nabízí divákovi pohled na čtyři různé příběhy žen rozdílného věku, postavení a tužeb. Můžeme zde chápat i rozdělení do dvou kategorií. V první jsou obě studentky, které svoji krásu svým způsobem teprve nalézají a „pracují“ na ní a v té druhé dvě ženy, které velmi těžce přijímají vlastní tvary. Mnohdy se sami staví dobrovolně do směšných situací - smutné zároveň je i to, že ani vlastní hrdost (a zbytečná ztráta celoživotních úspor) a cena zdraví je nedokážou zabrzdit v jejich přesvědčení. Režisérka a scenáristka v jedné osobě používá přesnou, nestatickou kameru. Zpovídané osoby nechává hovořit, i když se například „zaseknou“, Hníková se ptá znovu, přesto záběr ve finální podobě nevystřihne. Debaty a rozhovory nechává i po akci puštěné. Zároveň záběry obratně střídá, věnujeme se neustále jiné postavě, což dokumentu svědčí a má svůj rytmus a ani na okamžik diváka nenudí. Autorka se i vešla do přijatelné stopáže, ve které vyslovila dostatek informací. Další šokující situace poté vyplívají už ze samotného příběhu. Hníková vše prokládá číselnými údaji, dokonce i počtem sebevražd zapříčených pocitem z neuspokojivého zevnějšku, který se odklání od onoho „ideálu krásy“ – jenže pak už nám může rovnou i předložit, kolik pasty člověk ročně vypotřebuje.. trošku zavádějící!! Hlavním kladem Hníkového (z mého pohledu) je talent na výběr „herců“. Její postavy jsou otevřené, citlivé, jejich slova apelující. Mladá Zuzka má z trojice mladých modelek zcela nejjistější názory a její slova nejsou nikterak laciná. Poté však je jen na spekulaci, do jaké míry je například nakupování mladých slečen autentické a jak moc (zda-li vůbec) své hrdinky nějak stylizuje a upravuje pro své vlastní účely. Jelikož každá žena se chce líbit a každá má v koupelně řadu přípravků, ale Karolíny kosmetické království může být i účelově zveličené. V případě redaktorek módních časopisů se jedná skutečně JEN o ženy, které si vydělávají tím, že píší o trendech, módě, hubnutí či o čemkoliv jiném, co si dnešní společnost žádá a ten „mírný“ rozpor mezi tématickým pojetím (na jedné straně ideál krásy – na straně další o tom „být svá“) je vlastně stejně jen otázkou prestiže a co největšího zájmu čtenářů. Velmi zde chybí názor ženy, která nic podobného nečte a čerpá ze své přirozenosti a poté především NÁZOR muže. Ale vedle toho je i přínosné, že svoje čtyři hrdinky nechává mluvit jen o sobě, nejsou v přítomnosti rodiny, manžela, přítele, ale soustředí se pouze na své nedostatky. Hníková si zcela jistě vybrala téma, které má co říct, je fenoménem ve společnosti a je malým zázrakem, že se jí dokument podařil dostat do distribuce. A s minimem financí, které měla, se jí podařil na české poměry (i přes značnou nevoli agentur a vykřičníku z případných pokut) malý klenot. Jde o široký problém, u kterého je přínosem už jen to, že vyvolá nejednu diskusi. (08.01.2006) (méně) (více)