Do panského stavu

Kamera: Václav Vích Scénář: Václav Wasserman na motivy románu Popelky Biliánové Do panského stavu. Karel Lamač v tomto filmu ukazuje svou dokonalou tvář bez jediné chybicky a ještě podivuhodně mladá Antonie Nedošínská roztáčí svůj temperament. Nádherné záběry Prahy, a častá účast neherců či ochotníků v komparsových scénách (ženy z dvorů, lidé na tržišti) přidává tomuto filmu dokumentární hodnoty - zachycení podivuhodných duší skutečných pražských lidiček z l.p.1925 je nedocenitelné. (shlednuto z originalni kopie v ramci soukrome projekce v NFA) (29.07.2012)

Rozkoš podle Popelky Biliánové. Snad se ještě dožiju Paní Katynky z Vaječného trhu a budu už docela spokojená. Zatím tedy došlo na komparaci verze Antona a Slavínského a přetěžko si vybrati, leč obě verze prvních dobrodružství Kráčmerky jsou výrazně vyrovnané. Němá verze sice osciluje mezi dvacátými léty a vrcholným rakousko-uherským aparátem, nicméně je rozkošná co do počtu bab pavlačových takové úrovně, že i Milka Balek-Brodská mezi nimi ční jako učiněná kinohvězda. Zatímco Slavínský povýšil zápletku s losem na moderní šau poloviny 30. let a vybavil své hrdiny hned dvěma miliony, tady se udělalo štěstí s mnohem menší částkou. Co ale chybělo na penězích, dotáhly takové neodolatelné hity jako nebezpečně sexy Karel Lamač jako MUC Zdeborský (figura fit), nebo ryze dokonalé sólové drama Anny Ondrákové v roli Pepičky. Pár snů se tedy nekonal, oba měli jiné protějšky, ale i tak se zadařilo na výbornou. Pištěk měl luxusní flashback připomínající jeho sexuální dobrodružství z Máchových Cikánů a Kráčmerou byl Karel Noll. V momentě, kdy seznám jako přitažlivého i Speergera s vymakanou patkou, je nasnadě, že jde o film úrovně epes. (27.07.2012)

Filmová krize z přelomu let 1924/25 sebou samozřejmě přinesla určitá rizika, s nimiž museli počítat i renomovaní tvůrci. Jedním z nich byl Karel Anton, mladý, vysoce ambiciózní tvůrce, který měl za sebou kritikou ceněný přepis Máchových Cikánů a před sebou celou řadu dalších zajímavých projektů. Výrobní společnosti si ovšem v tak vypjaté době jen stěží mohli dovolit podporu jakýchkoli experimentů, naopak bylo potřeba znovu získat přízeň nejširších mas a to cestou nejjednodušší. Adaptacemi populárních literárních předloh. Tehdy Anton přijal nabídku producenta Karla Špeliny na zfilmování románu Popelky Biliánové a nám se dnes otevírá jedinečná možnost konfrontace s pozdější zvukovou verzí Vladimíra Slavínského. Členitost samotného příběhu poskytuje příležitost nejen titulnímu sólu Antonie Nedošinské, ale především staví do výrazné mezihry i celistvé monodrama Anny Ondrákové jakožto zoufalé dívky z periferie, inscenačně dovedené na vrchol ve scéně na vltavském nábřeží. Druhým je zprvu dojímavý Pištěkův flashback, v závěru ovšem drasticky uhozený do sebeparodické nadsázky (setkání po letech s dávnou láskou, která končí u oltáře). Je tu celá řada drobných detailů, majících v celkovém kontextu výjimečné postavení, ať už mám na mysli archivaci dnes již zmizelých pražských lokalit i samotné zakotvení příběhu někde na pomezí posledních let habsburské monarchie. Z hlediska stávajícího statusu hvězd němého filmu je důležité zaregistrovat Lamačovu milovnickou figuru, v těchto letech pro něj stále ještě dominantní, pantátovská role starého Kráčmery naopak výrazněji typizovala Karla Nolla jakožto komika (Švejkův čas teprve nadejde). Je skutečně mnoho co objevovat, zvláště tam, kam normální smrtelník nemá přístup. Zatím. [Shlédnuto v rámci soukromé projekce v NFA, 26. 7. 2012] (28.07.2012)