poster

John Lennon: Come Together (koncert)

  • USA

    Come Together: A Night for John Lennon's Words and Music

Hudební / Dokumentární

USA, 2001, 92 min

Komentáře uživatelů ke koncertu (5)

  • kleopatra
    ***

    Myslím, že John by se pousmál. Na snobárny si nepotrpěl a tohle snobárna byla. Samá celebrita, ale kromě Cyndi Lauper nebyl nikdo schopen mluvit o něm spontánně, ani Dustin Hoffman to nezvládl bez papíru. Moc se nemuzicírovalo, hlavně se mluvilo a především ve frázích, které mnohdy jakoby popisovaly jiného člověka. John Lennon nebyl žádný politik, byl to bohém, vizionář a snílek, který se jen vyjadřoval k věcem kolem sebe a jako takový byl americké vládě trnem v oku. Na občanství čekal léta, takže pocta jemu spojená s poctou N.Y. není úplně příhodná.(20.9.2004)

  • Paity
    ***

    Souhlas s kleopatrou (a ne poprvé). Spontálnost tomu určitě chyběla, stejně jako skromnost, která byla Lennonovi vlastní.(16.5.2012)

  • #47
    ***

    V podstatě souhlasím s Kleopatrou - snobárna, samé otřepané fráze a hlavně jistá pachuť pokrytectví, kterou způsobilo umělé navozování dojmu, že celé Spojené státy milovaly Johna Lennona...skutečnost však byla jiná a faktem je že Lennonova smrt spíš přišla řadě lidí vhod. Po hudební stránce jsem měl také značné výrady k řadě interpretů, protože to jak si někteří z nich upravili Johnovy písně po svém mně přišlo jako barbarství, už na samotném začátku, kdy byl Lennonův klip s Imagine asi po minutě násilně ustřižen a zbytek dozpívala jakási (mně neznámá) zpěvačka, která zjevně absolutně nepochopila o čem zpívá a předváděla si na Imagine svůj hlasový rozsah, ještě s jistou estrádní příchutí, to mě spíš pobouřilo, dále jsem myslel že vyskočím z kůže u Lou Reeda, Craiga Davida a řady dalších...Cindy Lauper (Strawberry fields forever) a Dave Matthews (In my life) byli tak nějak mezi, Cindy ale rozhodně před lety sedlo lépe Hey Bulldog. Z těch lepších stojí za zmínku trojka Sean Lennon, Moby a R. Rufus Wainwright (This boy, Accros the Universe a Seanova samostatná Julia), Kevin Spacey (Mind games), Alanis Morissette (Dear Prudence/We can work it out) a Stone Temple Pilots (Revolution).(10.11.2005)

  • shudeee
    ****

    Kdyby tento tribute koncert na počest padlým ze září 2001 neobsahoval písně Johna Lennona, jedné z největších osobností hudby a mého osobního oblíbence, rozhodně bych nedával 4 *. I přes tento fakt ale celá show pokulhává a má pouze málo kladných momentů. Líbil se mi Kevin Spacey, který pojal Mind Games velmi slušně, očividně pochopil, o čem zpívá, líbila mi Cindy Lauper se svým provedením z mého pohledu nejlepší písně Johna Lennona i Beatles, Strawberry Fields Forever. Velmi mne zaujal Sean Lennon s velmi sugestivním podáním Julia i jeho příspěvek k Across The Universe. Posledním kladným momentem pro mne byla Alanis Morissete s Dear Prudence, ta se k ní hodně hodí. Nicméně zbytek byl spíše podprůměrný a absolutně šílená byla černošská zpěvačka z úvodu v Imagine, kdy ještě zazpívala s úsměvem na rtech "nothing to live or die for" místo "nothing to kill or die for". Tupá dělnice s krásným hlasem, ale bez mozku. Ještě ke všemu byla použita píseň Working Class Hero jako oslava dělnické třídy v souvislosti s požárníky, jenž položili životy pod troskami WTC. Working Class Hero je ale svým způsobem obžaloba takovýchto lidí. Kdo tohle vymýšlel? John Lennon miloval New York. New York ho ale nemiloval a už vůbec ne celá Amerika.(17.7.2006)

  • rigby
    odpad!

    Začínáme, jak jinak, než písní Imagine, kterou z videoklipu zpívá John Lennon. Po první sloce ho však střídá černá zpěvačka Yolanda Adamsová, kterou doprovází Billy Preston. Skvělý začátek je však přehlušen nestravitelným úvodem Kevina Spaceyho: "John Lennon měl rád New York, a New York měl rád Johna Lennona." A další a další slova chvály na Johna, který se určitě obracel po celý večer v hrobě. Samozřejmě americká hrdost, pýcha a vlastenectví, připomínky hrdinství newyorských hasičů atd. Jednotlivé písně uváděli známé osobnosti jako Benjamin Bratt, Edie Falco, James Gandolfini, Dustin Hoffmann, Tim Roth, Leelee Sobieski, Ben Stiller a samozřejmě Yoko Ono. Mezi jednotlivými písněmi se objevily také citáty z rozhovorů s Johnem Lennonem, které nakonec patřily mezi to nejzajímavější, co bylo možno za celý večer spatřit a uslyšet. Ale zpátky: po tomto dost rozpačitém úvodním slovu přišel na pódium Dave Matthews s laxní verzí In my life. Naštěstí Stone Temple Pilots a Alanis Morissette trošku zvedli kvalitativní laťku tohoto večera. Pak přišel Rufus Wainwright, který za vydatné podpory Mobyho a Seana Lennona výborně zazpíval Across the universe. Následují coververze, které by nikdy neměly spatřit světlo světa, natož aby se objevily na 'věčném' médiu, jakým je disk DVD. Trošku to napravil až Lou Reed, který si po svém předělal původně jemnou píseň Jealous guy. Po další písničce, při které se zvedaly vlasy na hlavě hrůzou mírně probudil usínající sál sám Kevin Spacey s pokusem zazpívat Mind games. Naštěstí závěr zachránil Sean Lennon, protože jinak by z památky jeho otce nezbylo nic. Opět za podpory dvou kamarádů zazpíval This boy a pak zůstal na pódiu sám, aby zahrál a zazpíval píseň Julia, která byla nakonec tím nejzajímavějším z celého večera. Následuje už jen proslov Yoko Ono, která opakuje jinými slovy to, co už řekli všichni před ní. A pak společný konec: Give peace a chance, kterou předzpívává Shaggy. Co říci na závěr? Mohl by to být velmi dobrý pořad, kdyby si účinkující nechali trochu záležet a zapracovali na svém výkonu. Mohl to být pěkný večer, kdyby se nekonal po 11. září 2001 a ústa umělců nebyla plná květnatých slov opěvujících hrdinství a svou vlast. Takto má film jen dokumentární hodnotu a není důvodu se k němu znovu vracet. V hlavě po něm nezůstane vůbec nic a vidět ho snad ještě jednou? Děkuji, ale nikdy víc. Jsem rád, že i to utrpení při psaní tohoto článku je konečně za mnou.(18.12.2009)