poster

Cizí lidé (TV film)

Psychologický

Československo, 1983, 60 min

  • OG_Swifty
    ***

    Vzhledem ke stáří a povaze filmu je velmi jednoduché ztratit pozornost, pokud u toho např. luštíte křížovku, žehlíte prádlo nebo telefonujete se ségrou. Pokud se ale necháte u televize přivázat k židli v izolovaný místnosti bez oken, dokáže film demonstrovat svou kvalitu poměrně zajímavým sociálním dramatem, ve kterém se převychovává očividně šikanovaný cizí dítě i jeho pečovatel, spisovatel Fischer. O nějakým hvězdným hereckým výkonu se v chudé československé produkci nedá mluvit ani náznakem, přesto sympatické ztvárnění manželky Fischerové (Syslová) a soc. pracovnice Zemanové (Hubeňáková) stojí za zmínku. Prim hraje ale samozřejmě Pavel Pípal a kocour Ferda Mravenec!(13.11.2016)

  • dr.fish
    ****

    Občas vám holt život přihraje situaci, kterou by nikdo nečekal. V tomto případě chlapce, který při nehodě přišel o rodiče. Nejdřív jde o hlídání na přechodnou dobu, později se vyvine vztah, který vyústí až o žádost o adopci. Co všechno k tomu vede, jaké jsou pohnutky, okolnosti a podněty- o tom je tento film. Duo Syslová-Pípal je parádní ukázkou partnerů ve středním věku. Docela zábavné, i kdyz vážné téma. 70%(10.11.2013)

  • Ainy
    *****

    Skutečně psychologické drama jednoho všedního, obyčejného, lidského osudu. Tato televizní inscenace mě vzala za srdce, jelikož si dokážu představit, že se v takové situaci může ocitnout kdokoliv z nás. Je snadné pohlídat cizí dítě na pár hodin, jehož rodiče si musí odskočit. Není snadné se vyrovnat se skutečností, že se již nikdy pro svého potomka vrátit nemohou a vy jste sami v sobě postaveni před rozhodnutí. Pohled na malé, vystrašené dítě, které najednou nemá kde patřit, kdy vlastní krev v podobě jeho příbuzných, ho nechce, by mě nenechalo chladnou. A po počáteční nejistotě nenechalo chladné i cizí lidi, jenž si malého sirotka zamilovali a šli za něj bojovat k soudu. Z těchto předrevolučních snímků mě filmařina a herecké výkony neskutečně baví, je to lahůdka a divácký zážitek ....(17.1.2015)

  • kingik
    **

    Nedá se přímo prohlásit, že by se mně tohle televizní drama s psychologickými prvky až tak nelíbilo, ale ta výsledná divácká katarze byla celkově slabota. Začal bych charaktery postav, které byly slabě vykresleny. Manželé Fišerovi působili ve své snaze konat dobro, v tomto případě adoptovat osiřelého chlapce, až nesympaticky, a malý Honzík byl neurotický mamrd, kterého bych poslal k tetě, než se s takovým uzavřeným, neurotickým čurákem zabývat a otravovat. Jakub Šolín ho navíc zahrál příšerně a byl zralý na pěst než na politování. No, vždyť píšu, že to byl šulín, dokonce i jeho příjmení tomu odpovídá. Z herců mě zaujali jen dva. Tím prvním byl Pavel Pípal, který svého nepříliš úspěšného spisovatele zahrál celkem uvěřitelně. Moc hereckých příležitostí mu režiséři nedávali a vidět ho v hlavní roli je vzácnost. Vadilo mně, že nebyl jasný jeho záměr, jestli chce kluka fakt adoptovat a má skutečný zájem rozšířit svoji rodinu o nového člena. V jednom kuse ke klukovi měnil svůj postoj. Jednou by ho nejraději vypudil, ani nebylo zřejmé proč, podruhé ho za žádnou cenu nechtěl svěřit do péče jeho vypočítavé tety, rval se o něj jak pitbul, a tak případ skončil až u soudu. Jaroslava Obermaierová byla tou druhou hereckou veličinou, která svojí uvěřitelnou, a veskrze negativní postavou, oživila matný a předvídatelně vystavěný scénář Oldřicha Knitla. Příliš ani neohromila jeho realizace. Poměrně nevzhledný interiér chalupy s nakreslenými stromy za okny spíše navodil depresi a nechce se věřit, že by umělecky založení manželé zde pobývali většinu roku. Vše vyvrcholilo fádní scénou u soudu. Přitom ten povrchní a umělý přístup k celé složité věci v podstatě bránil, aby příběh nějak dolehl na diváka. Anna Procházková třímala v režijních rukou jakési pomyslné síto, které téměř nic nepropustilo, ani ty emoce si film nevyždímal. Nezasloužil si za tu nepřilnavost k postavám a scenáristickou pofidérnost, aby divák s příběhem soucítil. Našly se zajímavé psychologické náznaky, které se ale neřešily. Chlapec byl zřejmě ve své bývalé rodině trestán, neboť reagoval na případný fyzický trest, respektive na panish nástroj, s panickou hrůzou. Inscenace se však o tento problém jen otřela a dál se už o něj nezajímala. Inscenace už sice něco pamatuje, ale příběh, kdyby byl lépe sepsán, by šlo aplikovat i na dnešní dobu, i když asi přeháním. Nepřeháním, když uvedu, že mě tv inscenace bavila na místech a v sekvencích, jež měly s hlavní story pramálo společného. Nejlepší je totiž scéna, ve které spisovatel Fišer inkognito v knihkupectví zjišťuje, jak jde na odbyt jeho nová kniha. A Oldřich Vlach jako upřímný prodejce knih dokázal, že není mini rolí, když jsou podány s gustem. Není pro tv inscenaci dobrou vizitkou, když ve své hlavní dějové linii příliš nezaujme, a vy jako divák hledáte, co jiného by na ní mohlo být interesantního. 40%(17.1.2015)

  • blackrain
    ***

    Televizní isncenace zde rozehrává velmi vážné téma, které napsal sám život. Herci byli velmi civilní a proto uvěřitelní, skoro jako sousedi z domu nebo lidé, které potkáváme na ulici. Fischer mohl být mnohem více rozpolcenější. Vzít si dítě do opatrovnictví nebo ho adoptovat, to přece nedělal každý den. Někdy je opravdu lepší, když si dítě vezmou do své péče cizí lidé.(18.1.2015)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace