Astenicheskiy sindrom
The Asthenic Syndrome
Režie:
Kira MuratovaKamera:
Vladimir PankovObsahy(2)
Snížená psychická výkonnost, zemdlenost, únava, prázdnota v hlavě, nesoustředěnost a neschopnost vyvíjet jakoukoliv aktivitu – takhle nějak popisují odborníci astenický syndrom, čili psychickou poruchu jednotlivce. Kira Muratova si klade otázku, zda tímto syndromem neonemocněla celá společnost. Předkládá divákovi dva příběhy, dvě společenské morality. Hlavní hrdinkou prvního příběhu je lékařka Nataša (Olga Antonovna), která není schopna se vyrovnat se smrtí milovaného manžela. Druhá část se zajímá o středoškolského učitele Nikolaje (Sergej Popov), který trpí astenickým syndromem i zásluhou svých netečných studentů. (Snorlax)
(více)Recenze (28)
Zlatý Medvěd - výběr ()
Nepohodlný film. Dlouhý, ošklivý, hlučný. Bez příběhu a bez vypravěče. Bez jistot typu: sledujeme fikci, nikoli fikci ve fikci, která se na chvíli změní v dokument. Namísto logických vět postavy odříkávají naučená hesla nebo recitují básničky. Stejně je nikdo neposlouchá, nikdo si jich nevšímá. Nefunkčnost vztahů, nefunkčnost systému (škola představuje jen neveselou parodii vzdělávací instituce). Lidé se naučili žít sami pro sebe a jejich jediná úniková cesta v momentu oslabení a obnažení vede k iracionalitě, k absurdnímu jednání. Nevědí, co bude, nemají, na koho by se obrátili. Připomínají porouchané stroje, jejichž zmechanizovaný způsob bytí se zadrhnul (opakování vět, netečnost, nevypočitatelné reakce). Sadismus vůči postavám, sadismus vůči divákovi. Kira Muratova a její brutálně upřímné zachycení společenského ovzduší glasnosti. 80% ()
(3,5*) ()
Syndróm nezáujmu a slabosti určuje postoj jedinca k okoliu. Stále početnejšia spoločnosť sa správa v mestskom ruchu k sebe paradoxne apatickejšie a nevšímavejšie. Len úzko osobné potreby dokážu podnietiť jedinca k aktivite, vytrhávajúcej ho zo stádnej uniformity. Nejde ani tak o zachytenie dezintegrovanej sovietskej spoločnosti v čase prelomu 80. a 90. rokov, ako píše werush, ale o trvalejšie postihnutie toho, čo werushov komentár uvádza ďalej - "autorka, chtěla akcentovat hlavně všudypřítomnou lhostejnost, shon, spěch, mechaničnost a rozklad tradičních hodnot". Po úvodnej, existenciálne mučivej polhodine o vyrovnávaní sa so smrťou životného partnera nasleduje zvrat. Po ňom sledujeme príbeh učiteľa, ktorý apaticky kdekoľvek zaspí. Občas sa vytrhne zo zádumčivej apatie náhlym no nie vždy premysleným činom. Navštevuje bytové undergroundové eroticko-umelecké performancie svojej sestry. Tam sa na čas zblíži so svojou žiačkou. Všetko je to pretkané náhlymi zvratmi, radikálnymi strihmi ukazujúcimi mimovoľne bežiace deje. Ušmudľané prostredie, neporiadok, maras, blato alebo nevkusne prezdobené interiéry panelákových kutíc. Všadeprítomná sivota života. Hluk, škrek a vresk. Tieto hučiace scény sú zase striedané kontemplatívnymi mužskými aktami, či Schubertovými skladbami. Divák si ale nemusí mučiť hlavu vlastnými filozoficko-psychologickými úvahami o skazenom svete a vnútorne veľaváženými bolesťami ducha. V závere sa totiž na vyváženie doterajších výjavov ako varovný výkričník nad všetkým týmto Babylonom nízkych pudov, handliarskych hádok, hysterických rozčúlení ukážu divákovi drásavo nepríjemné zábery psíkov zo sovietskeho zvieracieho útulku aj s príslušným nápisom cez celé plátno. Drsné, drsné, silné, hektické, rýchle i pomalé i krikľavé. Strhujúce a rozhodne opakovane pozerateľné. ()
Takovou beznaděj, hluk a zmar jsem ve chvíli, kdy film radikálně vystoupil z fiktivního obrazu, nečekal ani náhodou. Snímek s jedním z nejlepších závěrů v historii kinematografie. ()
Drzosti tvé jméno je Kira. Úžasný film pro ty, kterým není lhostejná lhostejnost. Muratova byla zřejmě u kolébky obklopena stejnými sudičkami jako Pasolini a Fellini, jako kdyby si z obou pánů vybrala to dobré. V jejím případě to (pomyslné) spojení zafungovalo, ne jako v případě když to pánové zkusili v praxi ve filmu Sladký život. Kira Muratova, tahle režisérka je hodna obdivu, i kdyby již nikdy nic dobrého nenatočila. Jsem apatická, tedy jsem naživu. ()
Aštenický syndróm sa vám bude páčiť, pokiaľ máte radi filmy, ako... no on je tak osobitý, originálny, svojský, nekompromisný, že sa skutočne nedá s ničím porovnať, aj keď sa o to podaktorí v komentároch snažili. Nie je možno ani tak zameraný na dobu a miesto, ale globálnejšie a nadčasovejšie uchpený. Groteskná doba pádu komunizmu a nástupu kapitalizmu vo východnom bloku sa prejavuje viac v atmosfére diela ako v chovaní postáv. Po čase môžeme koniec koncov skonštatovať, že situácia sa v medziľudských vzťahoch nezlepšuje a tu prítomná odcudzenosť a anarchia globálnej spoločnosti je proste iba odrazom ľudskej prirodzenosti. Možno v realite viac mlčíme ako vrieskame, ale asi iba preto, že na to nemáme odvahu, na rozdiel od umelých konštruktov filmových postáv, ktoré môžu všetko. Hodnotenie je iba orientačné, pretože zachytiť všetko sa na prvýkrát skutočne nedá, ide o dielo, ktoré vyžaduje opakované zhliadnutia, čo určite bol aj Muratovej zámer. ()
Nikdo o tom nechce slyšet, nikdo to nechce vidět…to nepatří do diskuze – o dobru a zlu. Nenáviděl jsem svoje rodiče. Nenáviděl jsem, jak se podobám otci. Nenáviděl jsem svoji nenávist. Astenický – slabý, neduživý, netečný. Zoufalá. Zoufalá žena po smrti manžela. Její příběh nekončí jinak. Konec promítání. Lidé odcházejí hromadně ze sálu - nechtějí se bavit o filmu. Jejich životy jsou nudné a ubohé, chtějí se při filmu smát, ne uvažovat. Usínají v metru. Učitel. Spí v metru. Lidé přes něj netečně šlapou – další zoufalá situace zavání slovanským cynismem… od učitele děj neustále odbíhá - sleduje další události -….někde zabili nějakého Kolju....dvě dvojice se vášnivě líbají…učitel vzdělává netečné studenty…venku se strká fronta o ryby …netečný žák rozbaluje rybu a učitel propadá melancholii. Učitel se ptá, co bude žák dělat po maturitě, odpovídá mu střih na bezdomovce co vypráví jak okradl dívku o kabelku…střih zpět do třídy, třída se směje. Později učitel vidí toho žáka obhajovat týraného idiota... Učitel usíná. Má narkolepsii? Je tohle svět, kde je lepší být jen divákem, netečným pozorovatelem sugestivního proudu informací, ohromujících skrytých pravd, odkazů a věcí, bezděčným voyerem životů, které se stejně točí v kruhu či se pokusit… ale o co se pokusit? A proč, když stejně všichni zůstávají slepí. Nenávidím vás, protože jste živí. Opravdu? ()
V lecčem "zaostalá" země svým tradičním modem existence - samopohybem absurdity - odkazuje nejen na sebe samu, ale na celou "moderní" situaci. Toto není jen film o SSSR/Rusku, ale v posledku o SSSR/Rusku v každé jiné dnešní zemi. V Rusku pouze na přelomu 80. a 90. let výše popsaný dějinný princip dosáhl jednoho ze svých světodějných vrcholných momentů. Z filmu čiší klasický umělecký motiv pesimismu z moderní doby a filmová forma tento bolestný motiv ironicky stvrzuje: první část, fikční příběh, ještě přes svou ponurost nabízí jednak vysvětlení všeobjímající absurdity (utrpení nad ztrátou manžela vede hrdinku k odmítnutí falešné společenské hry), jednak jakési rozuzlení nebo naději právě v tom, že jako ovdovělá hrdinka i my nahlédneme nesmyslnost zaběhnutého způsobu života. Následuje geniální přechod z fikce do "reality" (jež tvoří jen jinou rovinu fikce), v níž už není místo ani pro vysvětlení ani pro naději, jen pro zoufale marné pokusy učitele Nikolaje o útěk formou falešné smrti (tvrdého spánku). Černobílá fikce s nadějí proti barevné realitě bez rozuzlení. ()
Ruku na srdce - myslím že i největšího fanouška tohoto filmu napadlo, že by mohl být tak o půl hodiny kratší. Je mi jasné, že jde o záměr - vytvořit dílo nesnesitelné, provokativní a nepříjemné. Přesto si myslím, že kdyby to mělo tak 100 minut a zkrátily by se scény, kde pět minut postavy jenom leží na posteli nebo se na sebe dívají do zrcadla, bylo by to mnohem lepší (každopádně by to dokoukalo větší množství diváků a ne jen pár vyvolených cinefilů). Jsou tu naprosto geniální místa, je to absurdně zábavné, originální, ale taky ,,špinavé", plné balastu a neúnosné. Jde svým způsobem až o apokalyptickou vizi rozpadu společnosti, kde všichni lidi akorát křičí přes sebe různé nesmysly, pořád je opakují, neposlouchají se. Je to trochu Labyrint světa 20. století - kamera jako poutník navštěvuje různé stavy společnosti (doktoři, umělci, učitelé) a zjišťuje, že to nikde nefunguje a všude panuje zmar. Výjimečné dílo, které vás bude iritovat, ale zaručeně na něj nezapomenete. ()
Tohle je brutální film. Chvílemi totálně vtipný, chvílemi STRAŠLIVÝ – stylově někde mezi Godardem, Chytilovou a… - a Ruskem. Jestli totiž Chytilové hyperbolu třeba v Panelstory nebo Kurvahoši… dovedeme zasadit do našeho českého reálu, bizarerie Muratovy se v nejvypjatějších momentech překvapivě blíží tomu nejujetějšímu z Lynche (Miša dóma?!!! Miša dóma?!!! ... -)) Myslel jsem si dlouho, že sovětský film po roce 1970 je Tarkovskij, Tarkovskij, Tarkovskij a pak dlouho nic – tohle je ale úplně jiný rank, je to angažované a přitom tam jde o to jediné o co má v umění jít – o spásu duše (nebo o její ztracení?)… Estetika toho je škaredá, viděl jsem pár dní před tím Kaurismäkiho I hired the Contract Killer ze stejného roku – tam dokonalá forma i povrch, uměřenost, vše lesklé, kvalitní filmový materiál, ale k uzoufání prázdný a úplně zbytečný film. Tohle je skoro opak – vybledlé barvy materiálu, chaotická kamera, mnohde přepísknuté rozměry scén, ale celé je to naplněné k prasknutí smyslem a životem. Doslova ší-le-né jsou pak záběry ze sovětské rasovny – při Schubertově Moment musicaux vám u toho vstanou všechny chlupy na těle a nikdy na to nezapomenete. Vyrobil jsem české titulky, jsou pod přiblblým, ale povinným anglosaským přepisem z ruštiny ("originální název") Astenicheskiy sindrom na titulky.com. ()
Nemůžu si pomoct, ale tenhle snímek vnímám spíše jako takovou autorskou snahu něco předvést, a to v podstatě jakkoli bez toho, aby to bylo divácky zajímavé. Ano, je zde kritika, ano je zde podána tak, že to ani moc chápat nechcete. Jsou zde dobré nápady, ale podle mě za to tenhle dva a půl hodiny dlouhý film nestojí. ()
Dráždivé, a proto stimulující dílo, bez jediného ústupku, věrné jen umělčině tvůrčí vizi. Muratova jak názvem filmu, tak příjemně specifickou uměleckou řečí stanovila chmurnou diagnózu, již tu mnozí detailněji a trefně popisují. Přesto se mi zdá, že důvody ke skepsi nevítězí na plné čáře. Režisérka v mnoha momentech ukazuje člověka citlivého, empatického, tedy ještě ne zcela zpronevěřeného sobě samému. Naděje na potlačení nemoci existuje, zůstává jen otázkou, zda postačí samoléčba, nebo bude třeba odborný zásah zvenčí, či kombinace obojího. ()
Do tohoto filmu mě namluvili dva chlapíci,a nebyli jen nějací, byli to chlapci kirováci. Byl bych raději, kdyby mě namlouvaly holky kyjovanky, ale mnohdy nemá člověk na výběr. Muratová (a jiní; Sokurov, German) vstoupili na pole orané perestrojkou s úmyslem znovu jej přeorat. Je to odvážné, otázkou je jen, zda sama odvaha k tomu stačí. A také, zda se potom astenikem nestane samotný divák. O mně nic, ruskou kulturou se zabývám celý život a o Rusech něco vím i z vlastní zkušenosti. Proto mně také tento film nepřijde nijak nesrozumitelný či fantastický. Něco je tu vtipně odpozorované, něco přímo nesnesitelně odcizující (romantická hudba v první části a Schubert ve druhé - viz garmon*****). A když už jsem u citací: Dionysos***** mluví o odmítnutí falešné společenské hry, ta hra není falešná, je to prostě hra a falešné jsou všechny. Asi záměrnu shodou okolností (oxymoron je tady na místě) jsem si tento týden promítnul ještě jeden ruský film z této doby, Aristakisjanovy Dlaně (Ladoni) a musel je porovnat co do poselství a co do zpracování. Poselství jsou stejná (snad v celé ruské kultuře, v politice už to tak zřejmé není): spása světa skrze ruskou duši. Aristakisjanova forma přednesu mě však oslovila více. ()
Uvodnich asi 50 minut, kdy sledujeme film ve filmu o doktorce Natase, ktera prave pohrbila manzela je vynikajici. I v majoritni casti se najde nekolik silnych a dobre natocenych scen. Filmova stopaz, vzhledem k tematu, ktery film resi je pochopitelna, presto bych uvital aktivnejsi pristup strihace:-). Za dobu vzniku a pohled do konce realneho socialismu v pozvolna se rozpadajicim Sovetskem svazu pridavam hvezdicku. Urcite se nejedna o film, pro bezneho a malo vnimaveho divaka. ()
Film jsem viděl jen v ruštině, takže jsem mu z 90% nerozuměl( no dobře z 95) :-) . Ale ta odvaha ve filmu najednou udělat to, co si režisérka dovolila udělat, mě ještě leží v hlavě. Ten film pak vypráví o postavičkách, takovým řekl bych až Felliniovým způsobem, který jsem u filmu pocházející z velké východní země neviděl, snad ani neslyšel. Vznikla z toho taková komicko-tragická freska. ()
Chápu to znechucení, melancholii, i prázdnotu. I když se může zdát, že Astenický syndrom poukazuje pouze na postupný rozpad SSSR, je nádherně nadčasový. Též mám občas chuť rozbíjet sklenice, nechat se ojet neznámým chlápkem na ulici, propleskat libovolného 'swaggera' na ulici a někdy se mi naopak nechce dělat nic. A někdy se mi nechce dělat ani to nicnedělání, protože to je všechno strašně znechucující, chladně nekonečné, a tak. A tak. ¤¤¤ LFŠ 2013 (Slovácké divadlo) ()
3,5 Veľmi osobitá dráma o kríze spoločnosti, ktorú osobne vnímam skôr ako absurdnú komédiu, miestami prechádzajúcu až do grotesky. Jej postavy to sú jeden blázon vedľa druhého. Film podáva pôsobivý, aj keď trochu jednostranný pohľad na nefungujúci systém a rozpad spoločnosti, pričom hlavnými menovateľmi sú neschopnosť komunikovať (všetci rozprávajú, nikto nepočúva), nevšímavosť, a ľahostajnosť. Táto diagnóza (Astenický syndrom ako metafora) neplatí len pre východný blok (tu konkrétne tesne pred zrútením sa systému), ale je univerzálne platná aj pre súčasných ľudí na Západe, indikuje úpadok modernej spoločnosti ako takej. Film je silný svojou obrazovou stránkou, kamera je naozaj veľmi pôsobivá. Mal som pocit, že v druhej polovici film trochu stráca dych, ale je aj možné, že dych som strácal len ja, kvôli tej úmornej dĺžke filmu. Jeho záver ma ale z apatie úplne prebral a scény v blázinci, či v metre len tak z hlavy nedostanem. Určite je nutné ďalšie pozretie, ten film má jednoznačne niečo do seba. ()
Zmar. ()