2004 Xin za shi xiong

Moving Targets je nejnovější z hongkongských áčkových kriminálek, které operují s Triádami, podplacenými policajty a vůbec vším, čím nás hongkongská kinematografie v posledních letech zahrnuje. Musím říct, že když odrolovaly závěrečné titulky, zůstaly ve mě smíšené pocity. Opět byl natočen vynikající film, ale kdybych měl spočítat filmy, ve kterých se mladí policisté (které hrají buď Edison Chen nebo Nicolas Tse nebo Daniel Wu) potýkají s morálními problémy, zřejmě bych se nedopočítal. Nechci milovanému průmyslu upírat právo na žánr, který doposud vždycky dokonale fungoval, ale změna nikdy neuškodí. Fascinující je, že tenhle film natočil Wong Jing (nechtěl jsem tomu věřit, zjistil jsem to až po zhlédnutí filmu), člověk, který ve svých filmech bere malé roličky podivínů s brýlemi, jenž obsahují stěrače a ještě loni (oops... vlastně předloni - 2003) natočil šílenou parodii, plnou jeho trademarků, nazvanou Spy Dad (v níž dostávají co proto nejen Spy Kids, ale spousty dalších hollywoodských i asijských fláků). Neměl bych se zřejmě příliš divit, Wong Jing byl vždycky hlavně producent a tak jde tam, odkud tečou peníze a Hong Kongem zkrátka posledních pár let hýbou dobře napsané a zahrané kriminálky. Moving Targets jsou bohužel i bohudík ukázkovým příkladem. Když už jsem se vyplakal nad nedostatkem bezhlavé akce a přírodovědných dokumentů, mohli bychom popojet. Pro Wong Jinga to popravdě není první výlet do krajin akčních thrillerů, natočil ještě Colour of the Truth (nezaměňovat s filmem, který už je na HK Stars zrecenzován!), který snad brzy otestujeme také (a budeme ho muset nějak zábavně pojmenovat, aby nedocházelo k omylům). Moving Targets je překvapivě adaptací televizního seriálu z osmdesátých let (ve kterém mj. hráli i Tony Leung nebo Maggie Cheung), což vypadá, že Wong Jing přesně věděl, proč točí zrovna tohle (a stejně to bylo k ničemu, protože snímek v hongkongských kinech v podstatě propadl). Hlavní hrdinové jsou tu dva. Kit (Nicolas Tse) se dal k policii, protože si už v mládí hrál na policajty a zloděje. Jeho otec, když bylo Kitovi šest, postřelil matku, odjel a už se víckrát neukázal. Fit (Edison Chen) je Kitův kamarád z policejní školy, je to jedno z těch přátelství až za hrob. Tenhle informační foršpan vám Wong Jing poskytne už během úvodní, velice efektní, přestřelky, která je sice absolutně nelogická (parta "arabášů" přijede na scénu a začne střílet do všeho kolem, naši hrdinové jsou "náhodou" poblíž ;), ale plní svůj účel. Po téhle jednoduché představovačce se začne všechno komplikovat. Na místo činu totiž přijede Kitův otec, který také pracuje u policie, nicméně svého syna patnáct let neviděl a Kit si navíc změnil jméno. Vzájemná nevraživost těch dvou ze scény přímo sálá a Fit uvězněný uprostřed tohoto neviditelného duelu se jen nervózně ošívá. I on si však prožije těžké chvilky, protože vztah otec-syn je v jeho podání stejně "na nože". Dojde to tak daleko, že Fit musí svou rodinu zachraňovat před jedním z triádích šéfů. To že je policista, je v tomhle případě spíš na škodu, protože Velkej Bryan právě shání obětního beránka, který by mu na policisty donášel. Během několika filmových minut se tak bortí všechny skálopevné svazky a Wong Jing nasazuje depresivní nálady. Děj Moving Targets je celkem uvěřitelný a obratně odhaluje drobné detaily, které jsou příčinou onoho krůčku, vedoucího za hranici té či oné barikády. Nic není černobílé, jak v první půli filmu prohlásí Kitův otec (hraje ho Simon Yam). Zjistí to i Kit. Kde je tedy problém? (vždycky je někde nějaký problém, jinak bychom se my recenzenti takhle blbě neptali :) Wong Jing se díkybohu nesnažil do hry zapojit humor a tak je atmosféra napjatá na nejvyšší možnou míru, nicméně bez této berličky jeho režijní umění ztrácí na stabilitě. Některé dějové zvraty jsou příliš vynucené a nebýt skutečně dobře obsazené hlavní dvojky (o obou jsem si dřív myslel, že to jsou jen neškodné popové tvářičky, ale už je to pár filmů nazad, co jsem vzal svoje slova zpátky. Především Edison Chen je tu hodně ve formě), byla by křečovitost scénáře, která všemu velí zapadnout do té správné pozice (i kdyby to mělo znamenat sice dočasnou, ale absolutní ztrátu logiky), mnohem okatější. Takhle je to "ok", což ovšem na úplnou špičku žánru nestačí. Víc než kdy jindy jsem si u Moving Targets uvědomoval, že tohle už jsem někde viděl a zřejmě i v lepším provedení. Proto ostatně ten povzdech na začátku recenze. Po úvodní přestřelce jsem si říkal, že akční scény tenhle film posunou trochu jinam, ale na to jich je až příliš málo a Wong Jing se snaží, aby byly hodně "cool". Což je bohužel špatná cesta, protože při vší úctě k choreografii Chiu Lee-Tata (má ve filmu i malou roličku zabijáka Dicksona) - krátké a nevýrazné souboje nestačí vylepšit divokým pohybem kamery, popř. vyhozením několika filmových políček (naopak, tohle spíš akční scény zabíjí). Akčním vrcholem filmu tak zůstává nadupaná přestřelka v úvodu. Škoda. Wong Jingova nezkušenost s žánrem místy filmu podkopává nohy (vykrádačka 24 a jejího "okýnkování" se sem skutečně nehodí), ale co naplat, ten chlap si umí zaplatit největší hvězdy a ten scénář není úplně nejhorší, takže nakonec i tenhle celuloidový míč s jistotou spadne do koše. Moving Targets jsou sázkou na jistotu, na kterou zřejmě brzy zapomenete. Všechno tu funguje jen proto, aby to fungovalo a pod naleštěným zevnějškem se toho moc neskrývá. Jsem docela zvědav na Colour of the Truth, kde si prý Wong Jing poradil s látkou trochu lépe, ale abych pravdu řekl, doufám, že hongkongská kinematografie začne brzy natáčet víc jiných žánrů. I kaviáru se člověk jednou přejí, bez ohledu na to jak moc mu chutná. 70% (20.04.2017) (méně) (více)