Dáma s kaméliemi

Velmi povedené kostýmní romantické drama, v němž nalezneme ve správném množství nadávkovaný sentiment i cynismus a občas také vtipnou poznámku. Film byl natočen podle slavného románu A. Dumase ml. "Dáma s kaméliemi", jenž mě při někdejší četbě zdaleka tak nevzal jako tato adaptace s nádhernou Gretou Garbo a krásným Robertem Taylorem. Více slov, si myslím, není třeba, stejně se mi jich nedostává... (04.03.2012)

Dumasova adaptace, která si vystačí bez ohromující výpravy, což samozřejmě neznamená, že by neuchvacovala i po výtvarné stránce. Skoro ironické drama z období orleánské Francie - ze zlatého období nicnedělání, povalečství, bujarých večírků a bohatých lehkých žen, na jejichž kolenech se utěšuje honorace aristokratů i buržoustů. Žena, která se stala mýtem, vylíčena bez falešného sentimentu jako postava z masa a krve. Životní role Grety Garbo, která se svojí Marguerite měla leccos společného, byť žila v jiném století. (31.08.2005)

Vím, že plným počtem hvězd trochu přestřelím, ale nemůžu jinak. Ten příběh je tak krásně a dojemně zpracován, že jsem dlouho neviděla lepší romantický film. Není to ani příliš přehnané, žádný zbytečný patos. Greta Garbo je nádherná a Robert Taylor jakbysmet. I kostýmy, i exteriéry, všechno tak velkolepé. Měla jsem z 80 let starého filmu strach, ale opak je pravdou. Doporučuji všem, kdo se chtějí chvíli vznášet v oblacích. (30.03.2017)

Dáma s kaméliemi byla zfilmována více než dvacetkrát, což je samo o sobě nejlepším důkazem toho, že tento kanonický text evropského romantismu z pera Alexandra Dumase ml. neztrácel na popularitě ani ve 20. století. Při zamyšlení nad tím, čím je smutný osud jedné nešťastné kurtizány pro většinu nových a nových čtenářů stále atraktivní, si nemohu nevzpomenout na slova E.A.Poea z jeho známé úvahy Filosofie básnické skladby: „Kterýpak ze smutných námětů je podle obecného soudu lidstva nejsmutnější?“ Smrt, zněla rovnou odpověď. „A kdy,“ pravil jsem, „je tento nejsmutnější námět nejbásničtější?“ Podle toho, co jsem již obšírně vyložil, odpověď se také nabízí sama: „Když je těsně spjata s Krásou: smrt krásné ženy je tedy nesporně nejbásničtějším námětem na celém světě a rovněž je nepochybné, že se pro takový námět nejlépe hodí ústa truchlícího milence.“ Tato filmová adaptace z r. 1936 od G. Cukora, mj. autora mého milovaného muzikálu My Fair Lady z r. 1964, je bytostně hollywoodská, protivně užvaněná, a z velké míry i melodramatická, jisté kvality jí ale upřít nelze. Líbí se mi např. kreativní uchopení literární předlohy: tu se z Dumase něco vypustilo, tu se něco přidalo, výsledkem tedy není otrocký převod knihy na filmové plátno, ale autonomní nové dílo. Filmovým postavám byla ponechána stejná jména jako v knize a výpis podobností mezi románem a knihou by byl výrazně delší než soupis odlišností. Z nich mě asi nejvíce mrzí vypuštění hlavního důvodu, pro který Markéta G. v knize opouští Armanda D. - z ohledu k jeho sestře, která by se nemohla vdát, pokud by její bratr měl poměr s proslulou kurtizánou. Co se týká hereckých výkonů, hodnotím je velmi vlažně. U Grety Garbo jsem ani za mák nepochopil, jak se mohla tak typově nevýrazná herečka stát takovou hvězdou - její herectví mě nechalo téměř bez emocí a především v závěru jsem jí ani omylem nevěřil, že je na smrt nemocná tuberkulózou. K dobové autenticitě filmu by šlo mít jistě též výhrady, stejně jako k tomu prapodivnému kankánovému spektáklu (WTF?!), který postavy sledovaly v divadle (?) na začátku filmu. Za zmínku též stojí hudební doprovod tohoto filmu, kde i ucho laika snadno identifikuje povědomé tóny z klasické opery La Traviata, kterou na námět Dumasova textu Dáma s kaméliemi napsal Giuseppe Verdi. Nedá se ale říct, že by tento film byl přímo doprovázen hudbou z Traviaty, to právě že ne - spíše mi to přišlo, jako by zde byla Verdiho hudba přežvejkaná do jakési melodramatické roviny, okleštěné v podání minima nástrojů, kde sem tam zazní v podstatě vykradený Verdi a sem tam nějaká nevýrazná hudební linka vzatá přes kopírák z libovolného dobového slaďáku. Jak jsem již napsal, tato Dáma s kaméliemi z r. 1936 je bytostně hollywodská se vším, co k filmům z té doby patřilo. Pakliže vás tato estetika oslovuje, pak směle do toho. Těm ostatním bych ale spíše doporučil oprášit z knihovny Dumasovu stejnojmennou knížečku, která na rozdíl od tohoto filmu nezestárla a dodnes neztrácí na působivosti.  (25.06.2011)

Greta Garbo je až neskutečná a ve chvíli, kdy se snaží dostat od milovaného, je neskutečně mrazivá a chladná. Chlap se nikdy nechce dostat do takové chvíle, kdy s ním žena bude jednat podobně. Tady je to skutečně zachyceno neuvěřitelně silným a emotivním způsobem, což mě dostalo. Je to dáno i typově skvěle zvolenými herci. Příběh se nesnaží být příliš vyhroceným, ale stejně máte obavy z toho, co přijde, alespoň pokud příběh neznáte a nečetli jste ho. (12.08.2014)