Reklama

Reklama

Kurtizána Marguerite Gautier (Greta Garbo) vede v Paříži rozmařilý život. K jejím zbožňovatelům patří také baron de Varville (Henry Daniell), jenž by ji chtěl nejraději jen sám pro sebe. Marguerite si však zakládá na své nevázanosti. Pak se ale zamiluje do mladého úředníka Armanda Duvala (Robert Taylor)... Jako předobraz posloužila spisovateli Alexandrovi Dumasovi kurtizána Marguerite Duplessis, s kterou měl poměr např. Franz Liszt nebo i Dumas sám. Natáčení filmu začalo v září roku 1936 a trvalo 75 dní. Garbo se do práce dostavila ze svého švédského pobytu a prožívala ještě větší melancholické období než obvykle. Bylo jí 30, ve Švédku těžce onemocněl a během návratu do USA zemřel její dlouholetý partner John Gilbert. Po dvou týdnech natáčení zemřel zcela neočekávaně legendární producent Irving Thalberg, z čehož byli všechni velmi otřeseni. Sama Garbo byla během natáčení stále nemocná a velmi slabá, což velmi napomohlo procítění její role - nápad na zfilmování této klasiky ostatně přišel od samotné Grety. V roli baron de Varville se měl původně objevit John Barrymore. Slavný kostymér Adrian vymyslel působivou strategii proměny Garbina zevnějšu - Garbo vstupuje do filmu s kučerami a v bílých šatech; ty postupně nabírají stále tmavší tón až ke konečné černé barvě a zcela rovným vlasům. Na přelomu let 1954 a 1955 šel film znovu do kin a setkal se s dalším kolem obrovkého úspěchu. (Pohrobek)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (31)

berg.12 

všechny recenze uživatele

Střízlivé čekání na poslední kousek z Greta Garbo Collection se vyplatilo a bylo odměněno nejlepším hereckým výkonem, jaký v rámci ní předvedla. A nepočítám-li kouzelnou "Ninočku", stejně tak i nejlepším filmovým zpracováním. Konečně režie, která nespoléhá na to, že Garbo na plátně bude fungovat jaksi sama o sobě. ()

Vančura 

všechny recenze uživatele

Dáma s kaméliemi byla zfilmována více než dvacetkrát, což je samo o sobě nejlepším důkazem toho, že tento kanonický text evropského romantismu z pera Alexandra Dumase ml. neztrácel na popularitě ani ve 20. století. Při zamyšlení nad tím, čím je smutný osud jedné nešťastné kurtizány pro většinu nových a nových čtenářů stále atraktivní, si nemohu nevzpomenout na slova E.A.Poea z jeho známé úvahy Filosofie básnické skladby: „Kterýpak ze smutných námětů je podle obecného soudu lidstva nejsmutnější?“ Smrt, zněla rovnou odpověď. „A kdy,“ pravil jsem, „je tento nejsmutnější námět nejbásničtější?“ Podle toho, co jsem již obšírně vyložil, odpověď se také nabízí sama: „Když je těsně spjata s Krásou: smrt krásné ženy je tedy nesporně nejbásničtějším námětem na celém světě a rovněž je nepochybné, že se pro takový námět nejlépe hodí ústa truchlícího milence.“ Tato filmová adaptace z r. 1936 od G. Cukora, mj. autora mého milovaného muzikálu My Fair Lady z r. 1964, je bytostně hollywoodská, protivně užvaněná, a z velké míry i melodramatická, jisté kvality jí ale upřít nelze. Líbí se mi např. kreativní uchopení literární předlohy: tu se z Dumase něco vypustilo, tu se něco přidalo, výsledkem tedy není otrocký převod knihy na filmové plátno, ale autonomní nové dílo. Filmovým postavám byla ponechána stejná jména jako v knize a výpis podobností mezi románem a knihou by byl výrazně delší než soupis odlišností. Z nich mě asi nejvíce mrzí vypuštění hlavního důvodu, pro který Markéta G. v knize opouští Armanda D. - z ohledu k jeho sestře, která by se nemohla vdát, pokud by její bratr měl poměr s proslulou kurtizánou. Co se týká hereckých výkonů, hodnotím je velmi vlažně. U Grety Garbo jsem ani za mák nepochopil, jak se mohla tak typově nevýrazná herečka stát takovou hvězdou - její herectví mě nechalo téměř bez emocí a především v závěru jsem jí ani omylem nevěřil, že je na smrt nemocná tuberkulózou. K dobové autenticitě filmu by šlo mít jistě též výhrady, stejně jako k tomu prapodivnému kankánovému spektáklu (WTF?!), který postavy sledovaly v divadle (?) na začátku filmu. Za zmínku též stojí hudební doprovod tohoto filmu, kde i ucho laika snadno identifikuje povědomé tóny z klasické opery La Traviata, kterou na námět Dumasova textu Dáma s kaméliemi napsal Giuseppe Verdi. Nedá se ale říct, že by tento film byl přímo doprovázen hudbou z Traviaty, to právě že ne - spíše mi to přišlo, jako by zde byla Verdiho hudba přežvejkaná do jakési melodramatické roviny, okleštěné v podání minima nástrojů, kde sem tam zazní v podstatě vykradený Verdi a sem tam nějaká nevýrazná hudební linka vzatá přes kopírák z libovolného dobového slaďáku. Jak jsem již napsal, tato Dáma s kaméliemi z r. 1936 je bytostně hollywodská se vším, co k filmům z té doby patřilo. Pakliže vás tato estetika oslovuje, pak směle do toho. Těm ostatním bych ale spíše doporučil oprášit z knihovny Dumasovu stejnojmennou knížečku, která na rozdíl od tohoto filmu nezestárla a dodnes neztrácí na působivosti.  ()

Reklama

Pohrobek 

všechny recenze uživatele

Dumasova adaptace, která si vystačí bez ohromující výpravy, což samozřejmě neznamená, že by neuchvacovala i po výtvarné stránce. Skoro ironické drama z období orleánské Francie - ze zlatého období nicnedělání, povalečství, bujarých večírků a bohatých lehkých žen, na jejichž kolenech se utěšuje honorace aristokratů i buržoustů. Žena, která se stala mýtem, vylíčena bez falešného sentimentu jako postava z masa a krve. Životní role Grety Garbo, která se svojí Marguerite měla leccos společného, byť žila v jiném století. ()

Kass 

všechny recenze uživatele

"She's the kind who says one thing and thinks another." Greta Garbo ve své vrcholné herecké kreaci. A opět v adaptaci slavné literární klasiky. Tentokráte novely A. Dumase ml. "Dáma s kaméliemi", která odkrývá známý příběh svobodomyslné pařížské kurtizány, jež se na sklonku svého mladého života, podlomeného těžkou nemocí, čelně střetne jak s láskou šarmantního právníka, tak přízní bohatého barona. "Dáma s kaméliemi" - nebo také "Violetta" či "Camille"; kdo se v tom má sakra vyznat - v režii legendárního G. Cukora patří k dodnes nejopěvovanějším, určujícím dílům klasického Hollywoodu. Máte-li tedy chuť pokochat se zlatavým odleskem téhle vyjímečné éry v plné síle, "Violetta" představuje správnou volbu. Její velkou předností a kladem jsou výtečně napsané dialogy, jež přispívají ke svižnému a na kostýmní melodrama příjemně energickému vyznění snímku. Velký prostor je zde věnován nenásilnému humoru, přičemž film umě balancuje na hranici lehce ironické komedie a tragického dramatu. Krásný film z krásné doby... a s krásnou Garbo k tomu :) ()

Tommy987 

všechny recenze uživatele

Greta Garbo bola zvláštny druh herečky. Na pohľad takmer až ľadový severský zjav kombinovaný s eleganciou a podmaňujúcou charizmou a herecky tak trochu uviaznutá medzi výrazne expresívnym prejavom nemej éry a väčšou hereckou striedmosťou zvukového filmu. Dáma s kaméliami podľa mňa nie je jej najlepším výkonom ani najlepším filmom (v oboch prípadoch vyhráva o tri roky mladšia Ninočka), ale v rámci filmového vzdelávania sa to určite oplatí vidieť. Jednak je to jedným z "1001 filmov, ktoré musím vidieť, než umriem" a jednak už konečne viem, čo bolo hlavným inšpiračným zdrojom Baza Luhrmanna pri písaní Moulin Rouge! :-). 8 / 10 ()

Galerie (81)

Zajímavosti (5)

  • Módny návrhár Adrian sa pri navrhovaní kostýmov pre film inšpiroval kresbami Constantin Guysa, na ktorých bola Marie Duplessis, ktorá bola inšpiráciou Alexandra Dumasa pre postavu Marguerity. (Michal74)
  • Joan Leslie v tomto filmu debutovala. (Pumiiix)

Reklama

Reklama