Režie:
Philippe GarrelScénář:
Philippe GarrelKamera:
Michel FournierHudba:
NicoHrají:
Philippe Garrel, Nico, Jean-Pierre Kalfon, Pierre Clémenti, Daniel Pommereulle, Christian PäffgenObsahy(1)
Vysoce stylizovaný film očištěný režisérem Philippem Garrelem až na úroveň archaického mýtu, v němž archetypální postavy muže, ženy, dítěte či potulného rytíře bloudí světem ještě nezabydleným společností, historií a jejími příběhy. Nenarativní film stavící na meditativní atmosféře, jíž dociluje používáním pomalých až statických záběrů, plynulou kamerou a využitím jednoduché leč působivé mizanscény (exteriéry poskytly pouště a pustiny Islandu, Nového Mexika či Egypta). V ní se důraz na základní elementy (země, světlo, voda atd.) doplňuje s prapůvodními lidskými rituály a symbolickými situacemi postav. Cicatrice intérieur byla prvním snímkem, na němž se přímo podílela německá zpěvačka Nico, se kterou již tehdy režisér prožíval milostný vztah a která se stala múzou pro jeho několik dalších filmů. Nico si ve filmu nejen zahrála ústřední ženskou roli, ale byla také autorkou písní (z jejího alba Desertshore), které filmu dodávají imaginativní a psychedelické vyznění. (Dionysos)
(více)Recenze (3)
Pre mainstreamového diváka je veľmi ťažké najsť pozitíva tohto filmu, pri ktorom 1 hodina sa zdá byť 3 hodinami. ()
Hra se symboly a krásnými obrazy, děj tady zřejmě není tak podstatný. Inu, experimentální film. Ty obrazy jsou ale opravdu krásné, působící dojmem až archetypálním a prapohanským. Ve spojení s písněmi Nico z jejího alba Desertshore je to téměř dokonalé, zvláště když zpívá německy, to zní mnohem osudověji než v té samospasitelné angličtině. A to navzdory tomu, že sama Nico jako herečka zrovna nezapůsobila, navíc to vypadá, že vyvinula dost velkou snahu aby vypadala nepřitažlivě. Ale, popravdě řečeno, žádný z herců neměl příliš šanci projevit svůj herecký um. Všichni slouží spíš jako objekty v této hře. ()
Estetický purismus a extatická jednoduchost "Vnitřní jizvy" skvěle prokazuje Garrelovu vnímavost pro nehostinnou krásu nejen lokací, v nichž se film odehrává (ačkoliv se ve filmu samém v pravém smyslu slova nic neodehrává - pohyby, gesta, "děje" filmu a postav jsou mimo čas, jsou věčnými symboly jednání, a ne zápletkami), ale také lidských vztahů: pro smutnou krutost citů včetně náklonnosti, lásky nebo bájného lidského hledání jakoby z prvních eposů či epických básní (Clémenti na koni), v nichž se vzmach člověka ke světu či k druhému napořád míjí cílem. Jedno z vrcholných děl Garrela, který tehdy ještě tvrdil experminetální muziku a jeho filmy se blížily, ba dokonce předháněly, svou nekompromisností filmy Strauba a Huilletové, Godarda či W. Schroetera v té době (který však, obdobně se Straubem, své puristické statické záběry doplňoval klasickou hudbou či operou). Škoda, že později Garrelovy filmy, byť stále velekvalitní, přejaly mnoho ze stylu takového J. Eustache či Rohmera. ()
Reklama