Mannen som ikke kunne le

Hlavní hrdina - Muž, který se nemůže smát - místo toho, aby se vtipům smál spíš chrčí a jelikož ho tento problém velice trápí, jde k psychiatrovi. Potud to ještě vcelku normální film, pak ale příjdou na řadu šedesátkové novoty. Místo toho, aby se režisér soustředil na příběh, začnou se před divákem dít věci. Tak například se tam objeví vedoucí výstavy o volném času, který mluví o tom, jak je nutné, aby lidé nějaký volný čas měli, aby následně přiznal, že sám nemám. Nebo třeba černoch, který bělochům - Norům - představuje tradiční norskou lidovou architekturu. Dnes je multikulturalismus do západní kultury tak zarostlý, že by se nad tím nikdo nepozastavil, na konci šedesátých let tomu tak určitě nebylo. Prostě věci postavené naruby a navíc ani vlastně nesouvisející s tématem filmu. Pak tam jsou zakomponovány třeba rozhovory s lidmi na ulici o tom, proč se Norové nesmějí. Samozřejmě flashbacky z hrdinova mládí, kdy přišel o schopnost se smát, nesmí chybět. Prostě mišmaš na druhou, ve kterém je dost těžké se vyznat a který dost možná ovlivnil pány Danielssona, Alfredsona a Kulleho při tvorbě takových obskurních komedií jako Pusťte vězně ven, jaro je tady! nebo Knihkupec, který se přestal koupat. //Zhlédnuto v rámci Challenge Tour: 30 dní se světovou kinematografií vol. 2// 85% (17.10.2015)

Taková šedesátková blbina s formou blížící se lehce až k stylu anarchismu. Muž, který se nemůže smát překypuje dostatečnou řádkou nápadů, aby mě dokázal bavit převažně až do konce a Rolv Wesenlund coby osobitý komik s povětšinou totálně lhostejným a flegmatickým obličejem v totálně absurdních a nečekaných situací je zde mnohdy boží a nenuceně vtipný (včetně práce s převlekem za superhrdinu na bizarní poradě o tvorbě komiksů) a úspěšně svůj prostor táhne. Svým výkonem dokonale padne k často lehce surrealistické atmosféře a také Harald Heide-Steen mladší v postavě lékaře a psychiatra mu skvěle sekunduje. Některými exkursy (např. barevnými reklamami v jinak černobílém filmu či pasážemi ve stylu záměrně amatérsky natočené grotesky) mě film nečekaně zaskočil, což nevadí, překvapovat diváka má tenhle úlet čím takřka po celou dobu. Horší je, že v pár scénách v oné stylové roztříštěnosti můj dojem z laťky vtipu lehce kolísal – a fňukání té holčiny u stánku mi přišlo až otravné. Zase třeba dokumentární prostřihy do pouliční ankety na téma smíchu a humoru mi v celém tom ujetém tyátru připadaly jako pozoruhodná menší vrstva, dodávající snímku myšlenku navíc. Jako přínos beru za sebe i první setkání se zmíněným Rolvem Wesenlundem, jehož si tímto zařazuji do pomyslného seznamu dobových komiků, jejichž filmografii chci více rozkoukat (a už teď mám s nemalou zvědavostí vybráno napříště Norske byggeklosser, kde údajně ztvárnil rovnou 8 rolí!), nicméně na první dobrou tady prozatím zvolím silné 3 hvězdy. [70%] (09.04.2024)