Tvář ženy

Joan, ikona hollywoodu, a jedna z nejkrasnejsich herecek vsech dob, ve spickovem thrilleru (zenskem nioru?) s radou vtipnych mist a zadnym hloupym. Uzasnu nadale nad krasou teto pani, a reknu to asi takhle - i s tou spalenou pulkou obliceje je krasnejsi nez vetsina tech co potkavam na ulici. :-) Radost pokoukat, krasny film. P.S.: jedna se o remake puvodniho, o tri roky starsiho filmu s Ingrid Bergmanovou. (31.07.2013)

Lidská tvář bylo pro mě vždycky první vodítko, jak přistupovat k cizímu člověku (a můj úsudek byl jen párkrát mylný). To hlavně u mužů, u žen to vždy bylo spojeno s přitažlivostí a odpudivostí. Nikdy jsem tvář neposuzoval podle výrazných částí, ze kterých se skládá, vždycky to byl pro mě nedělitelný celek. Poškozená tvář, např. popálená jako zde (nebo pořezané líco Jenůfky) podobně jako kulhání a další tělesné vady, jsem s fyziognomií lidské postavy nikdy nespojoval. Pro Annu Holmovou je však poškození levé části tváře hotovou katastrofou. Jako by se pod ní nemohly dotvořit neuronové synapse, stejně díky rodinnému prostředí poměrně chudé. Důraz ve filmu je kladen na problém: Když se napraví tvář, napraví se i charakter? Ne, samozřejmě to není možné. Pozn. 1: ČT art, právě běží "Drahá maminko - Faye Dunawayová jako hollywoodská hvězda Joan Crawfordová". A tu to máme: tvář Joan Crawfordové mě přitahuje, tvář Faye Dunawayové mě odpuzuje. (16.05.2019)

Příběh je celkem netradičně zasazen do Švédska. Joan Crawford zde vytvořila opravdu zajímavou postavu ženy, která je od požáru v dětství znetvořená a živí se vydíráním, ale po setkání s plastickým chirurgem dostane šanci začít znovu. Příběh podávaný formou flashbacků v podobě svědectví u soudu je poměrně vtahující a zajímavým způsobem se vyvíjí. (ty scény ze soudní síně to trochu brzdí, ale to je spíš jen detail.) (21.12.2016)

Žena se zafačovanou hlavou nervózně svírá opěradlo křesla a nasucho polyká. Plastický chirurg ji pomalu a s neproniknutelnou tváří zbauje obvazů po operaci, která má rozhodnout, zda "stvořil svou Galateu nebo svého Frankensteina"... Brilantně sestříhaná scéna, jejíž vyústění samozřejmě neprozradím, mi asi nadlouho uvízne v paměti. George Cukora mám zafixovaného spíš jako režiséra frivolních komedií a muzikálů, ale Tvář ženy je mnohem realističtější, řekl bych pragmatičtější film s kriminální zápletkou. Vyskytuje-li se v něm něco romantického, je to romantické psychologicky uvěřitelným a nekoketním způsobem. Zpočátku film vypadá na soudní drama. Joan Crawford, s krempou klobouku sklopenou přes půl tváře, je předvedena k soudu kvůli obvinění z vraždy. Soudní přelíčení je ale jen rámcovým příběhem pro sérii retrospektivních dějů. Protože je každý z nich dramatizovanou výpovědí obžalované nebo některého svědka, může a nemusí se jednat o nespolehlivé vypravěče a filmu to dodává žádoucí pocit nejistoty, kudy se příběh ubere v příštích minutách. Daní za tento postup je tu a tam jistá nepřehlednost a také kolísavost tempa vyprávění. Joan Crawford, jak se hned zkraje ukáže, pod krempou klobouku skrývá znetvořenou půlku tváře - příčinu veškerého jednání její zlomené a frustrované postavy. Herečka, proslulá určitou mimickou a gestickou okázalostí, kterou Hollywooďané laskavě nazývají "bigger than life", větší než život, hraje nevídaně střídmě. Oči (exaktně vzato jedno oko, nekryté kloboukem), svrchní tóny řeči a těkavé pohyby nervózních rukou jí v tomto filmu vystačí k vyjádření všeho, co jindy a jinde řešila rozmáchlými gesty, expresivní mimikou a házením hlavou. Bezpochyby je to její nejlepší kreace, jakou jsem viděl, v možná zbytečně dlouhém, ale vysoce nadprůměrném filmu. 80% (06.01.2011)

Klasický noir, ktorý je zaujímavý tým, že je situovaný do Švédska (stereotypne zasneženého). Z filmu celkovo ale cítiť takú staromódnosť až zastaralosť, ešte z dôb, kedy čo i len pri namierení zbrane diváci (či skôr diváčky) híkali a dvíhali sa zo sedadiel. Začiatok ma adekvátne nenaladil, súd s flešbekovými výpoveďami svedkov, rovnako aj vydieračská minulosť odsúdenej hl. hrdinky mi neprišli ktovieako zaujímavé a skôr nudili. Postupom času sa ale z toho vykľula celkom podarená dráma, až v závere okorenená o jemne trilerový prvok. Atmosférou ani spracovaním by som film však určite neradil k trilerom. Čo sa týka Crawfordovej v hl. úlohe, úloha pre ňu sediaca, možno by tam zapadla ešte aj Betka Davisová. Douglas s jemnými fúzikmi zasa ako klasický rytier, ktorý i napriek "temnej" minulosti hrdinky v nej stále vidí neobrúsený diamant hodný frézovania. (18.02.2024)