Nový svět

Nový svět není nuda, není to kamerové cvičení, ale není to také snímek natočený dle příručky pro tvorbu hollywoodských velkofilmů. S tak pěknou výpravou, v(d)ěčným námětem a silnými hereckými tahouny v podobě Balea a Farrela mohl Terrence Malick klidně nějaký kasy trhající flák natočit, ale není to jeho styl. Nevypráví o horoucích citech, nebaví bitevními scénami - místo toho sleduje své postavy kamerou neznající jeřáby ani nájezdy a nechává nás proniknout od jejich niter. Nový svět je lyrika obrazu a zvuku, která žádá od diváka dávku vnímavosti a nehodlá jej vést za ručičku, není to však nabubřelé umění pro umění zoufale se vzpírají vše pokusům o vniknutí do svého světa. Chce to jen pořádně otevřít oči a dívat se. _____Pátá hvězda na spadnutí... (19.10.2008)

Platí to zas a znovu, jako u Mallicka vždy. Dobře natočené, očividně za tím stojí mnoho práce, všichni se činí. Herci, kamera, režie. Vše je na vysoké úrovni. Ale emoce zmizely, nebo spíš se ani nedostavily. Vše jaksi bezúčelně bloumá, zahleděno samo do sebe. Nový svět zachraňuje i to, že se k tomuto tématu Mallickův přístup hodí, takže ho stavím hned na druhé místo v jeho filmografii. 70%, ale tři hvězdy. (18.12.2010)

Tento film jsem viděla poprvé před nějakými třemi, nebo čtyřmi lety, tenkrát jsem u něho usnula. Na filmy Terrence Malicka se člověk nemůže dívat jakýkoliv den, musí na ně mít opravdu náladu a už tak nějak tušit, do čeho jde. Poslední dobou jsem na Malickově vlně a tak jsem filmu dala druhou šanci, dobře jsem udělala. Nový svět je těžko uchopitelný snímek, nemá klasickou vyprávěcí koncepci, příběh je vyprávěn pomocí obrazů a občasných vnitřních monologů postav. Slovy se zde zbytečně neplýtvá. To, co jsem zažila během prvních čtyřiceti pěti a posledních patnácti minut se jen těžko popisuje. To byla zkrátka nádherná poezie, nevnímala jsem svět okolo a jen jsem žasla nad tou krásou, která byla přede mnou. Film plný nádherných myšlenek, to už je ale tak nějak v Malickových filmech pravidlem. Škoda té prostřední části, kde se toho možná Malick snažil zobrazit příliš, ale pro mě už tady vznikla jen klasická love story, kde už jsem úplně nedokázala všechno vnímat tak do hloubky, jak by to asi pan režisér chtěl. K dokonalosti mi ale chyběl vážně kousek. Jsem strašně ráda, že existuje režisér, který kašle na všechna pravidla, točí si po svém a vůbec neřeší diváky. Ještě radši jsem ale, že patřím mezi tu skupinu, která jeho díla dokáže řádně ocenit a dokáže si je vychutnat. (22.08.2011)

Od tohoto určite talentovaného režiséra som videl len Tenkú červenú čiaru a priznám sa dosť ma to nudilo. Sem sa jeho pomalá precítená réžia ale hodila určite viac. Film sa sústreďuje na vzťah indiánky a Johna Smitha (Farrel) a všetko ostatné sa točí hlavne okolo tejto lovestory. Kto čaká veľké boje nech si dá zájsť chuť. Minimum dialógov. Malick všetko podáva formou obrazu a myšlienkových pochodov jednotlivých postáv a darí sa mu to na výbornú. (20.02.2006)

Takové filmy jako točí Malick, nebo jaké točil Tarkovskij či Vláčil by snad ani neměly být recenzovány. Jejich zamýšlený efekt na diváka je zcela odlišný, než jaký má 99,99% procent ostatních filmů. Nejedná se o přímočaré odvyprávění příběhu, ale o mnohovrstevnatou, nelineární, meditativní pouť osudy několika postav, jež na diváka nepůsobí pouze při sledování filmu, ale zanechávají v něm, je-li k tomu přístupný, nesmazatelný otisk, který rezonuje v jeho mysli ještě po dlouho dobu. Příběh samotný není důležitý, důležité jsou přesahy a souvislosti v jakých se film odehrává. V Novém světě se přemítá nad vírou, láskou, či smyslem života. Témat se však dá najít mnohem více, protože film je nejdendnoznačně uchopitelný a jakmile je natočený, dá se říci, že žije vlastním životem a dá se vykládat na nespočet způsobů. Osobně jsem byl Malickovým vyprávěním okouzlen, byť zejména částí ve které je ztvárněn její vztah s Johnem Smithem. Druhá část je již méně zajímavá. Zklamáním pro mne je angažmá přeceňovaného skladatele Jamese Hornera, který zde opět vykrádá sám sebe, tentokrát Statečné srdce. Naštěstí zůstala většina jeho hudby nepoužita a namísto něj jsou ke slyšení nepoměrně propracovanější kompozice Richarda Wagnera a Mozarta, které přeci jen komplikovanému epickému stylu sedí mnohem více. Vzhledem k slabší, byť důležité druhé části, a Hornerovi tedy dávám jen čtyři body, i když si myslím, že u takového díla je jakákoliv hodnocení irelevatní. (08.08.2011)