Tristram Shandy

Jeden z nejoriginálnějších a nejvtipnějších filmů poslední doby. Michael Winterbottom dokazuje, že je jedním z nejzajímavějších režisérů současnoti. Prolínání fikce a reality je zde ještě dokonalejší než u Nonstop párty. Herecký ansámbl v čele s vynikajícím Cooganem se nebojí dělat si legraci z ničeho, ani sám ze sebe. A to říkám i přesto, že jsem literární předlouhu nějen nečetl, ale dokonce (rouhání!) vůbec neznal. (27.09.2006)

Ve finále mi připadá, že si Michael Winterbottom chtěl zaexperimentovat s filmovým médiem, vytvořit za každou cenu film plný stírání hranic mezi filmem, dokumentem, natáčením, realitou, fikcí a další fikcí a také plný odkazů, takže si natočil film, který je hodně experimentální, hodně postmoderní, ale ve výsledku mám z něj ryze samoúčelný dojem. Třeba ty zmínky slavných filmů a osobností zde padají každou chvíli jen tak, aby tam prostě padly, režisér měl svůj film co nejvíc intertextuální, ale účel jsem v tom nepostřehl a úplně nejvíc to bije do očí v závěrečné scéně, kdy se hlavní postavy až v idiotských promluvách baví o slavných hercích a filmech, ale není to nijak vtipné, ani filmu v závěru nedodává žádnou myšlenku. Když to srovnám s íránskou tvorbou Kiarostamiho (Detail, Pod olivovníky) a Panahiho (Taxi Teherán, Medvědi tu nejsou), jejichž vybrané filmy taky často přímo hýři prolínáním reality s fikcí, mystifikací, prvky filmu o filmu/ve filmu a intertextuálními odkazy, tak mi oproti civilní íránské osobitosti se silným sdělením navíc vychází v „Tristním“ Shandym jedna těžká nabubřelá křeč. To vše bych pořád respektoval a přestože mi oba hlavní herci byli dost nesympatičtí, za jistou snahu a občas zajímavější scénu bych dal plus mínus 2 hvězdičky. Tedy kdyby Winterbottom tolik neholdoval vulgárnímu humoru, kterým svůj film tolik naplnil. Takže máme zde postmoderní experiment, ve kterém co chvíli se mluví o samých ptákách, koulích a jim podobných věcech, často i divákům do kamery, režisér asi jiný humor než vulgarismy a rádoby vtipné situace s genitáliemi nezná a mě totálně přechází chuť tohle v kombinaci s hrou na umění a experiment jakkoliv oceňovat, sorry... pro mě konečná. [15%] (25.05.2023)

Kniha Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho je nenapodobitelný (a samozřejmě taky zdánlivě nezfilmovatelný) skvost. Jeho volné pojetí je sympatické, stejně jako druhá linie filmařských strastí ohledně velikostí podpadků a věrohodnosti bojových scén - i když mě osobně nebaví zas až tak hrozně moc jako přímo pasáže z knihy. Zkrátka chytrá a vtipná oddychovka, jak stvořená na sobotní odpoledne. (19.12.2007)

„Můj otec měl dvě domácí povinnosti, a protože byl systematický muž, rád je plnil obě najednou. První byla natahování hodin. Druhá byla radostnější.“ Se zhlédnutím filmu jsem dlouho otálel. Jednak proto, že mě jiné 2 režisérovy snímky příliš nenadchly, jednak kvůli tomu, že snad žádná kniha mi nebyla tak často doporučována jako právě onen „nezfilmovatelný“ román. Ovšem, když mi definitivně došlo, že k čtené podobě se prostě nedokopu, se zatajeným dechem a nejistým očekáváním jsem sáhl po té filmové. A že mě čekalo sakra velké a milé překvapení! Tristram Shandy je totiž obrovsky vtipný, originální a nápaditý výtvor. Propojení řekněme „natáčených“ s „natáčejícími“, tedy lidí, kteří hrají jak románové postavy, tak zároveň i sami sebe, funguje krásně bez jakýchkoliv zádrhelů, a já se obrovsky bavil, bez ohledu na „dějovou“ linii. Díky tomu divák dostává nejenom střípky ze samotného díla (baví vlastně všechny, i když samozřejmě historku o těch 2 povinnostech Tristramova otce, kterou jsem slyšel už před projekcí, lze s jistotou označit za nejvtipnější), ale i ze zákulisí natáčení, kde si tvůrci snímku zlomyslně pohrávají se satirou na filmový průmysl a jeho fungování (rozhovor v maskérně a následná neutuchající herecká rivalita, pasáž s dělohou, zkoušení horkého kaštanu, promítání levné bitevní scény, snová sekvence, filmové odkazy atd.). A samozřejmě publikum baví i herci, ti hrající sami sebe (hollywoodský host v podobě Gillian Anderson), ale i ti s „pozměněnou“ identitou (kupříkladu moji oblíbenci, tedy „šílený doktor“ Dylana Morana či „mamina“ Kelly Macdonald). Samotné ukončení filmu, tedy vulgární debata při hostině, bylo výborné, ale kvituju i tu hereckou kreaci při závěrečných titulcích (ne že bych u ní zrovna hýkal smíchy, ale to „uzavření kruhu“ hereckého sváru se myslím docela povedlo). Dávám slabších 5* a zároveň doufám, že se nám tímto snímkem začalo s Winterbottomem blýskat na další a hlavně lepší filmová setkání. „Groucho Marx jednou prohlásil, že problém s napsáním knihy o sobě je v tom, že ze sebe nemůžeš udělat šaška. Proč ne? Lidé ze sebe stále dělají šašky.“ (08.08.2015)

otazka v hodnoteni tohto filmu nestoji ako dobry tento filmovy prepis post modernho romanu napisaneho predtym, nez existovala vobec nejaka moderna, ktora by mohla byt postovana, neznie, ako dbry tento film je, pretoze osobne nachadzam mnoho nedostatkov, ale ako sa mu podarilo sfilmovat nesfilmovatelnu predlohu. a odpoved? podarilo, roztriestenost, anarchickost formy a hlavne neskutocne mnozstvo odkazov na sucasnu britsku televiznu tvorbu je v mnohom podoba roztriestenosti literarnej predlohy a parafrazovani vtedajsich aktualnych dolezitosti. skoda, ze dokumentarna poloha druhej polovice filmu ide natolko nadhladom, ze neytvara ziaden nazor, ziadnu sudrznost, co je cisty opak filmov ch. kaufmana, ku ktoremu je obcas tristram shandy prirovnavany. dalsim minusom je prakticka neznalost neanglickeho divaka anglickych filmovych relaii, s ktorych si film robi tiez srandu. kto je steeve coogan? kto je rob brydon? kto je dylan moran? kelly macdonald, stephen fry .................... (09.07.2006)