Jedni a druzí

Zlatá Palma - výběr (20.01.2006)

Claude Lelouch snad ani neumí natočit špatný film, nicméně z tohoto dramatu, které pro něj bylo hodně osobní, jsem měl rozporuplné pocity. Režisér se snažil do jednoho snímku nacpat co nejvíc motivů, jednak osudy Židů v době 2. světové války, jednak svou lásku k hudbě, ale i takové věci, jako je vyrovnávání se s vlastní vinou nebo generační konflikt. Film má dva základní kazy, na jednu stranu příliš dlouhou stopáž, kdy 3 hodiny jsou pro běžného diváka poněkud nestravitelné, na druhé straně paradoxně jsou vzhledem k velkému množství postav, zemí a dějů tři hodiny zoufale málo. Daleko rozumnější by bylo rozvést všechny motivy do řekněme 13-dílného seriálu s hodinovou stopáží jednotlivých dílů. Během jediného celovečerního filmu se totiž nedaří přes velmi slušné obsazení vytvořit plnokrevné postavy, jsou to spíš jen figurky, které se většinou filmem jen mihnou. Vzhledem k tomu, že se ve snímku objevují dvě generace, musel Lelouch použít pomocnou berličku, kdy děti hrají titíž herci (no řeknu ti, ty jsi hotová maminka). V opačném případě by se totiž divák pravděpodobně v záplavě postav úplně ztratil. Jedny a druhé si nejvíc vychutná fanoušek hudby, pro kterého hudba nekončí u Abby nebo Rolling Stones. Režisér hudebním a tanečním výstupům dává přednost před dramatickou složkou děje. Kamarád, který mimoděk poslouchal část zvukové stopy filmu, byl přesvědčený, že se jedná o záznam koncertu vážné hudby. Celkový dojem: 70 %. (16.09.2009)

Je jasné, že Claude Lelouch patří k nejvýznamnějším režisérům nejen francouzským, ale i evropským a světovým. Fascinace klasickou hudbou a jejími motivy, které v jeho filmech tvoří významnou část děje, v tomto díle přerůstá zřetelně do dominující úlohy. Prolínání událostí let třicátých až sedmdesátých minulého století, to je - a zřejmě také být má - sebereflexe "generací kutilů narozených před a po roce 1945", jak to ve filmu sebedefinuje sám režisér. Tragédie druhé světové války je kompozičně sevřena do úvodní i závěrečné scény dobročinného koncertu UNICEF ve prospěch strádajících lidí třetího světa, tj. scén časově zařazených do dobové současnosti vzniku filmu. Účastní se ho- lze také říci, že se na něm potkávají - protagonisté, pocházející ze čtyř zemí a děj k epopeji směřujícího filmu tvoří skvěle spjaté volné pásmo hudebních a hraných scén životních osudů rodin, z nichž pocházejí. O válkách a škodách, které působí. se píše mnoho. Potíž je v tom, že v těchto výčtech dominují škody vnějškové - na životech, kultuře, hospodářské výkonnosti, architektonickém bohatství. To je pochopitelně pravda, ale skutečné pustošivé škody jsou i dnes pro většinu z nás neviditelné. Vychylují hodnotové orientace, otřásají zavedenými autoritami a působí bolest a rozechvělost, které neustávají ani po desetiletích a jsou opakovaně oživovány i prožívány generacemi dědiců a potomků. Plejáda skvělých herců (Stoneová, Chaplinová, Ardantová, Olbrychski, Hossein a řada dalších) má stále co hrát a čím se prodírat, v několika případech i v dvojrolích. Zvlášť objevné pro mne bylo vedení Olbrychského, Poláka, hrajícího Němce a skvěle zvládajícího jak klavír, tak dirigování. Je pravda, že na některých místech dějová souvislost dostává co proto. Stejně tak je ovšem na místě otázka, zda nejde o nechtěný šum, vyvolaný hudební rytmizací a ornamentalizací děje. Jisté je jedno: jednota filmu zůstává zachována a mimo hudební přináší také celou radu skvělých scén hraných (zdaleka nejde o ty nádražní, výborné jsou také např. i ty parašutistické). Lelouchova epopej zkrátka neztrácí nic ze svého kouzla ani po letech, která uplynula od jejího prvního uvedení do kin. (24.09.2008)

Je jasne, ze Lelouch je absolutni patetik a je take jasne, ze Rudovous napodobne. Kdo beha na nadrazi za vlakama vi svoje. (Film ma svoje mouchy, ale kdyz jsem ho videl totalne me rozlozil.) (10.02.2009)

Téma dějin dvacátého století a kinematografie zpracoval Lelouch ve filmu Celý jeden život. Po sedmi letech se k práci vrátil a tentokrát udělal hlavní spojnicí zúčastněných hudbu. A opět má film neuvěřitelný emocionální náboj, Lelouch se po svém vyrovnává s traumatem války a předkládá divákovi hodně antimilitantní snímek. A cizojazyčnými pasážemi dokazuje to, co uchopil o tři roky později v Ať žije život, dobrý herec nepotřebuje slova, aby diváka zaujal. Jedni a druzí má jedinou chybu, je příliš krátký. Jsou filmy, které nudí po deseti minutách, pro takovýto film jsou málo i ty tři hodiny. (04.03.2012)

Stále a opět jsem překvapen, nakolik mne Lelouch dokáže svými filmy oslovit a vyvolat během sledování jeho díla tolik různorodých emocí, vzpomínek, nadšení, silných prožitků. To jsem se při tom obával, že víc než tříhodinový filmový epos ztrávím jen s velkým vypětím sil... omyl! Na tak osobité a poutavé vyprávění lidských příběhů z historie 20. století, se stokrát ztracenými iluzemi v krutých válkách a stokrát znovu nalezenými nadějemi na nový život, bych se nakonec určitě dokázal dívat i dvakrát tolik dlouho. To jsem se při tom obával, že po Celém jedném životu už nebude další Lelouchův film s téměř stejně rozsáhlým dějinným tématem pro mne tolik jedinečný... omyl! Tentokrát místo kinematografaie stojí v centru pozornosti hudba a v žádném případě nejde jen o variaci na již dříve zpracované téma. Byť hudba tvoří silný prvek ve valné části Lelouchových filmů, zde nám pan režisér-vypravěč přichystal tak nebývalou dávku muziky, zpěvu i tance, mnohdy přímo v živém podání, že dramatické hrané pasáže se stávají vedle ní spíše druhořadými... a zatímco v jiných filmech často hudba umocňuje silný dojem, zde naopak spoustu hudebních čísel napříč dobou silně dotváří působivé a pečlivě vybrané útržky dramatických příběhů nejen ze života umělců. Což vnímám v rámci filmového dramatu jako velmi originální a ono to vážně funguje! To jsem se při tom také obával, že si zde moc neužiju oblíbence Jamese Caana, neb bude zřejmě mít málo prostoru... omyl! Lelouch po svém osvědčeném herci ze zámoří opakovaně nesáhl jen tak pro senzaci, nemá za cíl lákat na výpravný film jménem herecké hvězdy, přesto svěřil Caanovi výraznou dvojroli kapelníka a později jeho syna, která provází postupně celým filmem... a Caan, byť uveden až na konci seznamu všech hlavních účinkujících, samozřejmě hrál (a navíc dirigoval !) opět s plným gustem. Stejně jako všichni zde přítomní herci, hudebníci, zpěváci, tanečníci, byť třeba vystupovali jen pro ty pouhé dva přítomné diváky na koncertě v sále... byť třeba v cizí řeči, které všichni diváci ve vybraných koutech světa neporozumí... neb skrze kvalitní umění si nakonec můžeme na dálku porozumět všichni, i navzdory všem existujícím bariérám. 90% (15.08.2020)

Na DVD obalu s filmem Monty Python's Quest for Holy Grail se nalézá žertovný nápis, který říká doslova: "Makes Ben Hur look like an epic!" Vzpomněl jsem si na něj, protože i vedle Lelouchovy tříhodinové transepochální ságy Jedni a druzí vypadá Ben Hur jako pouhý velkofilm. Jedni a druzí - to je neuvěřitelně hetorogenní směsice mnoha myšlenek, motivů, melodií, postav - které plynou jako dravý proud nebo vášnivá symfonie. Ne vždy se přitom divák v jeho dějích a scénách vyzná. Mnoho jich zůstane nedořešeno, naznačeno, nevysvětleno. Hlavní myšlenka je ale zřejmá: Lidské osudy se neustále opakují. (V jednom místě se praví: "Co když dějiny nemají přestavivost? 20 let sem, 20 let tam. Od světové války k válce v Alžírsku. Co se mohlo změnit, aby Edith nezažila stejný strach, stejné potíže a nezdary jako její matka? Proč tam snoubenec nebyl? Proč je pokračování stejné jako začátek? A proč je začátek jako konec? Proč se matka podobá dceři? A proč se osud maluje stále stejně? Proč jsou to pořád titíž, pro které nikdo nepřijde?") Film přitom rozhodně není dokonalý, i když přistoupíme na jeho osvěžující a na klasickou dramaturgii kašlající rytmus organizovaného chaosu (k chybám v mých očích patří třeba některé přehnaně sentimentální momenty nebo titulní popová píseň). Ale je zde přinejmenším několik opravdu krásně udělaných, propracovaných scén: Třeba ta, kde v jednom velmi dlouhém záběru vidíme jak se vrací do osvobozené Paříže vězni z koncentráku a současně jsou na druhém nástupišti deportováni němečtí vojáci (v obou skupinách jsou hlavní hrdinové). A pak třeba ten parádní závěr s Bolerem... P.S. Jinak i v tomto snímku se objevuje většina Lelouchových obsesivních témat jako: reinkarnace, Rachmaninov, pronásledování Židů, paměť... (11.03.2008)

Ocenění: MFF v Cannes ´81 (Francie): Nominace na Hlavní cenu Zlatá Palma. César Awards ´82 (Francie): Nominace na ceny za nejlepší film, za nejlepší střih, za nejlepší hudbu a za nejlepší zvuk. Scénář : Claude Lelouch. Kamera : Jean Boffety. Hudba : Michel Legrand a Francis Lai. (24.05.2011)

Claude Lelouch nám předložil luxusní filmové sousto prostoupené nádhernou hudbou, půvabným tancem a vynikajícím baletem, prostě a jednoduše řečeno.. úchvatnou krásou.. Strhující příběhy několika manželských párů, jejich dětí, rodin a přátel jsou zasazeny do různých zemí a snímek velice působivě přechází z ruštiny do češtiny a chvíli na to z češtiny do angličtiny.. To, co chce tvůrce sdělit, je zcela jasné a já s ním souzním.. Pozoruhodná záležitost, stojí za to vidět.. U mě absolutní spokojenost.. (21.11.2020)

Film sleduje osudy několika zamilovaných šťastných párů, do jejichž životů zasáhne druhá světová válka. Nejde tady ale o líčení hrůz koncentračních táborů a bojů na frontě, jak by se dalo očekávat. Zazní jedna teskná píseň na housle, tiše pronesená báseň ruského vojáka, zabouchnou se dveře plynové komory. Nemusíte vidět víc, stačí letmý náznak, aby se vám oči naplnily slzami. Ale na plátně dlouho smutek nepřevládá a tak chvíli pozorujete umírající vojáky a o vteřinu později rozesmátí tančíte po pařížských ulicích. Tím víc na vás ale válka zapůsobí, tím víc je vám líto těch, kteří tam v pestrém oblečení nemůžou mávat vlaječkami. Válkou ale tento příběh nekončí, pokračuje dál, vypráví o těch, co přežili, o jejich dětech a také vnoučatech a přestože počáteční dvojice pocházeli z nejrůznějších koutů světa, v závěru filmu se jejich osudy překrásně spojí. Když se dívám, jak málo lidí tento film hodnotilo, nejraději bych sepsala petici, aby byl uveden do kin, protože je opravdu vynikající po všech stránkách. (28.02.2008)

Nemůžu si pomoci, ale má očekávání byla veliká a výsledkem je naprosté zklamání. Z mého pohledu tu platí méně je více. Připadá mi, že si tu Lelouch vzal moc velké sousto co se týká časového rozmezí a počtu osob. Film na mě působil chaoticky, ztrácela jsem se občas v ději a ani Ravelovo Bolero ze mě nevyždímalo patřičné emoce. U některých postav mi chyběly souvislosti a více prostoru (Olbrychského Karl nebo Tatiana Rity Poelvoorde), u americké rodiny mi toho prostoru zas přišlo zbytečně až moc právě na úkor jiných. Navzdory vysokým hodnocením zde já jít na lepší jak tři * nemůžu. (19.01.2009)

Claude Lelouche umí natočit velmi zajímavé a originální filmy, a to jak po obsahové, tak formální stránce. Dokázal to i tímto filmem, který od diváka vyžaduje pozornost, aby se neztratil v "reinkarnacích" postav, ale není to o žádném vynucování si, naopak je to velmi povedená hra, na vážné téma, kterou zde tento režisérský velikán rozehrál. (31.07.2011)

ocenenia : MFF Cannes 1981 - Veľká cena spoločnosti "Commission supérieure téchnique de l'image et du son" (CST) (tzv. "technická" cena) (26.01.2013)

Claude Lelouch ide dlhodobo uspesne mimo mna, teda jedine dva filmy co sa mi pacili boli Viva La Vie 1984 a Muz a Zena 1966. A vdaka filmom ako Les uns et les autres sa na tom este dlho nic nezmeni. Ked uz Francuzi, tak ficim na tychto panoch reziseroch : Henri Verneuil /viem, rodeny Turek/, Francois Truffaut, Claude Zidi, Jean Renoir,Jean Girault, Pierre Granier- Deferre atd. Takze strucne k "filmu" : herci hrali hovno, dej to evidentne nemalo, reziu asi tiez nie a scenar vznikol na dvojvrstvy Harmassan pocas srajdy v kadibudke. No hroza : 20 % (30.10.2014)

„V životě člověka se odehrávají maximálně dva nebo tři příběhy a opakují se tak krutě, jako by se nikdy nestaly.“ Jedni poznali, co je válka, vedle níž je „všechno příjemné a mile“, druzí žili v poněkud uvolněnější době šedesátých let, ale ani jim se nevyhnuly různé životní kotrmelce (autonehoda rodičů, rozvod, pokus o sebevraždu). To co prožila jedna i druhá generace hudebníků a tanečníků z Francie, Německa, Ruska s Spojených států bylo někdy neuvěřitelné, někdy trošku banální a zvláště v té dějové lince za šedesátých let mi to místy přišlo i trošku nudné. Co však rozhodně nudné nebylo a co bylo vskutku neuvěřitelné, byla hudba a tanec na řadu způsobů. Coby milovník Ravelova Bolera jsem si užil hlavně ta dvě hudebně-taneční čísla, která celý film hezky rámovala. Ale krásnou hudbou (různých stylů) je film doslova napěchován a zejména proto dávám i přes trošku slabší druhou polovinu plný počet hvězdiček. (08.01.2022)

V nemom úžase som dopozerala tento film. Nádhera. Ľutujem iba to, že som ho nevidela v kine s titulkami k dialógom, ktoré boli v angličtine a francúzštine. Wily Kufalt napísal všetko, čo by ste o filme chceli vedieť. Ja budem ešte dlho vstrebávať citový, sluchový a vizuálny zážitok (17.11.2023)

Je jasné, že tak rozevlátý scénář nemůže pořádně držet pohromadě. Přesto vznikl zajímavý film se skvělými herci, kteří ze sebe vydali to nejlepší. Vlastně se divím, že nakonec je film - ve své až drzé rozmáchlosti - celkem srozumitelný. (03.08.2008)

Uf, scénář tohoto filmu musel být velmi hutný, tak velké sousto si mohl vzít jen velmi ambiciozní režisér. Mnoho lidských osudů, u některých jsem se trochu ztratil, ale vše bohatě vynahradila skvělá kamera, která bravurně a neokázale vše dokázala nasnímat. Ač jsem se některými kousky tohoto velikého dortu dusil, tak závěrečné paraplíčko to vše ozdobilo tak, že jsem si řekl, jo tohle mělo smysl a bylo to krásné. Obdivuji decentnost tohoto filmu, jen náznaky co bude následovat, žádné ždímání citů, žádná předžvýkávačka pro rozumově mdlejší. (28.09.2009)

Nádherně vytvořený příběh několika generací poznamenaných II. sv. válkou. Děj je vyprávěný jednoduchými obrazy, náznaky, bez zbytečných dialogů. V jednom záběru vidíme padlého vojáka. Není třeba nic vysvětlovat, víme o co jde. Stejně je to se záběrem zavírajících se dveří v plynové komoře. Dveře se prostě zavřou. Bratři seskakují padákem a každý je zastřelen v jednom záběru, opět bez zbytečných komentářů. Takhle by se dalo pokračovat dále. Tři hodiny je u špatného filmu hodně. Tady to člověku uteče jako voda. Doporučuji vidět. (09.06.2011)