Hříšní andělé

Rychlé tempo, příběh, špetka moralizování, dobře napsané dialogy a nezapomenutelný frajerJames Cagney v roli hrdiny všech mladých delikventů dělají z filmu nezapomenutelnou filmovou pecku. Nejlepší scény____ basket; kancl; naháněčka; pochod na míli. Mimochodem vidět Humphrey Bogarta jako záporáka bylo fakt zajímavé. (23.09.2010)

Nečtěte Ti, jenž jste film neviděli K závěrečné dvojsmyslné scéně odvlečení Rockyho Sullivana na elektrické křeslo. Osobně se přikláním k té variantě, že Rocky tu svojí zbabělost jen předstíral, jelikož byl Jerry jeho nejlepší přítel, což mu vyjádřil tím, že ho poslechl a cíleně si tím otočil pověst odvážného kriminálníka. Jerry si to uvědomil a svojí následnou protikladnou výpovědí sígrům ve sklepě dovršil to, o co dlouho usiloval. (07.07.2014)

Vánoční film, se ženou pod stromečkem. A to myslím vážně! Kouzla Vánoc je v něm víc než v připitomělých pohádkách, socialistických veselohrách nebo v Rybovce (Missa solemnis Festis Nativitatis), či jiných westernech. Roztrhnout partu Rockyho Sullivana a Dead End Boys je vždycky těžší než rozstřílet partu samotných mafiánů. To dokáže jen Ježíšek Jerry Connolly a jeho věrní, k nimž se nakonec přiřadil i sám Rocky - nebo ne? (25.12.2023)

Dost nudna gangsterka z 30. rokov. Kulisy su len poriemerne, stretavka s chlapciskami ma nebavila a nudila. Jo a prilis sa od druhej polky moralizovalo - ako aj ja kazem boj dobra so zlom, ale na prazdne moralizovanie o nicom som alergicky. Bogarta som mal na haku, Cagney /Ragtime 1981, White Heat 1949/ cosi zahral, ale nepresvedcil ma, to iste plati aj pre Ann Sheridan /Poklad na Sierra Madre, I was a male war bride/. 52 % (17.05.2016)

Je to paradox, ale nebýt rostoucího vlivu katolické Legie slušnosti na návštěvnost kin a následně v roce 1934 zpřísněného Haysova kodexu, jehož absurdní kritéria pak svazovala americkým filmařům ruce až do pozdních 60. let, kdo ví, kdy by se gangsterský žánr vymanil ze zavedeného schématu jednoduchoučkých vyprávěnek o vzestupu a pádu nějakého toho více či méně sympatického gaunera, těžících čistě z divácké fascinace zločinem, a posunul se k něčemu zajímavějšímu. V Hříšných andělích sice Cagney absolvuje obligátní tvrďácký oblouk „rošťárny chudého kluka – učednická léta – ovládnutí podsvětí – život v luxusu – zrada – bídná smrt“ (to opravdu není spoiler, tyhle filmy prostě jinak nekončí) se všemi mafiánskými atrakcemi kolem a mohlo by se zdát, že O'Brien jako jeho slušňácký kamarád je tu jenom jako kouřová clona pro cenzory a že závěrečné vyústění je jen naivní úlitba požadavkům kodexu, to důležité se ale odehrává napůl mezi řádky, už od prologu (kluka s pomalejšíma nohama při lumpárně chytí, zavřou a „nápravný“ systém z něj udělá nebezpečného recidivistu, rychlejší stihne utéct a vyroste z něj bojovník proti zločinu – to je jednak pro mravokárce pořádně kontroverzní sousto na úvod a jednak málem filosofická úvaha o drobnostech určujících běh života), přes různé konfrontace obou hrdinů (kněz si získává jistý respekt „svých“ kluků teprve prostřednictvím jejich idolu a svého kamaráda gangstera, ví, že bude vždycky tahat za kratší konec, na několika místech doslova žadoní o jeho podporu, když se ho zrovna nepokouší obrátit na cestu pravou nebo mu nejde po krku), přes důležitou roli médií a manipulace s nimi, až po nejednoznačný konec: Zlomil se Rocky doopravdy, nebo ne? A jestli ne, co pro něj bylo nakonec důležitější než hýčkaná fasáda chlapské cti? Šlo o poslední službu příteli, s kterým nesouhlasil, nebo o gesto, kterým mu dal za pravdu? A nejde pak vlastně o scénu ospravedlnění a vykoupení darebáka, něco (další paradox) v předkodexových gangsterkách naprosto nemyslitelného? Cagney k tomu řekl jen: „Snažil jsem se to zahrát tak, aby si to mohl každý přebrat po svém.“ A to je další věc – ti chlapi hrají jako nikdy předtím, najednou mají co, postavy jsou složitější a hlubší a nejde přitom o romantizující žánrové psychologizování pozdějších let, ale o snahu říct (a protlačit cenzurou a ještě přitom naplnit kasy) cosi ne úplně triviálního a ne úplně pohodlného o „dobru a zlu“ v reálném světě a v reálných lidech. Jistá porce naivity a idealizace v tom samozřejmě pořád zůstává, nad hodnocením jsem dlouho váhal, ale když ono to mezi zábavností, sdělením a svého druhu sebereflexí balancuje tak dovedně, že to opravdu zastiňuje všechny mně známé předchůdce a většinu následovníků. (25.01.2019)