Recenze (8)
Něco tak depresivně šíleného jsem dlouho neviděla. Pokud šlo o vykreslení hlavní postavy postižené schizofrenií, tak nemám nejmenší výtku, byl to bez nejmenších pochyb vynikající výkon Petera Greena.i když některé projevy této nemoci byly až nechutné. Ovšem co se týká příběhu jako takového, tak jeho zpracování bylo nesrozumitelné a oproti filmu Keane mně vůbec nesedlo. ()
Jako zobrazení schizofrenie je to celkem povedené, ale proč to proboha musí být naroubované na tak těžkopádně vykonstruovanou story? Film záměrně začíná zmateně a postupně vysvětluje a ospravedlňuje to, co nám ukazuje, ale v tomto případě posun ze subjektivního pohledu k objektivnímu (kdy nad postavou nabydeme převahu, protože pochopíme její osud) příliš nefunguje a postrádá dopad. Aronofského Černá labuť, která mimochodem používá velmi podobné výrazové prostředky, na to jde naopak - tam se od úvodní, zdánlivě přehledné situace spolu s hrdinkou propadáme čím dál víc do šílenství a ztrácíme ponětí o realitě -> film se postupně čím dál víc subjektivizuje. ()
Mno. Velmi zvláštní. Sice mi spousta scén připomněla jiné filmy různých režisérů a různého stáří, ale jako celek je to rozhodně originální počin, který mě slušně zmátl. Jeho největším kladem je naprostá nevyzpytatelnost, jež mi spolu s krátkou stopáží nedovolila ani na chvíli znepozornět. Minimum dialogů, hodně detailních záběrů (často hnusných) – to jsou asi nejpříznačnější rysy vyprávění a docela dobře fungují. Místy je to ale tak moc záhadné, depresivní, psychopatologické a chladné, až to začíná být otravné (Obzvlášť srandovní je v tomto ohledu zvuková stopa.). A ve vedlejších rolích by to chtělo přidat na přesvědčivosti. ()
Kerrigan je génius! Jeho schopnost vykreslení schizofreniků jako nemocných, zlomených lidí a ne lidských monster je chválihodná. Jen tento film narozdíl od náladou i příběhem podobnému snímku "Keane" nenabízí žádnou naději, ale při pohledu na Nicole v závěrečné scéně je divákovi malinko ouvej. Audiovizuální a formální stránka filmu je dokonalá. Greene velmi přesvědčivý. 90% ()
ocenenia : MFF Cannes 1994 - uvedené v sekcii "Un certain regard" ()
O psychopatovi,bez mučení se přiznám že jesem nepochopil ničehož nic,že by to bylo tím že jsem to nedokoukal ? :-) ()
Jako momentka z neskutečného morálního a vlastně i materiálního úpadku spojených států amerických to bylo vcelku zajímavý, ale že by to byla kinematografie, na kterou by se dalo nějak vážně koukat (tím myslím bez posuvníku), to tedy ne. ()
"Hele, mně se nelíbí nic. A nelíbíš se mi ani ty. Napadlo tě někdy ráno, když ses probudil... že třeba dneska budu muset někoho zabít? No není tohle paranoia? Jó? Pro tebe je to paranoia. Ale pro mě je to skutečnost." Kerrigan je mistr ve vykreslování lehce vyšinutých postav vzpírajících se normálnosti, ale to neznamená, že jen klouže po povrchu a některé kontroverzní nebo syrové scény, v nichž Greene "pracuje" s břitvou a nožem, jsou samoúčelem. Kerrigan totiž naprosto podřizuje strukturu vyprávění a sled obrazů na plátně specifickému vnímání skutečnosti jeho hrdinů (naopak, oni se často zdají jako jediní při smyslech v ne-smyslném světě) - jako zrcadlo jejich duše i mysli - kterou si všichni bez výjimky, ať už trpíme schizofrenií nebo ne, skládáme z dílčích jednotlivin v "pro nás" smysluplný celek. Nenávistný hlas, zprávy z rádia, které ve filmu slyšíme, možná jen proudí skrze hrdinovu paměť, v jeho vnitřním světě. Film po celou dobu "sbírá důkazy" a přesvědčuje nás, že sledujeme pachatele a jeho provinění, ale ve výsledku je to možná všechno úplně jinak (všimněte si, že to, co bychom měli vidět, abychom hlavního hrdinu odsoudili, prostě nevidíme, nemáme žádný důkaz, stejně jako detektiv). Pro mě je to film o předsudcích a navzdory tomu, že je jako debut trochu neučesaný, stojí za shlédnutí, ostatně, jako všechny filmy Lodge H. Kerrigana... ()