Doo Wop
Doo Wop
Režie:
David LanzmannKamera:
Pascal LagriffoulObsahy(1)
Letní den v Paříži. Ziggy, typický pařížský floutek v kloboučku a s cigárem věčně visícím v koutku úst, se vzbudí a jako každé ráno vyrazí do nedalekého bistra. Pak se vydá za přítelem, který prodává staré knížky na břehu Seiny, setká se s dalšími kamarády v kuchyni místní restaurace, náhodou potká bývalou lásku, která ho před časem opustila, a nakonec se seznámí s Majou, zpěvačkou, jež se živí jako barmanka. Ziggi sní o tom, že se stane hudebním producentem a manažerem kapely, která bude jednou hrát v pařížské Olympii - je to však pouhý sen. Ve skutečnosti kapela hraje jenom občas ve špinavých malých klubech a sám Ziggy dluží spoustu peněz a musí se skrývat před svými věřiteli... (MFF Karlovy Vary) (oficiální text distributora)
(více)Recenze (8)
Celkově dost slabý snímek, u kterého jsem stále čekal, kdy se to rozjede, ale nakonec z toho zbyla jen průměrná nuda. Film nezapře inspiraci Godardovým U konce s dechem, ale do jeho hektického a nabitého děje, který nás nenechá na chvíli vydechnout, má dost daleko. K filmu mě přilákala také tušená souvislost hlavního hrdiny Ziggyho s hudbou či androgynní postavou Davida Bowieho, která se však ukázala jako čistě náhodná. Zajímavá je práce kamery a prostředí Paříže. Také cyklické uzavření děje a alespoň letmé zahlédnutí Ziggyho oblíbence F.F. Coppoly oživují jinak dost plytký a nepříliš zajímavý děj, který tvoří jakousi prázdnou bublinu mezi začátkem a koncem. Vyčnívá snad jen Fitoussi jako pařížský floutek s čvaňhákem v koutku, výkonem ne nepodobný Belmondovi. I přesto, že promítání uvedl sám velmi sympatický David Lanzmann (ve filmu jako klávesák skupiny Špinavý ponožky) spolu s Fitoussim, na mě film působil jako průměrná nuda. ()
Hudba a herecké výkony skvělé. Kamera taky. Ale ten příběh je na můj vkus až moc potlačen. Oproti Godardovi to je až příliš plytké... a barevné:-) ()
Násilná snaha režiséra zapojit diváka do intimního příběhu o mladém delikventovi pomocí velmi blízkého snímaní halvních protagonistů, občas zredukovného jen na záběry očí, vyvolávala spíše odtažitý pocit od snímaného děje a postav. Film, jenž byl jakousi parfrází 21. století na film U konce s dechem, zaostal za svou předlohou takřka ve všem. Existenciální drama nacházející sice na oko přijatelnější rozřešení než předloha, si ale v hlouby zaslouží jen pochvalu za stejně osobitého hlavního hrdinu, jakým byl i v originálu Jean Paul Belmondo. U konce s dechem netřeba remakovat. U konce s dechem může být klidně považován za film 21.století se vším všudy. ()
Zdechlý - to je slovo, které na tento film pasuje nejlepé... ()