Jedním z oblíbených programů televizní stanice Time je starý černobílý sitcom z idylického života jednoho amerického městečka padesátých let. Jedním z jeho nadšených fandů je středoškolák David, který zná celý seriál téměř zpaměti. Když jeho matka odjede s novým přítelem a on zůstane doma sám se svou stejně starou sestrou Jennifer, samozřejmě se s ní pohádá o to, na co se budou dívat v televizi. Při hádce rozbijí dálkové ovládání, bez něhož je televize neovladatelná.
Objeví se starý opravář a nabídne Davidovi zvláštní ovladač, o který se vzápětí strhne další hádka. Během ní David s Jennifer stisknou tlačítko a rázem se ocitnou přímo v černobílém světě Davidova oblíbeného seriálu Pleasantville jako Bud a Mary Sue, děti manželů Parkerových, kteří patří k hlavním postavám seriálu. Zatímco David se velmi rychle orientuje v místě i čase, přesněji řečeno, epizodě seriálu, která se právě kolem nich odehrává, Mary Sue nehodlá dodržovat pravidla a rozhodne se sbalit pohledného kapitána místního basketbalového mužstva Skipa.
To má ovšem pro seriál nečekané následky. Když totiž Jennifer alias Mary Sue Skipovi místo nevinného držení za ruce předvede skutečný sex, mnohé se změní. Basketbalové mužstvo, které nikdy neprohrálo (každý jejich hod skončil v koši), se po Skipově vyprávění nedokáže soustředit na hru a v černobílém světě se objeví něco zcela nevídaného. Rudá růže. Jennifer zjistí, že v Pleasantvillských knihách jsou jen prázdné stránky a když se ostatní udiveně ptají, co by v nich jako mělo být, začne jim Jennifer vyprávět příběhy, tak jak si je matně pamatuje ze školy. A dějí se další zázraky.
S jejím vyprávěním se v jednotlivých knihách objevuje text. Objeví se také další důsledky, které si nikdo nedokáže vysvětlit a proto jsou považovány za nemoc, během které se na pokožce šíří barvy. Objevují se další nenápadné změny. Ve výloze prodejny s nábytkem šokuje obyvatele městečka manželská dvojpostel, Bill Johnson, majitel bistra, kde David alias Bud pomáhá, už nechce dělat stále stejné hamburgery a okouzlen knihou o výtvarném umění, kterou mu přinesl David, se pustí do malování, Jennifer si promluví s matkou o sexu, který je pro paní Parkerovou věcí zcela neznámou, a objeví se další barevné věci. Starosta a jeho věrní soudí, že s podivnými změnami je třeba rychle něco udělat a rozhodnou se zakročit. Všechny podniky ve městě jsou opatřeny nápisy "jen pro černobílé", bandy černobílých výtržníků napadají barevné lidi, je zakázán rokenrol a všechny barvy kromě černé, bílé a všech odstínů šedé. David se však rozhodne proti bojovníkům za staré pořádky postavit.(oficiální text distributora)
_Berunka_
Pokud hledáte příjemně plynoucí snímek, právě jste narazili na jeden z nich. Ve své podstatě nenáročný příběh plný zázraků vás přinejmenším zaujme. Netradiční pojednání o dobách dřívějších takřka v přítomném čase… Pojednává o sourozencích, kteří se jakousi souhrou náhod ocitnou v roztomile, černobíle vyhlížejícím seriálu z časů našich pradědečků. Jak už nám samotný námět napovídá, tito docela rozdílní mladí lidé vnesou do poklidného městečka „nový vítr“. Jak? Sami uvidíte… Obyvatelé žijí ve světě plném pravidel, zákazů, konvencí a všudepřetrvávajícího stereotypu. Jedou v zajetých kolejích, nepřekračují hranice, nebouří se. Jen každý den dělají stejné bez jakékoli změny. Ve filmu je nastíněna spousta symbolů, kdy se nám tvůrci snaží naťuknout danou dobu, která zdaleka ne všem něco říká. Poselství jako : „Není třeba vidět svět černobíle“, či „Nebuďte rasisty“ jsou do příběhu vsunuta velmi jemně a citlivě. Oceňuji způsob ztvárnění, jelikož způsob postupného zbarvování na plátně mne fascinoval. Nelze nepřipomenout herecké výkony, kde se do popředí staví můj oblíbenec Tobey Maguire, jenž ani nyní nezklamal a následuje ho mladičká Reese Witherspoon, které se zdařilo odškatulkovat se mi z hlavy coby Pravá blondýna. 80% díky nezdařilému zakončení celého filmu.(21.7.2008)
k212
Zábavný a originální filmeček, kterému nechybí ani nějaká ta myšlenka či důvod k zamyšlení. Tak třeba ... černobílí proti barevným (konzervativní/liberálním; zkostnatělí/oduševnělým; nanaplnění/žijícím - to je jedno), byť trochu netradičně a se zajímavou pointou :-) Nebo ... každému v životě něco chybí, ale přiznat si to, to chce nějaký ten počáteční rýpanec, kopanec, cokoliv. Nebo ... vyjdi s barvou ven. Inu, ve výsledku je to krásná satira na 50-tá léta a rádoby-uměle-dokonalý svět, který byl tak pečlivě budován společenským diktátem, a který samozřejmě troskotal na vratkých mezilidkých vztazích. Zároveň však je to film, který má přesah do současné společnosti a dá se zobecňovat. Ač to není žádné filozofické dílo, má svůj pevný myšlenkový základ, který je mi vlastně sympatický. 80%.(28.9.2009)
Smok
Pôvodne sa Pleasantville tvárilo ako prostoduchá komédia o návrate súrodeneckej dvojice do akéhosi seriálu z 50tych rokov. Aké však bolo moje prekvapenie, keď sa film postupne začal plynule prelievať do vydarenej drámy s komediálnym podtónom a dokonca s hlbokou myšlienkou. Tu som doslova videl, čo je to nenávisť voči farebným :) Navyše kontrast niektorých farebných a niektorých čierno bielych postáv v jednom zábere má neskutočné čaro a príjemne nostalgicky na mňa zapôsobil. Bez debaty film, ktorý stojí za pozornosť.(1.12.2009)
baribal
Co chybělo k dokonalosti? Trochu roztahaná část filmu před závěrečným finále. Ale pokud pominu toto, tak jsem se velmi dobře bavil, vynikající herci, skoro až romantický příběh a velmi lehký vtip.. Gary Ross umí točit dobré filmy, s Tobeym Maguirem a rozhodně by neměl točit slátaniny jako jsou "hungry" games..(13.1.2013)
rikitiki
Nápaditá paralela k přímočarému rasismu padesátých let by z filmu - vizuálně velmi zajímavému - dělala prospěšnou agitku, jenomže on má na víc. I když je tu zjevná a doslovná inspirace segregací světa bílých a barevných, tak se to dá vztáhnout na mnohem širší okruh: odmítání zajímavějšího světa ze strachu, že by se námi vyznávané autority staly jen nezajímavým šedým pozadím na mnohoznačné pestrosti. Já chápu ty černobílé postavy a jejich uboze marný boj za rozpadající se hodnoty. ___ Člověk by měl být otevřený i názorům, které jsou mu vzdálené a které do jeho vnímání přinášejí cizí, neznámé barvy. Zároveň by si měl ale uchránit vlastní kontinuitu a trvat si na zásadách, kterým věří - což je mnohdy neobhajitelné, přiblblé a zastaralé. Ale kudy vede ta hranice mezi omezeností a pravdou, která stojí za to být hájena? V tomhle si musí každý namalovat vlastní mapu. A překreslovat ji neustále, protože hranice na ní se stále mění. Tohle je nikdy nekončící boj. ___ A film mě překvapil i nenápadným a přitom velmi zasahujcícím ztvárněním oidipovského komplexu - zatímco vztah k dívce je až přímočaře banální - vztah k /ne/matce má tu sílu, že hlavnímu hrdinovi změní barvu.(16.3.2013)