Jedním z oblíbených programů televizní stanice Time je starý černobílý sitcom z idylického života jednoho amerického městečka padesátých let. Jedním z jeho nadšených fandů je středoškolák David, který zná celý seriál téměř zpaměti. Když jeho matka odjede s novým přítelem a on zůstane doma sám se svou stejně starou sestrou Jennifer, samozřejmě se s ní pohádá o to, na co se budou dívat v televizi. Při hádce rozbijí dálkové ovládání, bez něhož je televize neovladatelná.
Objeví se starý opravář a nabídne Davidovi zvláštní ovladač, o který se vzápětí strhne další hádka. Během ní David s Jennifer stisknou tlačítko a rázem se ocitnou přímo v černobílém světě Davidova oblíbeného seriálu Pleasantville jako Bud a Mary Sue, děti manželů Parkerových, kteří patří k hlavním postavám seriálu. Zatímco David se velmi rychle orientuje v místě i čase, přesněji řečeno, epizodě seriálu, která se právě kolem nich odehrává, Mary Sue nehodlá dodržovat pravidla a rozhodne se sbalit pohledného kapitána místního basketbalového mužstva Skipa.
To má ovšem pro seriál nečekané následky. Když totiž Jennifer alias Mary Sue Skipovi místo nevinného držení za ruce předvede skutečný sex, mnohé se změní. Basketbalové mužstvo, které nikdy neprohrálo (každý jejich hod skončil v koši), se po Skipově vyprávění nedokáže soustředit na hru a v černobílém světě se objeví něco zcela nevídaného. Rudá růže. Jennifer zjistí, že v Pleasantvillských knihách jsou jen prázdné stránky a když se ostatní udiveně ptají, co by v nich jako mělo být, začne jim Jennifer vyprávět příběhy, tak jak si je matně pamatuje ze školy. A dějí se další zázraky.
S jejím vyprávěním se v jednotlivých knihách objevuje text. Objeví se také další důsledky, které si nikdo nedokáže vysvětlit a proto jsou považovány za nemoc, během které se na pokožce šíří barvy. Objevují se další nenápadné změny. Ve výloze prodejny s nábytkem šokuje obyvatele městečka manželská dvojpostel, Bill Johnson, majitel bistra, kde David alias Bud pomáhá, už nechce dělat stále stejné hamburgery a okouzlen knihou o výtvarném umění, kterou mu přinesl David, se pustí do malování, Jennifer si promluví s matkou o sexu, který je pro paní Parkerovou věcí zcela neznámou, a objeví se další barevné věci. Starosta a jeho věrní soudí, že s podivnými změnami je třeba rychle něco udělat a rozhodnou se zakročit. Všechny podniky ve městě jsou opatřeny nápisy "jen pro černobílé", bandy černobílých výtržníků napadají barevné lidi, je zakázán rokenrol a všechny barvy kromě černé, bílé a všech odstínů šedé. David se však rozhodne proti bojovníkům za staré pořádky postavit.(oficiální text distributora)
novoten
Přátelství, umění, nevázanost, sex a další bohémská přání dětí revoluce v obalu naivního smýšlení a lehkého rasismu amerických padesátých let. Tobey Maguire je svou upřímnosti dokonalým průvodcem černobílého světa. Garymu Rossovi tenkrát zkrátka vyšlo všechno a udivuje mě, jak rychle jsem mu po několika minutách začal zobat z ruky, aniž by se příběh hnal dopředu nějakou závratnou rychlostí. Někdy prostě stačí jen vytvořit atmosféru a nechat ji působit v plné síle.(22.11.2007)
J*A*S*M
Těžko popsat tu radost, když člověk po dlouhé době narazí na film, který je opravdu originální - a to jak obsahově, tak formálně. Pleasantville mě zkrátka velmi příjemně překvapil. Je tam vtip, je tam napětí, je tam skoro všechno, včetně určitých alegorií na zrod nedemokratických režimů. Je to moc fajn :)(23.6.2011)
k212
Zábavný a originální filmeček, kterému nechybí ani nějaká ta myšlenka či důvod k zamyšlení. Tak třeba ... černobílí proti barevným (konzervativní/liberálním; zkostnatělí/oduševnělým; nanaplnění/žijícím - to je jedno), byť trochu netradičně a se zajímavou pointou :-) Nebo ... každému v životě něco chybí, ale přiznat si to, to chce nějaký ten počáteční rýpanec, kopanec, cokoliv. Nebo ... vyjdi s barvou ven. Inu, ve výsledku je to krásná satira na 50-tá léta a rádoby-uměle-dokonalý svět, který byl tak pečlivě budován společenským diktátem, a který samozřejmě troskotal na vratkých mezilidkých vztazích. Zároveň však je to film, který má přesah do současné společnosti a dá se zobecňovat. Ač to není žádné filozofické dílo, má svůj pevný myšlenkový základ, který je mi vlastně sympatický. 80%.(28.9.2009)
gudaulin
Pleasantville jsem viděl v době jeho premiéry v kině a na velkém plátně mně uchvátila jednak jeho vizuální stránka, jednak výborný scénář, který dokázal spolu s režijním umem Garyho Rosse navodit úžasnou retro atmosféru. Chytrá, jemná komedie o starých dobrých časech a o tom, jak je problematické se do nich vracet a idealizovat si je. Z dnešního pohledu jde o hvězdné obsazení, jenže tehdy Maguire ani Witherspoon ještě hvězdami nebyli, teprve na tom pracovali a tenhle kousek jim udělal pěkný odrazový můstek k dalším metám. Jejich příjemné, civilní herectví bylo radost sledovat. Celkový dojem 90 %.(5.1.2008)
juta
Pěkně vymajzlenej filmek. Moc milé a chytlavé. Líbilo se mi, jak svět, kde je všechno černobílé pomaloučku přechází na barvitost, díky pocitům, které obyvatelům městečka dříve nebyli známé a pro mnohé v tomto konzervativním světě nepřípustné. Změněn pohled na život byl i těm, kteří zdejší proměnu započali, a tak musím říct, že je to hezká ukázka toho, že ve filmu nemusí být akce nadupaná výbuchy s pomocí digitálních serepetiček, aby dokázal zaujmout. Stačí zajimavý námět, děj a příjemní herci. Všechno nemusíme vidět hned černobíle, když to jde i barevně.(24.10.2012)