Nikdo to neví

Na jednej strane nedospelá a nezodpovedná matka, a na strane druhej syn, ktorý musel dospieť až príliš rýchlo. Výborný film, v ktorom pôsobí všetko veľmi vierohodne, deti akoby to ani nehrali, ale žili a aj hudba zaznie vždy v pravú chvíľu ... skvelé. Film, ktorého sila tkvie v maličkostiach. Neviem a nechcem si predstaviť, ako to muselo byť v skutočnosti. Odporúčam! (24.05.2015)

Svobodná matka, podezřelá tím, "že si v mládí dost neužila", i když to tak na první pohled nevypadá, opouští s novým milencem rodinu (tj. své čtyři děti - a pravděpodobně hodlá přijít s pátým). Děti odkazuje (předhazuje) nejstaršímu Akirovi. A postupně jak se z bytu stává chlívek, z oděv hadry a především, když nejstarší dívka zemře po pádu ze židle, tušíme, že to bez adopce nebo sirotčině nepůjde. Ale jde to: děti si vytvoří svojí rodinu či komunitu ze sympatizantů a pomocníků. Už není třeba žít v dílčí přítomnosti nemilujících rodičů... G.Charmet, docent dynamické psychologie na Milánské univerzitě říká: "...od svých dětí vyžaduje (moderní matka) neobvyklou formu samostatnosti: Mají naplnit prázdný čas čekáním v domě, kde nikdo není, činností, jež by je měla obohacovat... Chce udělat z dítěte, jež má nároky na péči, vyspělý společenský subjekt a vyhnout se tak výčitkám svědomí, že se mu nevěnovala." (110+1, 1993) (14.01.2020)

Dívat se na tento snímek bylo dosti bolestivé. Jedná se o příběh bezbranných, na který se nedá jen tak zapomenout. Čtyři děti, nejstarší jen 12 let, pohozeni matkou a odsouzeni k naprosté bezmoci bez prostředků k přežití. Vyprávění tohoto tragického příběhu je založeno na přirozené energii dětských představitelů, kteří vlastně ani nemusí svou roli hrát, ale jsou jen obyčejnými dětmi, které při každé jejich činnosti sleduje kamera. Někde jsem dokonce četla, že to vlastně byl i záměr; film se natáčel celý dlouhý rok, jen proto, že režisér chtěl nechat děti být prostě dětmi, dát jim možnost si na sebe a na všechno okolo sebe zvyknout, aby tak mohli odvést ten nejpřirozenější výkon. Při sledování tohoto snímku máte pak opravdu pocit, že se spíše díváte na soukromé záběry jedné rodiny, než na profesionálně natočený film. Tohle samozřejmě všemu dodává autentičnost a syrovost, díky které se cítíte bezmocní, rozzlobení a smutní. Tenhle film by měl vidět každý, kdo nechápe životní postoj antinatalistů. Tohle je totiž jeden z těch nejhlavnějších důvodů. - "I'll be right home. You take care of them." (31.03.2021)

Štyria maloletí potomkovia sú ponechaní matkou, odchádzajúcou za šťastím inam, svojmu osudu. Jedného dňa nepríde z práce. Doma im ponechá len malý obnos peňazí. Najstaršie z detí, asi 12 ročný chlapec preberá rodičovskú rolu a rôznymi spôsobmi sa snaží postarať sa o svojich mladších súrodencov, ktorých existencia je okoliu neznáma. Trpká, emocionálne silná, sociálna dráma s málo úsmevnými momentami o osudoch detí, o ktorých nikto nevedel (boli dokonale utajené pred úradmi, školami i okolitým svetom) a rovnako nik nevedel, čo sa s nimi deje. Film plynie pomaličky, zachytáva každodenné prežívanie sebe samej ponechanej štvorice a ich existenčné problémy. Sledovanie si vyžaduje istú dávku empatie, trpezlivosti a sústredenosti pri opakovaných scénach každodenných úkonov. Po filme ma napadlo: naozaj nik nevedel alebo to iba chcel nevedieť (a nevidieť); a prečo si milujúci rodič nedokáže uvedomiť následky libertínskeho konania vo vzťahu k potomkom. (25.02.2005)

Suverénně natočené drama se samými mladými neherci. Autor se inspiroval článkem z novin, ale samotný příběh si vymyslel po svém. Sledovat tyhle čtyři sourozence, žijící si v rušném velkoměstě ukrytí před zraky dospělých i vrstevníků, je zážitek sám o sobě. 140-minutová délka není nijak přehnaná. Autor nikam nepospíchá, ale ví, co všechno je třeba ukázat (i co nutné není). Hirokazu Kore'eda je zkrátka v rodinných dramatech i v práci s mladými neherci jako doma (90%). (24.09.2021)