poster

Nikdo to neví (festivalový název)

  • Japonsko

    Dare mo širanai

  • Japonsko

    誰も知らない

  • Japonsko

    Dare mo shiranai

  • Nový Zéland

    Nobody Knows

  • USA

    Nobody Knows

  • Velká Británie

    Nobody Knows

  • Kanada

    Nobody Knows

  • Austrálie

    Nobody Knows

Drama

Japonsko, 2004, 141 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • italka63
    ****

    Sbalíte coby samoživitelka svého dospívajících synka Akiru a odstěhujete se do nájemního domu s lodžií, pěkně se představíte domácímu a doma začněte vybalovat zavazadla. Ejhle, z jednoho kufru vybalíte Yuki, pak brášku a ještě další sestřičku. A chodit ven smí jen Akira, zbytek se musí chovat neviditelně...Fantastické dětské herecké výkony jsou neoddiskutovatelné. S pointou filmu jsem měla značný problém. Nejenže mě od samého začátku absolutně iritovala neuvěřitelně kvákavým hlasem matka, která bez mrknutí oka nechá tři utajené děti Akirovi na krku a odtáhne za přítelem, ale i přerod rodiny se zaběhlým režimem a pořádkem v totální skladiště. Není se co divit, že Akira jednu chvíli vysadí, zoufalství z docházejících peněz a zákaz chození do školy v něm na chvíli probudí toho kluka, jakým by měl být v normálním životě. Netečnost ostatních, včetně domácího a absolutní neschopnost pomoci od jeho sestry vykrystalizuje velmi nešťastně. Film citlivě natočený o necitelnosti všech okolo. Chudák Akira....(15.10.2014)

  • radektejkal
    ****

    Svobodná matka, podezřelá tím, "že si v mládí dost neužila", i když to tak na první pohled nevypadá, opouští s novým milencem rodinu (tj. své čtyři děti - a pravděpodobně hodlá přijít s pátým). Děti odkazuje (předhazuje) nejstaršímu Akirovi. A postupně jak se z bytu stává chlívek, z oděv hadry a především, když nejstarší dívka zemře po pádu ze židle, tušíme, že to bez adopce nebo sirotčině nepůjde. Ale jde to: děti si vytvoří svojí rodinu či komunitu ze sympatizantů a pomocníků. Už není třeba žít v dílčí přítomnosti nemilujících rodičů... G.Charmet, docent dynamické psychologie na Milánské univerzitě říká: "...od svých dětí vyžaduje (moderní matka) neobvyklou formu samostatnosti: Mají naplnit prázdný čas čekáním v domě, kde nikdo není, činností, jež by je měla obohacovat... Chce udělat z dítěte, jež má nároky na péči, vyspělý společenský subjekt a vyhnout se tak výčitkám svědomí, že se mu nevěnovala." (110+1, 1993)(14.1.2020)

  • Enšpígl
    *****

    Mám dost, teda to mě rozebralo. Neuvěřitelný s jakou přirozeností byl film vyprávěn a je doslova učebnicovým příkladem, že k tomu aby byly vybuzeny divákovy emoce netřeba nerealisicky vypjatých scén a dialogů, opak je pravdou a tenhle flm je toho jasným důkazem. A ty civilní projevy dětských představitelů jen podtrhují suverní a jistou režijní práci Hirokazu Kore'eda. Tolik nenápadného smutku ve 141 minutách jsem ještě neviděl. Nechápu proč nejdu asijský kinematografii víc naproti, když tam jsou takovýhle klenoty.(25.12.2018)

  • ScarPoul
    ****

    Zbožňujem jednak výber tém s akými Koreeda pracuje a zároveň spôsob ako dokáže rozohrať emócie na miestach, ktoré vôbec nepôsobia emotívne. Oproti jeho prvotine nabral ako režisér pomerne svojský strihový štýl. Nesúrode situácie držané spolu len vo veľmi povrchných tendenciách rozprávajú príbeh z detskej perspektívy na život a všetky jeho krásy a škaredosti, bez toho aby si volil konkrétnu tému, alebo aby prispôsoboval príbeh nejakej základnej myšlienke. Film je roztrieštený, epizodický, scénkový s kontinuálnym dejom a s postupným vývinom u postáv, ale bez tradičnej katarznej účelovosti. Nepovažujem to ale za chybu. Dokumentuje, nesúdi, stáva sa pozorovateľom bez väčších zásahov a na konci nechá celé životné puzzle zapadnúť do seba a vytvára tak obrázok jednej rodiny, ktorá sa nám dostane pod kožu, bez toho aby sme vedeli ako sa jej to podarilo. K dokonalosti tomu chýbalo naozaj málo. Posledných 10 minút v celej svoje bizarnosti je neuveriteľne krásnych.(4.2.2015)

  • Tsuki
    *****

    Tak nádherné, tak přirozené... až nakonec tato filmová dokonalost přeroste do dokonalého, avšak jakoby neznázorněného smutku. Dare mo shiranai bych rozhodně označila za veledílo. Ještě nikdy jsem ve filmu neviděla tak věrné zobrazení dětského světa. ~(4,9)~(2.12.2009)

  • - Film byl volně natočen na motivy aféry z roku 1988 známé jako „Sugamo Kodomo Jiken Okizari“, kdy matka nechala své 4 děti 9 měsíců v bytě. Jméno matky ani dětí nebylo nikdy zveřejněno. Rodička dětí byla poté poslána na 3 roky do vězení. (Dragoni)

  • - Natáčení probíhalo od podzimu 2002 do léta 2003, přičemž přes 70 % času se filmovalo v malém bytě v Tokiu, který si producenti pronajali na jeden rok. (Dragoni)