Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Vajíčko se stalo perlou mezi hrami Belgičana Féliciena Marceaua. Po české premiéře (1964) v Městských divadlech pražských v režii Oty Ornesta s Václavem Voskou v roli Emila Magise se hrálo na mnoha dalších českých scénách. Vajíčko je symbolem dobrého bydla. Je v něm útulno. V zájmu každého průměrného maloměšťáka tedy je dostat se do něj. Jediná cesta, jak se dostat do vajíčka establishmentu, je ale popření vlastních zásad, lobbing, politikaření. Václav Voska tohle všechno zvládl s nezapomenutelnou přesností a grácií.

„Byl to nádhernej mužskej,“ řekla o něm při natáčení bonusu v pražské poetické vinárně Viola jeho kamarádka a spolupracovnice, herečka Jaroslava Adamová. Rozsáhlý rozhovor nám poskytla nejen ona, ale i tehdejší dramaturgyně Městských divadel pražských Ludmila Janská, která s Václavem Voskou na Vajíčku úzce spolupracovala. Současnou dotáčku obohatí také doyen televizní dramaturgie Miloš Smetana, autor cyklu Zveme vás do divadla, v němž léta důsledně sledoval nejlepší inscenace. Tento dodnes živý cyklus vznikl v roce 1965 a jeho podoba byla ve druhé polovině šedesátých let spjata právě s tváří Václava Vosky, jehož úvody a přestávkové rozhovory byly legendární. Jako součást bonusu uvidíte rozhovor Václava Vosky s Janem Werichem k inscenaci Sever proti Jihu, který rozhodně není jen o představení Divadla E. F. Buriana, a fiktivní rozhovor, jejž vedl Václav Voska jako průvodce cyklu sám se sebou jako s představitelem fyzika Möbia z Dürrenmattovy hry Fyzikové. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (33)

Ej Hlemýžď 

všechny recenze uživatele

TV film Vajíčko je na podkladě divadelní hry od autora Féliciena Marceaua, která má stále dnešnímu divákovi co říci a obávám se, že dlouho bude. Výborný výkon V. Vosky v hlavní roli. O samotné hře se praví a v podstaě touto citací film začíná :Vajíčko, ono na špičku nepostavitelné tělísko, je symbolem hradu, pevnosti ukrývající chutné sousto. Je v zájmu jedince dostat se dovnitř k němu. Cesta vede ale údolími polopravd, přetvářky, popření vlastních zásad. Je nutné vplout do bezzásadových, prospěchářských vod establishmentu s pravidly lobingu a partajničení. Ve vajíčku je ovšem pohodlno a sladko. Hlavní hrdina Emil Magis (V. Voska), je průměrným občánkem. Nepyšní se ani intelektuálními hodnotami ani vzděláním, nevyčnívá ani o píď nad bezejmennou lidskou hmotu. Jeho nespornou kvalitou je ale tíhnutí k pravdě. V první části si dokonce zcela jistě myslí, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. ()

flanker.27 

všechny recenze uživatele

"Jsi muž?" - "Nerozumím otázce." Satira jako řemen, podpořená fantastickým Václavem Voskou. Jeho Emil Magis je takový nijak výjimečný muž, který však dokáže skvěle pozorovat a komentovat svět kolem sebe. Je to člověk, který vlastně velmi touží po pravdě, byť se jí dobírá velmi svérázně. Během svého vzestupu z obyčejného příručího až na ministerského úředníka poznává detailně lidskou náturu, za čím se všichni ženeme, jaké máme hodnoty. Ač sám není nijak ryzího charakteru, přece jen je člověkem, který alespoň v mládí věří ve vítězství dobra. Neustále zklamáván okolím nakonec i on se stává součástí systému, posilovaného lží, polopravdou, přetvářkou, kde každý touží být uvnitř vajíčka. Schopnost rozpoznávat podstatu věcí okolo sebe mu však zůstane zachována i poté, čím se tedy liší od ostatních je to, že si nic nenalhává. ()

Reklama

Matty 

všechny recenze uživatele

Kam spěcháme, za čím se ženeme, jaké sledujeme cíle? Chceme se stát součástí onoho navenek dokonalého systému, mít spokojenou rodinu, čistý trestní rejstřík, pohodlné křeslo, ve kterém si přečteme noviny, slušně placené zaměstnání, které nás bude vnitřně naplňovat… opravdu chceme tohle všechno, nebo si to pouze namlouváme, přetvařujeme se, lžeme a předstíráme, abychom se stali součástí jednoho velkého „vajíčka“? Emil Magis upřednostňuje přesně ty hodnoty, kterými Mark Renton tak pohrdal, a upřednostňuje je z čistě zištných důvodů – chce někam patřit, být uznávaným, ale pouze do chvíle než si uvědomí, že ta nejsprávnější cesta nemusí být vždy nutně tou jedinou možnou. Vajíčko je zcela unikátním dílem, žánrově velmi obtížně zařaditelným (trefné je označení „filozofující komedie“), jedná se o jakousi „one man show“ geniálního Václava Vosky, který v podstatě po celý film vede dialog s divákem, tedy s vámi, a pouze na vás je, zda-li budete ochotni se do tohoto dialogu zapojit. Na Voskově výkonu mě nejvíc nadchla jeho nejednoznačnost – ani po skončení mi nebylo jasné, jestli hrál postavu v zásadě dobrou, nebo až na kost prohnilou, což činilo Magise o to zajímavějším. Pro lepší představu o pojetí Vajíčka bych si dovolil zmínit tři jména – Truffaut, Allen, Pink Floyd: The Wall. S Truffautem má společný smysl pro něžný, duchaplný, často sotva postřehnutelný humor. Allen zase v několika ze svých filmů načal téma lidské potřeby zařadit se do establishmentu a držet se v tam i za cenu nejvyšší. No a konečně The Wall – jejíž hlavní hrdina se postupně (a částečně proti vlastní vůli) stává jenom další cihlou ve zdi. Vajíčko je dílem obdařeným inteligentním humorem, má nápaditý scénář dávající neopakovatelnou hereckou příležitost skutečně talentovanému herci. Václav Voska takovým byl a jelikož není zvykem tleskat filmu promítanému na DVD, tak alespoň dodatečně v komentáři: Bravo, mistře! Bravo! Bravo! Bravo! 90% P.S.: Jaké jsem si z filmu odnesl ponaučení? Vůbec nad svou rolí v systému nepřemýšlejte, prostě žijte! ()

Adam Bernau 

všechny recenze uživatele

Voska! Jak jsem mohl tohoto herce donedávna prakticky neznat? Příkladně tuto hru, která je sice exhibicí jeho postavy už z podstaty, si ještě nadto svým projevem zcela přivlastnil. Ostatní mu sekundují nádherně. Do TV studiovky převedeno parádně (ačli to jako někdo, kdo Vajíčko na divadle neviděl, smím tvrdit). Zvlášť se musím též zmínit o překladu, o jehož adekvanci s originálem nic nevím, který ale nenásilně zachovává klasickou společenskou českou mluvu, se všemi těmi půvabnými obraty a frázemi, které tehdy vždy ještě byly v pasivním a do jisté míry i aktivním řečovém fondu. Pokud jde o téma a obsah hry, tak od chvíle, kdy se začíná rozvíjet zápletka s panem Viktorem (Šimánek!), stále zřetelněji až ke grandiózně vyšinutému finále ztrácí hra s původním tématem ("systém" atd.) kontakt (čemuž odpovídá i neadekvátně masivní prostor, který celá tato fáze oproti předchozím epizodám má). Nebo jen zdánlivě? Ba právě. (Dál SPOJLERY) Vždyť tak, jak se vypravěč postupně uchycoval a zaplétal v "systému", mění se sled a relativní pestrost životních epizod (míněno v čase i prostoru) pozvolna v žití - ve vajíčku. Magis už je vevnitř, proto ta změna perspektivy, s čímž jeho vypravěčská ztráta tématu ze zřetele nutně souvisí. Čím jsou však všechny jeho potměšilé pokusy o "korekci" vzniklého domácího trojúhelníku? Snahou v systému se udržet nebo ho naopak opustit? A je v tomto ohledu jeho podvědomá intence v souladu s vědomým záměrem? Ale hlavně: Co to "finální řešení", jen chabě navléknuté argumentem sebeobrany? Uvažme: Magis deklaruje, že ho manželka s milencem vyhazují ze systému (tím, že s ním nepočítají a nakonec ho mají za nebezpečného blázna), čemuž se on nakonec radikálně vzepře. Zároveň ale nelze nevidět, že jeho manželka je přímo zosobněním jeho zapletení do systému, a že kdyby konec konců hrál tu hru spolu a nevymýšlel hovadiny, byl by jako tiše podváděný a tiše podvádějící manžel v systému bezpečně držen, a že tímto modem vivendi by vlastně celý systém byl nejlépe potvrzován. Magis se finálním aktem právě pokusil - a ze svého hlediska úspěšně - na systém vyzrát. Je zároveň v něm (jako tragicky ovdovělý spořádaný muž) i mimo něj. Odmítám to celé chápat v tom smyslu (ač by to bylo dobře francouzské), že byl Magis k vraždě manželky systémem donucen. Vražda vlastní ženy je zde vrcholným aktem osvobození. Čímž ovšem není vyloučen možný názor, že od jistého momentu skutečně propukl jeho bytostný sklon k vyšinutosti nebezpečného blázna. ()

Marthos 

všechny recenze uživatele

Lidé přece nehledají práci. Ráno se probudil svěží a čilý. Mládež, žolíky a vajíčko. A kde zůstal systém? Postava Emila Magise, "zkoumajícího své vajíčko", se stala do jisté míry symbolem doby. Je elegantní zevně i zvnitřku, ale ta elegance je potažena jakousi plísní, je to odpuzující i přitažlivé, výsměšné a usvědčující. Svou bezcharakternost vysvětluje velmi přijatelně, bere si nás neustále za svědky - že byste to udělali zrovna tak, že ano? - a tak nám nakonec vyrazí dech. Přizpůsobivý, neškodný život ústí do grandiózního zločinu, napsala tehdy Milena Urbanová v Kulturní tvorbě. Velmi brzy se Vajíčko ztotožnilo s hereckou osobností Václava Vosky. Při sledování inscenace si nelze neuvědomit to, co o Voskově výkonu napsal jeho herecký kolega Svatopluk Beneš – Voskův Magis byl výsledkem dokonalé symbiózy intelektu s hereckým talentem. Přestože mezi uvedením Vajíčka a Voskovou náhlou smrtí uplynulo takřka dvacet let, jako by to byl hercův testament. Odkaz, z něhož lze vyčíst Voskův postoj: společnost, jež se vyvíjí ve vajíčku svých vlastních iluzorních představ, musí nutně dojít od cynismu až ke zločinu. Prostřednictvím Vajíčka se s odstupem času můžeme dozvědět o stavu tehdejší společnosti víc než ze všech oficiálních bulletinů té doby. Jak píše Beneš, Magis ovládl systém "jak na to", což se mohlo stát motem období, které tehdy přicházelo a jemuž jsme si navykli říkat odlidštěným slovem normalizace. Voska svým Magisem nastavil společnosti zrcadlo a nebylo jeho vinou, že se společnost v tomto zrcadle nepoznala. To ovšem přenechme jejímu svědomí. ()

Galerie (1)

Zajímavosti (1)

  • Premiéra 3. 2. 1964, Městská divadla pražská, scéna Divadlo Komedie. (NinadeL)

Reklama

Reklama