Chronique d'un été
Chronicle of a Summer
Kamera:
Raoul CoutardVOD (1)
Obsahy(1)
Dílo etnologa Jeana Rouche a sociologa Edgara Morina je jedním z nejvýznamnějších a nejcitovanějších dokumentárních filmů. S využitím tradice a technik několika průkopníků žánru, dokumentují Rouch s Morinem podoby a příběhy každodenního života v Paříži na počátku šedesátých let. (Hans.)
Recenze (11)
Opravdu nadčasová věc. Fascinující vidět, že nás pořád trápí ty samé problémy. Zajímavé vidět v dokumentu z roku 1960 slavnou frázi "Nejsem rasista, ale..." ()
Jeden z najznámejších filmov Jeana Roucha (lebo označeného ako manifest cinéma vérité) natočeného spolu so známym sociológom Edgarom Morinom zachytáva náhodne oslovených Parížanov počas letných dní. Skrytý režisér na začiatku filmu osloví ženu, pracujúcu v oblasti marketingového prieskumu trhu, aby chodila medzi ľuďmi s otázkou „Ste šťastní?“, Postupne sa odhaľuje spektrum odpovedí chodcov rôznorodého vekového, či majetkového statusu. Spovedaní sa neskôr stávajú spovedajúcimi, od jedno vetných odpovedí na krátku otázku film prechádza ku konkrétnejšiemu popisu niekoľkých ľudí. Sledujeme životné epizódky, drobnosti bežného dňa robotníka, nešťastnej mladej Talianky - alkoholičky, študenta, manželov, cestovateľov po krajinách. Od základnej otázky sa odvíjajú napr. úvahy o stave spoločnosti, historka lezenia rodinky po skalách, desiata v továrni. Na záver je skupinka aktérov konfrontovaná s výsledkom na ktorom sa sami podieľali a to bezprostredne po ukončení projekcie filmu na plátne. Zaujímavý čiernobiely film, s miestami prílišnou improvizáciou, s niekoľkými scénami pripomínajúcimi hraný film (spomienky na genocídu), vyslovuje množstvo podnetov o komunikácii, o vzťahoch, životných pocitoch. Prílišná ukecanosť filmu, nie celkom zodpovedajúca rytmu plynutia obrazu je to, čo mi tentoraz pri Rouchovi chýbalo k dokonalému zážitku. ()
Film by měl být povinný pro všechny, kdo si myslí, že dokument je ze své podstaty to, co má "objektivně" a v "neinscenovaných" situacích "nestranně" pozorovat a zachycovat realitu. Bláhovost z mnoha důvodů, z nichž si duo Rouch/ Morin vybírají jen některé: předně neustále v souvislosti se společenskými vědami (mezi něž sociologický dokument spadá) opakované iluzorní oddělení subjektu a objektu, díky čemuž se hledisko pozorujícího nutně otiskne do pozorované reality. Toto je krásně demonstrováno opakovanými vstupy autorů do samotného filmu a jejich interakcí s figuranty. Dále pak zejm. naivní oddělování inscenovaných fikčních scén ("hraný film") a autentických situací ("dokument") - kamera je vždy invazivní prvek a proměňuje již svou přítomností celou situaci a chování aktérů. To je krásně ukázáno v geniální závěrečné části, kdy se hrdinové filmu dívají při promítání sami na sebe a v diskuzi pak dochází k vzájemně protichůdným interpretacím co do povahy spontánnosti projevu svého i ostatních. Zkrátka přes půl století starý výsměch těm, co od dokumentu očekávají zachycení emanace čiré Pravdy. ()
Ľudské nešťastie ( alebo, ako niektorý opýtaný v tomto dokumente parafrázovali odpoveďami typu ,,takmer šťastný,, ) v mnohých podobách. Či už ide o rasizmus, všeobecné nepochopenie, problémy v práci alebo zlé zaobchádzanie, každý jeden z nehercov je na tom rovnako. Opäť použijem výraz ,,nešťastný,, pretože o tom to všetko je. O tom, že ´´západné´´ problémy tu boli, sú aj budú. Pokiaľ sa s nimi my sami nedokážeme popasovať. Ak ste Homo Felix alebo Homo Pecuniosus tento snímok vám nedá nič, proste lebo všetko máte, ak ste však Homo Promiscuus a ešte ku tomu Homo Infelix, odporúčam sa pozrieť a zamyslieť. ()
Cinema vérité určitě nebude můj šálek čaje, protože podobné filmy mi prostě mnoho neříkají a nedávají. Mám dokument rád, ale popravdě mě asi více zajímají jiné dokumenty než právě tyto. Paříž tu není představena nijak zajímavě, její obyvatelstvo také ne, a myslím, že o to právě šlo. Anebo opravdu jen o zapojení člověka do filmu? ()
Někdy stojí za to podívat se na něco naprosto mimo mainstream. Pokud je to navíc manifest tak zásadního hnutí, jakým cinéma-vérité zajisté bylo, pak to za to stojí o to více. Kronika jednoho léta nás zavádí do Francie mezi běžné lidi, kteří jsou konfrontováni otázkou, zda jsou šťastní. Lidé jsou různí a různé jsou i jejich odpovědi, které se odvíjejí od toho, co prožili. Postupně se blíže seznamujeme s více lidmi a film se promění ve sled epizod z života účinkujících. Tu zajímavých, tu zajímavých méně. Oceňuji, jak se osobní rozhovory dotýkají obecnějších problémů, jako byla válka v Alžíru či rasové problémy ve Francii. Líbila se mi i poslední scéna, kde jsme svědky bezprostředních reakcí účinkujících na celý film, který právě zhlédli. A závěrečné úvahy samotných tvůrců jsou jen třešničkou na dortu. Po formální stránce se jedná o skvost, po stránce scenáristické to místy dost vázne a nudí, takže lepší průměr až mírný nadprůměr, to je Kronika jednoho léta. ()
Toto bylo moc špatné. Sice zde někdo píše, že tento film patří mezi 1001 filmů, které člověk musí vidět než zemře, ale pokud jsou na tomto seznamu filmů podobně divné filmy jako tento, tak pravděpodobně člověk zemře ještě dříve než je všechny dokouká. Na tomto filmu toho moc ocenit neumím, snad jen několik okamžiků bylo zajímavých – hodnocení situace v Alžírsku a Belgickém Kongu, ukázka života ve Francii z 60. let, zpověď židovky z koncentračního tábora, zajímavá diskuse mezi černochem a Francouzem z firmy Renault a také zajímavý nápad, kdy se na konci snímky zhodnotily ostatními účastníky. ()
Zaujímavý náhľad do života v Paríži roku 1960, zaujímavý hlavne tým, že sa nejedná o tých vyvolených ale o bežných ľudí, pre ktorých ten život nie je vôbec med lízať. Dokument pôsobí autenticky, pre nezainteresovaného môže byť prekvapujúci ten pesimizmus deprimovaných ľudí, znudených životom, bez vyhliadok do ďalšieho života. Až som si v duchu vravel: zlatá socialistická Bratislava. ()
Dokumentární snímání cizích kultur je pro tvůrce (z hlediska prezentace předkamerové skutečnosti) mnohem přirozenější, protože subjekt pozoruje s odstupem a pohledem zvnějšku – podobně jako divák výsledkého snímku. Jak se ale vypořádat se natáčením každodenních dějů, jež nás obklopují, a zkusit je divákovi předložit ve zcela novém kontextu? Při sledování Chronique d'un été mě napadalo, jestli se tvůrci podobnou otázkou nakonec nezahnali do kouta. I přes formální hravost a zkoušení různých způsobů přiblížení se soudobým obyvatelům Paříže (anketa náhodných kolemjdoucích, zachycení pracovního dne člověka, intimní zpověď, diskuze u kulatého stolu) působí snímek chaoticky, bez výrazného konceptu, možná až jako metoda pokus-omyl. Za jednotící styl by se dalo označit vytyčení slepých uliček, ale závěrečná úvaha tvůrců o vzniklém díle pak nevědomky vzbuzuje úsměv. Příznačný, a patrně nejdůležitější, prvek filmu podle mě spočívá v jeho neustálé sebereflexi a to dokonce trojstupňové (během natáčení, po projekci aktérům a v konečné diskuzi režisérů). Chronique d'un été tak pokládá nepoměrně důležitější otázku než 'Jaký je dnešní Pařížan?', ale jaká je podstata a úloha dokumentu. ()