Hříšnice

Filmové plátno asi už nikdy nepatřilo v tak velké míře Hildegardě Knefové jako v Hříšnici, který byl zajímavý nejen způsobem zpracování, kde se dá dialog mezi herci spočítat téměř na prstech jedné ruky, ale i odvážnými momenty na svojí dobu. Myslím, že je velká škoda, nechat takové filmové perly zapadnout a nevidět. Díky za taková doporučení, které budu pokud možno šířit dál. (20.09.2015)

Způsob vyprávění tohoto melodramatu se mi zdál hodně svojský a objevný. (25.04.2014)

Láska na labutí způsob s minimem patosu a ochotnicky emocionálního přehrávání, kde ich-forma udává celkové ladění a hlas tak vládne nad výrazem, a i když by se určitě našli důstojní následovníci, tak jako srovnatelně podmanivého voice průvodce mohu nabídnout snad jen Franka Drebina se svým... když jsem poskládal prádlo.... Navíc Hildegard Knef je naprosto současně krásná a v sametových odstínech jejího hlasu se zdá být i němčina uchu lahodícím jazykem. (27.08.2014)

Po fenomenálnom úspechu drámy Vrahovia medzi nami dostala Hildegard Knef ponuky z Hollywoodu. Jej herecký a hudobný talent ( vydala množstvo piesní ) podporený zamatovým hlasom sa uplatnil aj za veľkou mlákou. Na začiatku 50-tych rokov dostala príležitosť v tejto melodráme a svojou prirodzenosťou sa postavy Mariny zhostila na výbornú. Snímok mal veľké problémy v katolíckej cirkvi, tá ho pre odvážne scény, otvorenosť s akou sa rozpráva o živote a smrti a o "hriešnych" myšlienkach, nedokázala akceptovať. Na svoju dobu je melodramatický snímok možno odvážny, v žiadnom prípade však nie je poburujúci. Zaujímavosťou je zvolený sposob rozprávania príbehu, ten celý prerozpráva hlavná hrdinka, takže dialógov je tu poskromne. Druhý komentár. (21.02.2014)

NFA: "Že by tematizace násilí proti ženám, prostituce, sebevraždy a nápomoci při sebevraždě mohla vzbudit nevoli, toho si byli vědomi již sami tvůrci a konzultovali námět průběžně se zástupci úřadů i církví. Díky tomu sice vznikl uhlazenější a melodramatičtější snímek, než jakým byl na začátku, nebylo to ale nic platné. Komise orgánu FSK (Freiwillige Selbstkontrolle = Svobodná sebekontrola – úsměvný název pro instituci v zemi, která cenzuru oficiálně zrušila) odmítla doporučit snímek k promítání a církve vyhlásily bojkot. Před kiny se konaly demonstrace a protidemonstrace, projekce v sálech byly hlasitě rušeny." Nejzajímavějším aspektem filmu je retrospektivní proud flashbacků a více různých časových rovin minulosti (zní to složitěji než jaké to ve skutečnosti je) podáváný monologem jediné vypravěčky. Subjektivita a intimnost z toho pramenící je podpořena tím, že vypravěčka se neobrací na nás, ale ke svému objektu lásky. Ten navíc neodpovídá, tudíž se celý příběh odvíjí vlastně v duši a paměti jediné osoby, kterou jsme tím na její cestě za smířením s vlastní minulostí i posledními svobodnými činy vlastně nuceni sledovat zvnějšku - stáváme se soudci, odvažující věrohodnost pokání osoby, která se před námi celá obnažila jako ona antická předchůdkyně, jíž soudci mohli soudit až poté, co se před nimi vysvlékla donaha. (06.05.2014)

Síce je to iba jednoduchý príbeh dvoch ľudí s ťažkým osudom, a celé je to v podstate retrospektívne rozprávanie hlavnej hrdinky, a aj keď psychológia niektorých konaní je jemne povedané interesantná (mám na mysli hlavne "zoznámenie" zvodnej chic prostitútky pre bohatších pánov s náhodným chudobným opilcom), napriek tomu ma to presvedčilo. Zásluhu na tom má asi aj spomínanie na detstvo, matku, nevlastného otca a brata hlavnej hrdinky a dokreslenie obrazu minulosti jej osudového muža, ktorý je síce aj (mierne) obdarený výtvarným nadaním (v tomto kontexte sa mi páčila tá satyra z pokrytectva, dvojtvárnosti umeleckej kritiky), ale hlavne je výrazne postihnutý mozgovým nádorom, čo poznačuje celý dej. Tak isto to nie je žiadna "trojizbová" komorná dráma, odohráva sa od Gdaňsku, cez Hamburgu, Mníchov, Benátky, Viedeň až po Amalfi na neapolskej riviére (pričom na viacerých spomenutých miestach sa aj reálne natáčalo - Benátky, Amalfi, Viedeň). Na rok 51 je scenár odvážny (prostitúcia hneď od straty panenstva, neviazaný život mladých, aj na dnešné pomery atypická rodina, neviazaný milenecký vzťah - a to som videl kratšiu 83 min. verziu pre USA), ale zároveň sa hrdinka dosť často buď obracia na Boha (pokánie?), alebo o ňom uvažuje a "klebetí" s milencom. A aj keď sa necítim odborník, tak niektoré naratívne "drobnosti" mi prišli veľmi súčasné-moderné (napríklad prvý záber na jej nevlastného brata /resp. jeho ruku/ alebo skrývanie štetcov, alebo záber na jeden a hneď druhý ženský šatník /a samozrejme topánky/ ako vtipné porovnanie úspešnosti oboch dievčat, alebo hlavná hrdinka sediaca za barom obklopená rozveselenými nacistickými uniformami a hneď "splývavá" prelínačka na ten istý záber, len vojaci a uniformy sa zmenia.... napr. v Amélii z Montmartru by to všetko bolo spracované možno veľmi podobne :)) .... odporúčania hodný film z polovice minulého storočia (ak ale nie ste príliš mravokárny) .... A aby som nezabudol, páčil sa mi aj ten vedlajší motív antinacistického zamerania jej nevlastného otca, nevyvesená vlajka, rádio Londýn, GeStaPo (samozrejme, je ľahko možné, že sa to v scenári ocitlo len kvôli roku vzniku) (01.02.2016)

Zajimave primocare melodrama, postavene na voiceoveru hlavni hrdinky (coz nam noiristum nevadi, a ktere zname i z lecjakeho jineho nemeckeho filmu, ze...?). Hildegard je samozrejme nadherna, takze se na to kouka jedna basen. Obdivovatelum cernobilych filmu o necem lze doporucit. P.S.: zcela neobjektivne srazim pul bodu za mne nesympatickeho hlavniho hrdinu. 4+ (13.11.2014)

Filmy, ktoré do veľkej miery využívajú rozprávača, ma väčšinou nudia.. Ale toto bolo krásne.. (05.11.2010)