Cejch zabijáka

Dezorzove prirovnanie "Godard japonskej kinematografie" sedi na Suzukiho velmi presne. Jednoduchy pribeh o najomnom vrahovi No. 3 v organizovanej sieti zlocinu, ktory po neuspesnom pokuse o zlikvidovanie urceneho ciela sa sam stava predmetom lovu a nakoniec aj pozornosti tajomneho zabijaka No. 1, svoju silu cerpa v atmosferickom mixe stylistickej hravosti, kde clive hudobne smycky podtrhuju uderne skratky v strihovej montazi a krasne ciernobiele kompozicie postupne zachadzajuce az do psychedelickej sexualnej surrealnosti. 90%. (08.01.2006)

Krátce po uvedení byl tento film označen šéfem Nikkatsu, tedy filmové společnosti pod jejíž hlavičkou byl natočen, jako příliš nesrozumitelný a režisér Seijun Suzuki byl vyhozen s doporučením změny povolání na prodejce nudlí. Ona slavná "nesrozumitelnost" se s Branded to Kill táhne až dodnes. Stojí za tvrzením hlavy Nikkatsu aspoň trocha pravdy nebo šlo skutečně jen jak se později ukázalo o falešné obvinění a hledání obětního beránka z důvodu finančních problémů? I když Branded to Kill není možná úplně snadno stravitelný, do nesrozumitelnosti má daleko. Dalo by se říct, že Seijun Suzuki vzal všechny ingredience, které dělají film-noir filmem-noir a předtím než je slepil jednu za druhou jak tomu bývá běžné u (nejen) amerických film-noir klasik třeba s Bogartem, tak s těmito ingredienci lehce zatřepal... tu a tam jednu nafoukl, jednu trochu upustil a třetí zlehka prostříhl. Výsledná slepenice není možná tím na co jsme zvyklý, ale základní recept je pořád nezměněn. Vzhledem ke zvolené technice výpravy se však může zdát, že tato kostra se schovává za matným sklem, kdy její konkrétní detaily jsou sice rozmazané ale o podobě jejího celkového obrysu nemůže být pochyb. To kdo vyhrál následující soudní proces a na čí straně stáli filmoví fanoušci nebo kritici (s odstupem času) bohužel nemění nic na tom, že po vyhazovu Suzuki skončil na 10 let na černé listině, což je nesmírná škoda. Branded to Kill je totiž špičkovým a nadčasovým snímkem s neuvěřitelným a těžko popsatelným kouzlem. (27.07.2011)

Suzuki utržený ze řetězu. I s odstupem doby je poměrně těžké říct, zda je Branded to Kill znám spíše pro svoje filmové kvality, nebo protože způsobil, že Seidžun Suzuki byl v podstatě ze dne na den vyhozen z filmového studia Nikkacu a ačkoli vyhrál následný soudní spor, znamenalo to pro něj desetiletou přestávku ve filmování. Je to jeden z těch filmů, u kterého si všímáte všemožných detailů, zkoušíte číst implicitní významy, ale nejste si jisti, jestli je všechny chápete a po nějaké době vlastně ani nevíte, zda nějaký význam mají. Pokud procházíte Suzukiho filmografii, tak jedním si ale můžete být jisti. Tím, že byl Suzuki důsledný ve své rozmanitosti. Každým dalším filmem (zejména po přelomovém roce 1963) se Suzuki po stylové stránce odlišoval od předešlého. Alespoň tak mohl Suzuki naplno rozvinout svůj talent, svoje schopnosti, když většina béčkových scénářů (zejména těch o jakuze) stavěla na stejném/podobném vzorci – vývoj postav minimální nebo nulový, jedinec (stávající či bývalý člen jakuzy, příp. detektiv) bojuje proti přesile/gangu/systému, je silně ovlivněn femme fatale, má relativně silně vyvinutý kodex cti, vše vrcholí závěrečnou přestřelkou, po které hrdina mizí ve tmě. Branded to Kill do předešlé krátké formulky zapadá, ačkoli zpracování je extrémně silně vychýlené od normy. Je to jakási delirická, neurotická, těkající noční můra, kdy je divák neustále znejišťován tím, co vidí a v určité fázi si není jistý absolutně ničím. Svým způsobem si zde Suzuki jakuzácký námět (více než kdy předtím) pouze vypůjčuje pro svoje hrátky se stylem a dekonstruuje (nejen) kriminální žánr. Vyprávění působí rozpojeným dojmem (z hlediska času i prostoru), „hrdinové“ zase rozdvojeným dojmem a celý film silně nejednoznačným dojmem. Přesto jde s jistotou o Suzukiho nejambicióznější počin, který paradoxně téměř ukončil jeho bohatou režisérskou kariéru. Více o filmu k přečtení zde: https://www.criterion.com/current/posts/2096-branded-to-kill-reductio-ad-absurdum a http://www.midnighteye.com/reviews/branded-to-kill/ (18.01.2016)

Kdybych měl rozdávat "ebertovské palce", směřoval by rozhodně nahoru. Nepřekousl jsem jen tu ( jak píše dezorz ) "japonskou ulítlost" ( chování postav ), jinak zkratkovitost ve vyprávění ( inspirace pro Chan-Wook Parka je evidentní ), kamera, hudební stránka i celkový pocit je kladný. Těžko argumentovat, musí se vidět. A je to určitě film zralý na více skouknutí, ( chystám se ) napodruhé se "nepřekousnutelná jinakost" smývá, člověk ví do čeho jde. Uvidím, co se mnou udělá o něco málo starší Suzukiho Tokyo Drifter, také inspirace pro Parka i Tarantina pro Kill Bill 1. (24.10.2006)

Seidžun Suzuki byl jedním z japonských režisérů, který byl schopný filmy sypat jako na běžícím páse a pro studio Nikkatsu byl dříve schopný natočit i takových 5-6 filmů za rok. Suzuki poté točil zásadně japonské gangsterky (japonská filmografie má celé odvětví yakuza žánru) a to gangsterky rutinní, protože na nějaké výrazné autorské a vizuální prvky prostě tehdy nebyla místo. Časem ale toho měl Suzuki nějak dost a v roce 1966 spatřil světlo světa film Tokijský tulák v němž měl Suzuki poprvé příležitost své vizuální hrátky předvést. Následne poté Nikkatsu požadovalo v dalším Suzukiho filmu návrat k rutinnímu řemeslu, Suzuki ale neuposlechl a díky tomu vznikl legendární japonský akčňák Cejch zabijáka. Co se týče samotné zápletky už v roce 1967 nebyl Cejch zabijáka žádnou revolucí, protože příběh o špičkovém zabijákovi proti kterému se vzbouří jeho nadřízení a on musí dokázat, že je nejlepší byl už v této době použit mnohokrát, Suzukiho akční pecka ale klišé v samotné zápletce vynahrazuje vším ostatním. Cejch zabijáka je vizuální peckou, který skvěle pracuje s absurdními situacemi a je především plný nádherných záběrů. Ve spojení s totálně úžasným soundtrackem a skutečně bravurními akčními scénami tak vzniká dost možná jeden z vrcholů japonské filmografie, jeden z nejstylovějších akčních filmů všech dob a především geniální ukázka toho jak jde klasickou zápletku výrazně okořenit. Cejch zabijáka je především ukázkou neskutečné tvůrčí kreativity, která byla zároveň pro studio Nikkatsu poslední kapkou a důvodem proto aby Suzukiho vyrazila. Tenhle experimentální režisér ale za velkou oběť stvořil skutečnou akční relikvii, která se stala vrcholem Suzukiho kariéry. Joe Shishido možná kvůli zpackané plastické operaci vypadá jako čipmank, jeho hlavní antihrdina je ale stylovým protagonistou, kterému jde velmi snadno uvěřit jeden z nejlepších zabijáků ve svém oboru. Především nemá problém v akční poloze a následně ani v trochu vážnějších scénách, což je důležité, protože Cejch zabijáka je sice akčním filmem, zároveň jsou tu ale i místa pro dojemnější momenty, které překvapivě fungují lépe než by člověk od podobného filmu čekal. Po střihové stránce je Cejch zabijáka strašná divočina a hrozně záleží na tom jak divákovi střih jednotlivých scén sedne. Pokud je ale divák ochotný tenhle divoký nezvyklý střih tolerovat tak ho čeká opravdu dravá, brutální a především skutečně akční zábava, která udělala ze Suzukiho jednoho z předních představitelů nové filmové japonské vlny a také se z něj stal vzor pro filmaře jako Quentin Tarantino nebo Bong Joon-ho. Suzuki nás tak opustil v roce 2017 ve věku 93 let, jeho odkaz ale bude žít i nadále. Cejch zabijáka není pro milovníky asijské kinematografie a není pro fanoušky moderních akčňáků. Skutečně se ale jedná o jeden z nejstylovějších, nejdravějších a skutečně nejlepších akčních filmů, který má neskutečný kouzlo a dodnes tak trochu zůstává zásadním snímkem. Minimálně dát Suzukiho filmům šanci by měl každý..... (08.09.2020)