Bratři

,,MICHAELI... CHCI VĚDĚT, CO SE STALO.“ … „NE, NECHCEŠ. TO SE NETÝKÁ NIKOHO JINÉHO. TO JE MŮJ PROBLÉM…“ /// Rodinný drama. Jako jedný celý rodiny. Táta, máma, děti, babi, děda, brácha… A taky vejlet mezi kozomrdy, kde shodou okolností uvízne ve svízelný situaci táta. Zatím co on má o zábavu postaráno, doma to trochu nudí. Ale asi zrovna tohle má bejt to správný drama. Naštěstí táta kozomrdy opustí, ale zážitek se ho drží víc, než by chtěl. Takže mu trochu hrabe a to už je taky zajímavý… Ono je to všechno dost pravděpodobný (teda když uvíznete tam co táta). Můžeme ho chápat, můžeme ho nenávidět… můžeme mu odpustit… vlastně můžeme si dělat co chceme. To prostě nechá Susanne Bier na nás. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Zjistím, kdy je lepší chcípnout než údajně chcípnout. 2.) Starej se mi vrátil z mise. 3.) Thx za titule „Milánůlíneček“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (03.02.2019)

Zdaleka nesdílím obecné nadšení z tohoto psychologického dramatu o bolestném vyrovnávání se s válečnou zkušeností a rozpadem manželství. Jednak mi nesedí zřetelný vliv Dogmatu 95, které jako každé dogma zplošťuje možnosti a zatěžuje schopnost výpovědi. Bez těchto omezení by snímek byl ne povrchnější nebo líbivější, byl by jednoduše zajímavější, diváčtější a výpravnější. Především mi ale vadí, že film selhává v tom nejdůležitějším. Je to nepřesvědčivá psychologie, protože aby se postavy chovaly tak, jak příběh předkládá, muselo se tam odehrát v zákulisí mnohem víc. Otevřeně řečeno, aby se rozpadl vztah mezi mužem a ženou, není potřeba, aby byl dotyčný prohlášený za mrtvého. K odcizení stačí dlouhodobé odloučení, např. během vojenských misí. Ale aby děti tak spontánně odmítly po návratu svého otce a daly přednost náhradnímu partnerovi, tak to je krajně nereálné. Podobný příběh by byl asi hodně ovlivněný ostatními členy rodiny, především rodiči, kteří by snaše i druhému synovi udělali ze života peklo. Zajímavý je pochopitelně námět a osobně bych upřednostnil tu válečnou část odehrávající se v zajetí v daleké zemi, cizí kultuře a nepřátelském prostředí. Dost velkou zkušenost s tím měli sovětští vojáci dlouhá léta věznění v 80. letech v Afgánistánu. Celkový dojem: 50 %. (02.06.2012)

Hybrid mezi "dogmatickým" naturalismem a klasickým melodramatem. Z toho prvního ruční kamera a snaha být pečlivým pozorovatelem dění, z toho druhého učesaný děj a působivá hudba. Někdy obě složky existují v utěšené symbióze, jindy jakoby jedna podkopávala druhou – Bratři pak nejsou ani dostatečně sžíraví, ani dostatečně dojemní. Přesto jim nelze upřít solidní hloubku a řemeslnou dotaženost. A závěr je velice inteligentní a působivý. (07.02.2010)

Brothers mezi "životabudiče" rozhodně nepatří a když, tak jen máte-li pocit, že se vám děje něco špatného, protože tenhle film o domů přivezené válečné zkušenosti má schopnost z toho rychle vyléčit - třeba jednou z nejdrásavějších scén z válečného zajetí nebo otázkou: "Víš, co jsem musel udělat, abych se k tobě mohl vrátit?" (02.02.2006)

Zpočátku nenápadné a nevýrazné rodinné drama, ala ticho před bouří, se později pozvolna překlopí do ryze emocionální, ale stále velmi realistické roviny, ve které jen užasle a útrpně sledujeme dobře rozpracované charaktery, jak se vypořádávají s přetěžkou životní situací. Herci hrají velice přirozeně a dodávají svým postavám dosti reálné vyznění, avšak kamera, která svými rychlými pohyby a začerněnými okraji (!) měla nejspíš působit intenzivně, sugestivně a přiblížit divákovi pocit uvěřitelnosti, u mě dostahuje dokonce opačného efektu. Je naprosto neumělecká, místy až křečovitá, stahuje na sebe pozornost a já si občas připadal, jako kdybych se díval na amatérské domácí video. Velké mínus pro jinak skvělý, intenzivní snímek. 7/10 (27.06.2009)