Bratři

Oproti stejnojmennému americkému remaku Jima Sheridana z roku 2009 dánský snímek používá trochu jiné výrazové prostředky. Je do určité míry uzavřený sám do sebe, ale vyvolává stejně silné emoce: Prostý, úsporný, pomalý a mírně melancholický ... snímaný velice flexibilní kamerou, s potemnělými okraji obrazu ... prokládaný záběry volně se vlnící trávy, svobodně plynoucí vody, vánkem přesýpaného pouštního písku ... podbarvený tichou, trochu tklivou, ale zároveň zjitřenou hudbou ... vypráví příběh, který přináší válka. Příběh zoufalství, bolesti ... a viny, kterou nelze odčinit ani přenést na ty, kteří zůstali doma - v bezpečí ... viny za skutek, který nemůžete jen tak striktně odsoudit. Co byste ve stejné situaci udělali VY ? P.S.: Ani jeden z filmů se přímo nevyjadřuje ke značně diskutabilní válce v Afghánistánu, oba jen ukazují její důsledky. O žádném z nich nemůžu s čistým svědomím říct, že by byl lepší, ale hluboko v srdci mám zapsanou novější americkou verzi, která mě svou naléhavostí a bezprostředností dostala na lopatky během okamžiku, rychle a nekopromisně - na první pokus. A na tom se prostě a jednoduše nedá nic změnit. (23.03.2012)

Vplyv psychicky ťažko zvládnuteľného zážitku v zajatí na osobnosť jednotlivca tématizoval už slávny Ciminov Lovec jeleňov. Dánsku aktualizovanú odpoveď (už nejde o traumu z Vietnamu, lež z Afganistanu) prináša režisérka Suzanne Bierová, sústrediaca sa na úzky okruh jednej rodiny (čím sa tiež líši od Ciminovho prístupu sústradiaceho sa na celú komunitu). Nevypovedané a nevyslovené posolstvo filmu vidím v skutočnosti, že o traumatizujúcich zážitkoch treba rozprávať hneď a otvorene a nie dusiť ich v sebe a rozpovedať ich až vtedy, keď taviaci kotol náhle vybuchol. Pozícia človeka v tenzii, ktorý chce, ale nemôže sa zveriť, hoci nábeh na to má (nemocnica, nadradený vojak, manželka, manželka mŕtveho, brat, rodičia) je zhoršená jeho rodinou udržiavaného postavenia toho vždy úspešnejšieho a vzorového, ktorému rozprávanie o jeho vlastnom zlyhaní blokuje paradoxne táto jeho vlastná, lepšia súrodenecká východisková pozícia. Silné šytri hviezdy. 85%. (15.03.2012)

Nebyl to vůbec špatný film a vyřešení otázky co s dalším životem po návratu z vojenské mise v Afghánistánu, ve které padnete do zajetí a následně jste prohlášen za mrtvého,to opravdu není žádné terno. Ještě horší je to,že pro zachránění svého života jste přinucen zabít svého spoluvězně.Řeknete to snad po návratu své rodině, nebo ze zoufalství začnete obviňovat svou ženu, bratra, dcery se vás začnou bát? A tak se rozehrává drama jedné rodiny. Určitě ne nejlepší, co jsem kdy viděla, ale ani špatné a Connie Nielsen je hezká žena, která se své role velmi dobře zhostila, tak jako Ulrich Thomsen. Rozhodně ne špatné čtyři hvězdy. (18.10.2012)

„Nepřestanu tě milovat. A ta jediná pravda platí navěky. Život není černý a bílý, dobrý nebo špatný. Ale tebe miluju. A to jediné vím s jistotou.“ Zdrcující zpráva o Michaelově domnělé smrti semele všechny jeho blízké. A myslím, že ty emoce odrážející nejdříve odmítání kruté pravdy, posléze truchlení, postupné přijímání až vyrovnávání se s realitou (život musí jít dál), se podařilo do filmu dostat a ztvárnit je velmi autenticky. Nejen u hlavních postav, ale i těch vedlejších (velmi dobře např. u dědečka či té vzdorovitější z dcer). A radost z dobré zprávy se začne velmi rychle kalit, stačí, když se objeví zjevná nedůvěra a podezření. Jako spouštěč výbuchu pak stačí i jedno hloupé prohlášení naštvaného dítěte a reakce může být velmi třaskavá…Jako první jsem viděl americký remake, přesto v tomhle případě nedokážu a vlastně ani nechci filmy porovnávat. Roli v tom může hrát i fakt, že jsem měl mezi zhlédnutím obou snímků odstup 12 let, ale vidím je shodně na silné 4*, protože za téma, emoce, herectví si je zaslouží evropská i hollywoodská verze. (27.11.2022)

Je až neuvěřitelné, kolik smutku se vejde do jednoho filmu. Dostal se mi pod kůži – hereckými výkony (hlavně Connie Nielsen, známá např. z Gladiátora) i způsobem vedení kamery – celou dobu jsem si připadala, že jsem součástí děje a vše pozoruju z povzdálí. Film doplňuje hodně povedený soundtrack. V jedné recenzi jsem četla, že i když film je značně depresivní, budete odcházet z kina naladěni pozitivně – to u mě nefungovalo. Toho smutku bylo až moc a hlavních hrdinů mi bylo hodně líto. Film už si rozhodně nikdy nezopakuju. (10.08.2008)