Fratello sole, sorella luna
Brother Sun, Sister Moon
Brat Slnko, sestra Luna
Režie:
Franco ZeffirelliKamera:
Ennio GuarnieriHrají:
Graham Faulkner, Judi Bowker, Leigh Lawson, Kenneth Cranham, Lee Montague, Valentina Cortese, Alec Guinness, Adolfo Celi, Peter Firth, Massimo Foschi (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Italský film inspirovaný životem sv. Františka z Assisi. Italský filmový a divadelní režisér Franco Zeffirelli proslul především jako uznávaný odborník na dílo Williama Shakespeara. Úspěchy nejprve sklízel se svými divadelními i operními inscenacemi, později se odhodlal také k jejich filmovým zpracováním. Patří mezi ně například Sen noci svatojánské (1968), Otello (1986) či Hamlet (1990). V 70. letech se ovšem věnoval také adaptacím námětů s náboženskou tematikou. V roce 1972 natočil snímek Bratr Slunce, sestra Luna o životě svatého Františka z Assisi a v roce 1977 navázal velkolepým televizním filmem o životě Ježíše Nazaretského... Franco Zeffirelli ve svém filmu Bratr Slunce, sestra Luna zachycuje události v životním příběhu svatého Františka z Assisi před jeho poutí a rozpravou s papežem. Ten jej nejprve odmítá, ale následně jeho myšlenky schválí. Snímek začíná ve chvíli, kdy se František vrací zraněný z válečných bojů a v horečnatém blouznění pochopí své poslání, jímž se stává chudoba a pomoc bližním. Dobrovolně se zříká materiálních statků a nejchudším rozdává majetek svého bohatého otce. Ten jej vydědí a František začíná žít jednoduchý a přísně asketický život, pomáhá nejchudším a úplně se odevzdává do vůle Boží. Svou lásku projevuje všem obyčejným lidem a živým bytostem. Žije v souladu a rovnováze s přírodou a věnuje se opravě kostelíku svatého Damiána, čímž začíná jeho snaha o obnovu celé církve. Se svými upřímnými stoupenci se stává příkladem vlídnosti a lásky k bližním. Zeffirelliho osobité filmové zpracování vyniká řadou nezapomenutelných filmových obrazů a písní, které složil skotský folkový zpěvák Donovan. (Česká televize)
(více)Recenze (69)
Oscar 1 nominace: Výprava ()
║Rozpočet $3milióny║ ()
Prehnané zdôrazňovanie života v chudobe (napr. bosé nohy opravovateľov kostola v snehu, radovanie sa skupinky špinavých otrhancov v daždi) a pateticko nasladkasté sprievodné pesničky rušili pri sledovaní životného príbehu zasadeného do takmer jednoliatej série krásnych obrazov. Nespochybňujem príbeh ako taký, lenže premrštene nereálne fragmenty z neho namiesto zosilnenia mystického aspektu života prvých františkánov pôsobili trošku vnucujúco (násilnú didaktickosť spomína v komentári aj MIMIC). Jednoducho, akoby mi niekto pri výstave obrazov niekto do ucha neustále púšťal ním zvolenú hudbu, vnútený súbor tónov zasadený do priestoru, určeného k tichému vlastnému popremýšľaniu nad zhliadnutým obrazom. ()
Napadá mě jedna absurdní myšlenka, jak by asi film dopadl, kdyby se natáčel v hollywoodském stylu starších náboženských filmů? Na tomto filmu je právě krásná emotivní bezprostřednost lyrického dramatu. Režisér Franco Zeffirelli zde záměrně použil a vložil zcela nestandardní výrazové prostředky ke ztvárnění života Františka z Assisi, který dobrovolně se vzdal všech materialistických požitků a pomáhá těm nejchudším. Podle mého to byl na svou dobu ojedinělý experiment, který promlouvá o životě a duchu, okořeněný skvělou muzikou. Poselství Františka z Assisi z tohoto filmu vyzývající k lásce, prostotě, pomoci a přátelství všech živých bytostí, bylo hlavně určeno generaci holek a kluků sedmdesátých až osmdesátých let a taky hnutí hippie. Ten kdo pochopí význam poselství, které je nepopiratelně vůdčí myšlenkou filmu, tak se určitě nebude nudit. A kdo zná dílo a život Františka z Assisi, si musí být vědom, jak je velmi těžké ztvárnit příběh života tohoto muže, který umožňuje mnoho forem vyjádření a jeho příběh dodnes neztratil inspirující sílu pro mnohé, včetně milovníků zvířat a toto hodnotím přednostně. Pochopit ho lze jen srdcem a láskou. (Několik slov k obsahu tohoto filmu Bratr Slunce, sestra Luna. Byl vytvořen v mém uživatelském profilu mou maličkostí z dobré vůle spíše v beletristickém duchu. Není od nikoho opsán a byl použit na oficiálních obalech DVD.) ()
Už veľký Ramakrishna písal, že na vrchol tej istej hory sa dá dostať mnohými rôznymi cestami. Nech už človek uctieva akékoľvek božstvo, primárna musí ostať univerzálna morálka a súcit so všetkým živým. Aj ľudská spiritualita môže byť rôzna. Niekto nájde spiritualitu v premrštených a opulentných obrazoch Terrenca Malicka, jeho veľkom tresku a dinosauroch, iný nájde spiritualitu v minimalistickom filme ako je tento (áno, Shadwell, táto úvaha je adresovaná priamo Tebe). Viac ľudí sa ale dokáže stotožniť práve s Františkovou spiritualitou, to sa odráža aj na hodnotení. Predpokladom veľkého duchovna je hlavne antimaterializmus, no a ten bol v jeho živote naozaj podstatný. Asi by sa chudák František veľmi divil, keby videl františkánsky kostol v portugalskom Porte, od podlahy až po strop zdobený zlatom a drahými kameňmi. To však nemalo byť predmetom tohto komentára. ()
Nu, předpokládám, že každý máme v sobě nějakého toho svého mystika. Ten můj vnitřní mystik je takový, že miluje ze všeho nejvíc právě tenhle film. Nechci rozhodně tvrdit, že svatý František byl takový jak v tomhle filmu. Po pravdě, nejspíš nebyl. Ale pro mě je v něm přítomna esence františkánského poselství světu. Je plný lásky k obyčejným věcem a odporu k těm váženým, při čemž ona láska, nebo spíše prostě jen radost, v něm vždy převažuje nad oním odporem. O tom, že je ve filmu, tak nějak nad františkánský rámec, cítit taky čas hippies a generační vzpoura vůči rodičům asi nelze pochybovat. Třebaže ta paralela má své logické meze, nikdy mi to osobně při sledování nebylo na překážku, ale právě naopak. ()
Vedel som do čoho idem, náboženská téma, kresťanstvo a tak, ale výsledok ma i tak prekvapil. V prvom rade som tu nečakal pesničky, bolo ich asi 5-6 a to už mi začalo pripomínať muzikál a nie historickú drámu. Najväčšou tragédiou však bolo sledovať tak trochu pritepleného hlavného predstaviteľa, ktorý celý film melie o tom ako sa zbaviť majetku- veľkej ťažoby. Celý čas som musel počúvať ako fajn sa má škovránok, ako krásne sa vyjíma kvietok na lúke a tak...Film donúti k zamysleniu, samozrejme všetci sme väzni dnešnej uponáhľanej doby, ale tým, že z okna vyhodím televízor, pomôžem vlastne komu? Musím platiť nájom, šeky a musím živiť rodinu, to znamená -potrebujem peniaze a to znamená, že môžem iba pracovať alebo kradnúť. Tak pracujem.++++František môj zlatý, veľa sa od tvojich čias zmenilo. Kedysi stačilo vybrať si miesto, postaviť drevenicu a žil si. Nikto nepýtal kúpnu zmluvu, stavebné povolenie, zápis v katastri, vyplatené šeky...A vieš čo Feri? Nechaj tak...Nová doba! 60%. ()
Svatý František z Assisi, vlastním jménem Giovanni Battista Bernardone, se narodil 5. července 1182 v Assisi. Při křtu dostal jméno Giovanni = Jan. Od matky uměl francouzsky, tak mu kamarádi dali přezdívku malý Francouzek (Francesco). Roku 1201 se vydává na vojenské tažení, v němž je zraněn a během nemoci měl František četné sny a vidění, ve kterých mu Bůh sdělil, že jeho posláním bude chudoba a služba Ježíši Kristu. Podle legendy se 17. září 1224 na jeho těle objevila stigmata, tj. rány na rukou a boku, identické s těmi, které utrpěl Ježíš na kříži. Zemřel 3. října 1226. Svatořečen byl 1228 papežem Řehořem IX. Na dlouhá staletí se stal vzorem důsledného následování Krista v chudobě a lásce k bližnímu. Nejslavnějším Františkovým dílem je báseň Píseň tvorstva ... Na počátku byl film poněkud zdlouhavý, ale jeho lyričnost se ke snímku tohoto druhu docela hodila, takže při výsledném dojmu mi některé "hluché" pasáže nevadily. Pohodová Donovanova hudba dotváří příjemný filmový zážitek obohacený o mnohé Františkovy myšlenky (občas vyřčeny v naprosto "free stavu"), které mají svým způsobem váhu a hloubku i dnes. ()
"Do as I do, it's so simple, be free!" ()
Ze začátku se František chová jako zkouřený trávou, což mi neskutečně vadilo. Ani nevím proč (František nebyl nějaký dementní hipík, ale výborný myslitel). Ačkoli - obyvatelé Asissi jej skutečně považovali za blázna. Poté se film ubírá poklidnou cestou až k vyvrcholení v podobě oficiálního uznání řádu. Zeffirellimu lze vytknout mnoho věcí, třeba že obsazuje až příliš líbivé herce apod., ale snaha vytvořit originální podmanivé dílo se mu upřít nedá. Navíc už je dobrým zvykem, že si Zeffirelli vybírá ty nejlepší hudební skladatele (jak kompozice R. Ortolaniho, tak i např. skladba Suffering od Donovana!). Sv. František a sv. Klára přišli v té době s něčím naprosto provokativním, co ostře kontrastovalo s vnější nádherou církve. To je v tomto filmu patrné na první pohled. Lesk pozlacených rouch versus ubohý oděv menších bratří. A celý sbor kardinálů je zahanben několika otrhanými vandráky. To se povedlo. Jejich myšlenky pak převzala i naše sv. Anežka a nutno dodat, že tito moudří lidé skutečně znali pravdu a pochopili evangelium správným způsobem. ()
Naprosto ojedinělý spirituální zážitek. Těžko se to popisuje. ()
Nuda k uzúfaniu. Naviac v doprovode s prehnanými, meditačnými a zasnenými výrazmi hlavnej postavy, ktoré zaujmú možno tak na 10 minút, ale pozerať sa na to 2 hodiny, tak to už si žiada šňupanie octa, aby človek úspešne prišiel až na koniec snímku. Film sa venuje hlavne prvým etapám Františkovho života, ale ani v tomto smere nie som moc nadšený. V mnohých smeroch sa výrazne odkláňa od historických udalostí, prípadne ich zjednodušuje. K tomu treba ešte prirátať príšernú hudbu a pohroma je na svete. Zaujali ma len kostýmy, ale to je na celkový pozitívny dojem pramálo.40/100 ()
Sv. František jako euforický hippie. Je to interpretace jistě zajímavá, ale vposledku zkreslující. Něco z Františkovy radostné a chudé cesty tu sice prosvítá, ale nemohu si pomoci, vůně květinových šedesátých let je přeci jen trošku jiná než pach nemocných leprou, které světec umýval. ()
Aj keď je to film skutočne prekrásny (napr. Francesco "zašpinený" farbou), veľmi mi vadí trochu násilná didaktickosť, bez ohľadu na stupeň úprimnosti, s akou bola myslená. Budem sa to snažiť chápať ako pop-art pre širokú laickú verejnosť. ()
Ja som vďaka tomuto filmu asi pochopil hlavný rozdiel medzi kresťanskou filozofiou a ľavicovým, rovnoprávnym zmýšlaním. František sa vzdáva všetkých materiálnych vecí, stáva sa dobrovoľne žobrákom a miluje všetkých ľudí. Ľavičiari chcú byť rovnoprávni tým spôsobom, že im vlády budú rozdávať štedré podpory, výplaty a odmeny a budeme všetci skvele materiálne zabezpečení. To keby mi chcel niekto tvrdiť, že tento film je nejaký ľavičiarsky manifest. Lenže pre mňa je problém skôr v tom, že zatiaľ čo "životopisné" filmy o Kristovi (respektíve fantasy príbehy) ukazujú nositeľa revolučných myšlienok ako sebavedomého muža s charizmou, ktorý to má v hlave v poriadku a prichádza s vlastnými názormi, František je nevýrazný, jeho prejavy vyznievajú naivne a hlavne on a jeho nasledovatelia (čiže všetci skutoční kresťania) sa potrebujú chovať podľa myšlienok ich veľkého vzoru, pretože ich hlásal, namiesto toho, aby tieto myšlienky boli nám všetkým prirodzené. Kresťanstvo je dobro, cirkev bola zlá. Zeffirelli je doslovný, ale s tou druhou polovicou sa aj napriek čiernobielosti jeho podania ztotožňujem. Myslím, že filmu by asi viac prospel realizmus, v ktorom by bol natočený dnes no a samozrejme nebolo možné sa nezamyslieť nad tým, kde zrovna dovolenkoval zápaľ plúc, keď sa stavitelia premávali po stavbe v snehu bosí. Ale to som asi nedostatočne asertívny voči meditatívnemu charakteru filmu. ()
Nevedel som o čom je tento film a tak som bol dosť zaskočený. Život sv. Františka z Assisi ani iných svätých ma nezaujíma a tak som na filme obdivoval najmä výpravu, kostýmy, Donovanovu hudbu a niektoré myšlienky. Nemohol som sa zbaviť dojmu, že ide o nejaký propagačný film, v každom prípade sa však skláňam pred profesionalitou s akou bol nakrútený. ()
Jako by na mě místy dýchl Romeo & Juliet. Poetická duchovní freska z počátků svatého Františka z Assisi, na které mi vadilo snad jen množství písní (přestože i ty dokreslovaly atmosféru), fakt, že původní znění není italština a občasné lehce přehnaně působící zanícení hlavního hrdiny. Posledních čtvrthodina je strhující! ()
Hrdina působí jako prototyp hippie, stejně tak hudba od Donovana.Styl je elegantní, jednoduchý jak barevná knížka nedělní školy.. Všechno je třpytivé, fotogenické včetně chudoby. Film mate jednoduchostí jak extrémní forma asijské chřipky a je dost nudný. Je valentinsky vyplněný množstvím sladkosti a světla. ()
Príliš mýtické až koncentrované na mysticizmus, že hlavný hrdina, hoci hovorí aj múdro, pôsobí takmer ako šialenec, čo z pohľadu tej doby i dnešného vlastne aj sedí - veď kto by sa nevysmial človeku, čo dobrovoľne chce žiť v chudobe a vyzýva k tomu aj ostatných. A mal ho hrať Al Pacino, to by vyzeral ešte ako väčší blázon. Prijal by som civilnejšiu, demytologizujúcu verziu. Scéna s nahým odídením od starého života je však jasným a predpokladaným vrcholom filmu. A potom je ešte každá scéna dobrá, kde sa objaví Judi Bowker, o ktorú sa pobili aj titáni. ()
Pár slov o tom, proč je Terrence Malick břídil, jak nejlépe by si měl počínat intelektuál na diskotéce a co za hudbu poslouchá Bůh. ____ Představte si, že jste filmový tvůrce (režisér, scénárista, dramaturg, ambiciozní kameraman toužící režírovat – to je celkem jedno) a přijde za vámi nějaký producent s tím, abyste natočili spirituální film. Otázka samozřejmě zní, jak to provést, přičemž spirituálním filmem se tu nemyslí ani tak zpracování náboženského tématu (epizoda z Bible, život Buddhy apod.), jako spíš schopnost vyvolat v divácích spirituální zážitek. Kritériem tedy není jenom obsah a výběr tématu, ale hlavně forma a konkrétní filmové postupy a výrazové prostředky, jimiž lze navodit spirituální modus. ____ (i) To, co udělá většina tvůrců a co bohužel provedl i Terrence Malick ve Stromu života, jsou všechny ty okázalé sekvence stvoření světa, kosmos, nebeská klenba, dinosauři – stručně řečeno velkolepá symfonie všehomíra se vším všudy. Velmi podobně se postavil k problému Aronofsky, který ve Fontáně nabídl stejně předimenzovanou, tentokrát esotericky zaměřenou mystickou velkolepost. Jak se záhy ukáže, je tento přístup od základu mylný. ____ (ii) Druhý způsob, jak dosáhnout spirituálního módu, pokrývají filmy, které se od těchto grandiózních scenérií touží odstřihnout a polemizují s nimi jako sv. František v tomhle filmu, který odvrhne bohatství církve, nebo Ježíš ve Scorseseho Posledním pokušení Krista, jenž by dal raději přednost normálnímu životu a manželství před vykupováním lidstva na kříži. V obou těchto postavách a způsobu, jakým odmítaní opulentní náboženské obrazy i světské rozmary známé ze Stromu života nebo Fontány, je samozřejmě něco velmi protestantského (proto nesložil protestant Bach jedinou operu, jelikož mu připadala příliš rozmařilá). Sv. František se ve filmu k Ježíšovi přímo přihlásí, když praví, že chce být jako on a jeho apoštolové žebrákem a radí všechny statky zahodit do stok. Scorseseho vklad do životopisu bohočlověka Ježíše spočívá v tom, že jej viděl víc jako člověka než jako Boha, v podstatě ho zobrazil jako „mafiána“, který žije na ulici a vede svůj celkem obyčejný život vzbouřence proti Římu a židovským autoritám, zatímco podle církevních autorit Ježíš nikdy nezpochybňuje svoji úlohu a s Bohem nikdy nepolemizuje, vždyť jím koneckonců sám je (odsud vidíme, proč Ježíš nepokládal celibát za zvláštní ctnost a opakovaně zdůrazňoval, že oddanost Bohu má přednost před jakýmikoliv poutem zde na zemi – český doktor Barták obviněný ze sexuálního obtěžování mnoha žen na této premise postavil svoji argumentaci, proč nebyl nevěrný své ženě). Oba tyto filmy se spirituálnímu módu popravdě velmi blíží, avšak i oni zůstávají stát přede dveřmi. ____ (iii) Leckoho to možná překvapí, ale jediný způsob, jak dosáhnout naprosté spirituality, je cesta materiality. To znamená odmítnout všechny ty dekorativní poetizace, lyrickou rozmlženost a velkolepé efektní záběry na nekonečné nebe a planety ze vzdálených galaxií, ale jít cestou intenzivního zobrazení konkrétního předmětného světa zachyceného ostře a s dokumentární věcností. Na spirituální povaze materiality stojí zejména Tarkovského Stalker. Tarkovského genialita spočívá v tom, že si tuto skutečnost uvědomil a na místo bohatých scenérií čerpajících ať už z náboženství nebo esoteriky šel tou nejpřízemnější cestou hmotného základu: když pohlédneme do zvláštní tváře Stalkera, je to tvář někoho příliš vystaveného radiaci a jakoby hnije a rozpadá se zaživa. A právě tento rozklad hmotné struktury skutečnosti dodává duchovní hloubku. Tarkovského osoby, když se modlí, nehledí nahoru. Hledí dolů. Dokonce občas položí hlavu přímo na zem. Tarkovskij tak na nás působí na úrovni, která je mnohem hlubší, mnohem klíčovější pro náš prožitek, než všechny obvyklé duchovní motivy pozvednutí sebe nad hmotnou skutečnost. Spousta tvůrců by natočila stalkerovskou Zónu jako fantaskní místo, kam by postavy nejspíše propadly jako Alenka z říše divů, zatímco Tarkovskij své hrdiny vyhnal do obyčejného lesa a opuštěné staré elektrárny. Tím ovšem dosáhl velmi silného zážitku. Odsud je také zřejmé, proč byl Tarkovskij tak velkým zastáncem asketického Bressona a proč třeba nestále odmítal interpretace: podle Tarkovského je vše podstatné zapečetěného už v samotném záběru (viz samotný název jeho knihy Zapečetěný čas aneb pod svícnem největší tma), takže představa ruské intelektuální montáže, podle níž vzniká ze střetu dvou záběru nějaký záběr třetí, mu byla coby materialistovi naprosto cizí a odmítal ji. Stejným způsobem jako Tarkovskij dosahuje spirituálního módu třeba Tarr v Muži z Londýna nebo Werckmeisterových harmoniích, zmínil bych hlavně ale Refnův snímek Drive, kterému stačí k hypnotické atmosféře ryze přízemní proprieta, jakou je noční město. Jestliže tedy první skupinu filmů jako Fontána a Strom života charakterizuje pohled kamery/postav vzhůru k nebi a druhou skupinu filmů v čele s Posledním pokušení Krista nebo Bratr Slunce, sestra Luna pohled před sebe, ryze spirituální filmy jako Stalker nebo Drive směřují svůj pohled dolů do země. Důležitou rolí těchto filmů je i uměřená hudba, to znamená nikoliv Smetanova Vltava, k níž sáhl Malick ve Stromu života, v podání symfonického orchestru, nýbrž elektronická hudba, která se objevila jak ve Stalkeru, tak ve filmu Drive. Elektronická hudba má na rozdíl od klasické hudby mnohem blíže k autentickým přírodním zvukům, a tyto zvuky mají zase blízko k té materiální podstatě světa, kterou ryze spirituální filmy vyžadují. Tarkovskij dokonce odmítl hudbu, o níž se postaral orchestr, a vyžádal si pro novou hudbu syntetizátory a jimi prohnané tradiční nástroje (loutna, flétna). Sound design Stalkera je doslova geniální, celý ten film stojí hodně na zvucích, a aby nebyl rušen orchestrem, sáhlo se logicky k elektronice, které má ke zvukům mnohem blížeji – hranice mezi obojím se často zcela stírá. ____ V dnešní době jsou mezi některými kritiky a diváky nesmírně populární dva pojmy, midcult a camp, které ve skutečnosti označují kýč a brak. Midcult a camp je tedy poněkud vznešené označení pro to, čemu se dříve říkalo kýč a brak, ale znamená to totéž. Oba tyto pojmy jsou vůči sobě zrcadlově otočené: midcult označuje něco, co je tak dobré, až je to špatné, zatímco camp označuje něco, co je tak špatné, až je to dobré. Nepřipomíná nám to něco? Jistě, ty tři skupiny filmů uvedené výše neboli skutečnost, že spirituální filmy jsou vlastně materiální a materiální filmy spirituální: Fontána i Strom života vypadají tak dobře, tak ušlechtile a nádherně, až selhávají a coby spirituální film ne zcela fungují, kdežto Stalker a Drive čerpají ze špatné či brakové podstaty, ale o to jsou hypnotičtější a spirituálnější. U filmu Drive je noirová a B-movie estetika zřejmá, nicméně i Stalker připomíná z jisté perspektivy žánrovku, kde se navštěvují záhadné fantaskní světy a postavy představuj spíš než psychologické figury jednotlivé typy (humanista, technik, věřící). Označit tyto filmy za braky je možná trochu silný tabák, jenže právě za tímto příklonem k zemitějšímu braku na úkor dojímavějšího kýče vděčí své síle, jež místy přechází ve spirituální dopad na diváka. Oba tyto pojmy, midcult a camp, nemají ovšem své místo jen na univerzitách, ale hodí se i skvěle do běžného života, jelikož nám umožňují pochopit, proč bychom na vesnické zábavě či diskotéce měli vyzvat k tanci i méně pohledné dívky a proč se z každé krásky dříve či později vyklube mrcha. Midcult a problematičnost krásných žen a krásných filmů pojmenoval skvěle i Shakespeare v Hamletovi, kde zpochybnil rovnítko mezi počestností a krásou navrhované Ofélií, neboť „krása spíš udělá z počestnosti kuplířku, než počestnost z krásy něco k obrazu svému“. () (méně) (více)