Režie:
Jiří SlavíčekKamera:
Ferdinand PečenkaHudba:
Dalibor C. VačkářHrají:
Dana Medřická, Vladimír Šmeral, Eduard Dubský, Vladimír Řepa, Vítězslav Boček, Marie Burešová, Vladimír Hlavatý, Rudolf Deyl ml., Rudolf Deyl st., Bedřich Vrbský, Antonín Kandert, Helena Friedlová (více)Obsahy(1)
Český umělecký film podle stejnojmenné divadelní hry národního umělce Františka Langra, která v letech svého vzniku (1937) byla zajímavým uměleckým experimentem, předvádění divadla na divadle. Vypráví tragický příběh ženy, která je nevinně odsouzena pro vraždu svého muže a která trpí celých deset let ve vězení, aniž by prozradila pravého vinníka. Po těchto deseti letech podnikne ředitel věznice psychologický experiment: dá na vězeňském divadle předvést hru, kterou Marta Kulišová napsala v prvém roce svého pobytu ve vězení. Experiment se sice povede, protože se přihlásí pravý vrah, ale k obnovení procesu nedojde, neboť Marta Kulišová si uvědomí, že tím by se odsoudila k dalšímu zoufalství, když by ztratila toho, o němž celých deset let věřila, že zabil z lásky k ní. (Filmový přehled)
(více)Recenze (18)
Dvaasedmdesátka (1937) patří společně s hrami Periférie (1925) a Andělé mezi námi (1931) mezi ta díla Františka Langera, která se zabývají primárně spravedlností. Námět Langerovi přinesla Olga Scheinpflugová, přičemž vše zapadá do meziválečného trendu zabývat se relativním pohledem na soudobou justici. Na scéně Vinohradského divadla se Dvaasedmdesátka dočkala celkem 56 repríz. Nicméně filmaři se k tématu vrátili až v době, kdy se Langer stal v roce 1947 národním umělcem, což je škoda, protože jak víme, film se nemohl více minout s touto pohnutou dobou. Poúnorová dramaturgie se k umělecky ambicióznímu Slavíčkovu přepisu otočila zády a premiéra posunutá o celých pět let film odsoudila k nepochopení a nezájmu. Výsledek sice není dokonalý, ale původní formální metoda divadla na divadle bude pro filmaře vždycky výzvou. Osobně nevnímám jako ideální volbu obsadit hlaví roli Danou Medřickou, která byla z nepochopitelných důvodů ve 2. polovině 40. let považována za femme fatale. Dobrá herečka? Jistě. Žena vamp? Nikoli. O poznání lépe je na tom Slavíčkův oblíbenec Šmeral. Psychologická rovina je samozřejmě velmi zajímavá. Celkově to bylo předčasné rozloučení s kvalitní předválečnou dramaturgií, která měla ještě mnoho nabídnout. ()
Langrova „Dvaasedmdesátka" i jeho ostatní hry byly oblíbeny na našich scénách, protože se odlišovaly, zejména volbou námětu, prostředím, výběrem postav, jejich jazykem i řešením jejich osudů, od průměrných dramat své doby (dvacátá a třicátá léta). V „Dvaasedmdesátce" jde při inscenaci i o zajímavý experiment divadla na divadle. Rozuzleni příběhu Marty Kulišové nastává ve scéně, v níž herec (ve filmu režisér v podání Rudolfa Deyla st.) předvádí Trojanovi a Martě vyvrcholení jejich tragedie; nezainteresovaný herec vyjádřil to, co Marta nedovedla napsat ve své hře a co Trojan nedovedl při svém pozdním přiznání formulovat, protože „...umělec musí znát i to, co je za slovy — co už člověk nedovede říci, ale jen myslit. A někdy snad ani myslet, ale jen cítit a snít." Tato vrcholná scéna celé hry dopadá ve filmu chladně a nevýrazně. A tak je tomu s celou filmovou „Dvaasedmdesátkou". Zpracovatelům Langrovy hry, ani režiséru filmu, se nepodařilo vyzvednout to, co je v „Dvaasedmdesátce" kladné, uniklo jim Langrovo mistrovství dialogů, jimiž dovedl vykreslit celé hnusné prostředí falešných hráčů, podvodníků a jejich milenek, nepochopili velký otazník v závěru hry — co je to lidská spravedlnost, ani kritiku justičního systému, ani zoufalý výkřik Marty Kulišové, připravené o deset let života. Ve své filmové podobě svědčí „Dvaasedmdesátka" o rozpacích, filmové dramaturgie před r. 1948, kdy byla natočena. Filmový přehled 38/1953 ()
Příliš se tlačilo na pilu po všech stránkách. ()
,,Tak už jsem zase jenom číslo..." Tenhle film měl nejen smůlu v době vzniku (díky nepříznivé politické situaci se dostal do distribuce až s pětiletým zpožděním), ale stojí v hlubokém zapomenutí dodnes (s výjimkou občasných repriz na CS-filmu). Po rozpačitém úvodu se vzápětí otevře opona na vězeňském "jevišti", kde stojí v roli vězenkyně obhajující svou nevinnu Dana Medřická. Zahajuje se hra, která může znamenat obrat v příběhu nešťastné osoby, z níž se pro všechny kolem stalo pouze číslo - 72. Postupně se nám pomocí retrospektiv, vzpomínek, inscenací a rekonstrukcí odhaluje závažný detektivní případ o podvodu, vraždě, odsouzení a velké nespravodlivosti a v závěru dojde hned k dvounásobnému překvapivému zvratu. Stačilo říct dvě slova. ,,Dvě slova, která jí stála 10 let." Mohlo to být jméno, mohla to být ona zajímavá indice. Jenomže láska s city zvítězila nad svědomím a pravdou, hned dvakrát... Pozoruhodnej noir-film s pěkným temným vizuálem západního střihu a výborným hereckým obsazením, kde především excelují v rolích vzájemných soků Eduard Dubský a Vladimír Šmeral. 80% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948) ()
Originální koncept spojující dvě svébytné, byť příbuzné, umělecké reprezentace skutečnosti, se snímku věru nepodařilo naplnit. Vino je především přizpůsobení divadelního představení řeči filmu a ke konfrontaci tedy nedochází. Smysluplnější by bylo zachovat prázdnou scénu vězeňsky inscenované divadelní hry a konfrontovat ji s tvářemi vězňů reagujícími na předváděné drama – prostě zůstat v jednom, izolovaném světě, do něhož vešlo vyprávění jinak než jen nedbale odvyprávěnou historkou na cele. Proměněno v pouhý rámec filmu, pozbývá zachycené divadlo své identity a ponižuje se na malicherný nástroj napomáhající objasnění zločinu. Moc divadla se v tomto pojetí zcela ztrácí a tím i výjimečnost snímku bere za své. ()
Tak jsem konečně mohl spatřit na vlastní oči jak to vlastně je s tím prvním československým trezorovým filmem. Dvaasedmdesátka je bezesporu zvláštní film - námětem se zdá být psychologickým dramatem navázaným na moderní proud kinematografie, ve zpracování a vyprávění však jakýkoli takový příslib promarňuje. Místo drobnokresby a kontroverzních otázek spravedlnosti nabízí přepjaté a nevěrohodné melodrama, které čiší kalkulem a nehoráznou vykonstruovaností situace, jíž rozhodně nelze brát jako věrohodnou. Retrospektivní mozaika jen nedokonale zakrývá jednoduchou fabuli, která není nikterak rozvinuta a i těch 75 minut je pro ni luxus. Film natolik odstřižený od skutečnosti a poplatným překonaným modelům musel po únoru 1948 takto narazit, stát se exemplárním případem, že takhle by neměla fungovat nová filmová dramaturgie. Samozřejmě se neztotožňuji s tím, že film by měl být takovým způsobem zapomenut. Volba Langerovy předlohy v zásadě špatná nebyla, jen se ambicioznímu tvůrci jaksi vymkla z ruky a její formálně-myšlenkové zjednodušení ještě znásobil vstup do doby, kdy jakákoli skleníková odloučenost a spekulace byla téměř zločinem. Pro dnešního diváka tak zbyla další z pozoruhodných kuriozit dramaturgického směřování třetí republiky, dílo tří scenáristů, jež se jim vymklo z rukou a po dramaturgické stránce je až neplnohodnotným počinem. Pokud můžeme nalézt nějaké klady, tak je to solidní obsazení nové herecké generace: Dany Medřické, Eduarda Dubského a především velmi civilního Vladimíra Šmerala. ()
Slavicek se po Podobizne opet pustil do velmi originalniho nametu pro film, za to pridavam jednu hvezdicku. Bohuzel dej filmu je sotva uveritelny, pokud se nad tim ale divak povznese, nebude zklamany. Film je skutecne natoceny v zapadnim stylu (takova ceska noirovka) a vubec se nedivim, ze se film stal po svem vzniku (1948) problemovym. Podle me se Medricka do sve role nehodila a jeji herecky vykon me vubec neoslovil. ()
Experiment... ()
Celé to působí více divadelním, než filmovým dojmem. Jako celem je to chaotické, velmi nepravděpodobné, až mě zaráží, že to bylo natočeno v roce 1948 (spíše bych to dějově i kulisově zařadil do poloviny třicátých let). Rovněž i herecké výkony byly podprůměrné (ano - včetně Medřické). Ale jako pokus o český noir-film se to brát dá. ()
Film byl natočen v roce 1948, ale děj se odehrává v roce 1926 a 1936. Je to zajímavý film, ale bohužel má docela nereálný děj. Je třeba ho brát jako experiment s určitým nadhledem. Velice nepravděpodobné je zejména to, že Medřická trvá na své vině kvůli člověku, kterého viděla velmi krátce podruhé v životě. Přesto slepě věří, že se k vraždě dozná sám. Rovněž je zcela nepravděpodobné, že by ředitel věznice prováděl takové experimenty s divadlem. A k tomu vystoupení si ještě zvát renomované herce a dokonce členy poroty??? Nakonec při vší té smůle hlavní hrdinky relativně všechno dobře dopadne. Je naznačeno, že za rok bude propuštěna z vězení a zanedlouho také její platonická láska. Je ovšem otázkou, jak se pár vyrovná s tím, že vina z vraždy bude již navždy na bedrech Dvaasedmdesátky. ()
Do dnesniho noiroveho dne mi to docela zapada, ale ze by slo o nejaky nadprumerny film/pribeh se rict neda... Potesi samozrejme mlada Dana Medricka i panove Smeral nebo Dubsky. I vuci kratke stopazi mi to prislo nejake prekombinovane. (myslim jako film/scenar) Skoda. ()
Pokus o drama, které ale není uvěřitelné. Zajímavý námět, který mohl být propracovaný daleko lépe, aby z toho bylo skutečné drama. Takto divák neví, co tím chtěl autor vyjádřit, leda to, že nevinná žena trpí desez let, aby potom trpěla dál. To člověk asi dokáže, ale měl by k tomu mít hodně silný podnět. Což tady postrádám. ()
Souhlasím s článkem ve Filmovém přehledu z r. 1953 uvedeným zde Ripem. Perfektní a velice hlubokou předlohu Františka Langra (četla jsem ji už dvakrát a pokaždé mě oslovila trochu jinak) se bohužel nepodařilo dobře převést do filmové podoby. Proto kdo jste nepochopili děj filmu, zkuste si přečíst hru, která vám vysvětlí vše podstatné. Ráda bych hru taky viděla jako divadelní představení, ale bohužel se dnes už nikde nehraje - z pro mě nepochopitelných důvodů (že by pro nás nebylo aktuální téma spravedlnosti?). Velice silná témata spravedlnosti, lásky k druhému člověku a pochopení pro něj, byť dosud neznámému a vzdálenému, a o tom, co nelze slovy vyjádřit... ()
Aneb jak Dana Medřická šla do vězení, zahrála hlavní roli trestankyně ve vlastní hře napsané před devíti lety a zase šla domů (proč by vlastně šla hrát do vězení... jo, já zapomněl, 1948 (pokud to tedy tak nebylo i v původní divadelní hře)). Příběh určitě nebyl špatný, jen kdyby neměl ty logické díry okolo Marty Kulišové - bezhlavě bránit člověka, se kterým se znala ani ne celý den? Věřit, že se přizná sám? Proč by to proboha dělal? Z lásky? Vždyť se neznali ani celý den...Celkově vzato se tedy jedná o lehce podprůměrné drama, ze kterého si nejvíce zapamatujete právě mladou Medřickou a Šmerala (no, u toho to zas tak už neplatilo). ()
Už ten debilní začátek naznačí, o co půjde. Půl roku nevěděla o manželovi, že ho živí falešná hra karet chá chá. Tak tomuhle snad nevěřil ani autor sám. Hnus hudba a pak klavír mi lezly na nervy celý film. Herci nic nehráli, protože nebylo co. Takže za plus stojí jen celkově příběh, jako takový, ale to je samo o sobě hodně málo. Přesto tu dvacku za to dávám. ()
"Nech ji, musí se vrátit sama, jako spráskanej pes!" Dana Medřická je tak trochu proti svojej vôli súčasťou skupiny falošných hráčov, špecializovaných na oberanie prachatých ťuťmákov o veškerú hotovosť. Má s tým morálny problém, ale neprestáva sa podieľať na týchto aktivitách z nezdravej lásky k manželovi Dubskému, ktorý je významným členom tejto zločinnej organizácie. Teatrálne sa umára, až kým sa nezjaví osudový muž Šmeral, ovšem následky jeho činnosti komplikujú jej situáciu nežiadúcim spôsobom. Po rokoch sa o tom hrá experimentálne divadlo v base a na svetlo sveta vychádzajú prekvapivé skutočnosti. Noirovo-umelecká adaptácia divadelnej hry je vizuálne dosť pôsobivá, herecké obsadenie tiež veľmi slušné, príbeh ale miestami trochu škrípe a záver je skoro až červenoknižničný. Hudba je v poriadku, pokiaľ ide o kvílivé zbory, ovšem klavírne preludovanie v niektorých scénach sa mi do filmu nehodilo a vyslovene ma iritovalo. Každopádne zaujímavý experiment, ktorý stojí za pozretie. ()
Námět a zápletka: 5/10 ... Vizuální stránka: 5/10 ... Soundtrack: 4/10 ... Didaktický potenciál: 4/10 ... Celkový dojem: 5/10. ()
Langerova hra je mnohem kvalitnější a propracovanější. Několik verzí scénářů ale hovoří za vše. Premiéra filmu se měla konat v prosinci 1948, snímek byl ale zakázán a promítán až z odstupem času v roce 1953. ()