Bab el-Hadid
Cairo Station
Režie:
Júsuf ŠahínKamera:
Alevise OrfanelliHudba:
Fouad El-ZahryHrají:
Farid Shawqi, Hind Rustum, Júsuf Šahín, Abdel Aziz Khalil, Abdel Ghani Nagdi, Loufti El Hakim, Abdel Hamid Bodaoha, F. El Demerdache, Said El Araby (více)Obsahy(1)
Film Bab el Hadid, jedno z nejvýznamnějších děl egyptské kinematografie, natočil v roce 1958 režisér Jussúf Šahín a ve stejném roce se film promítal i na filmovém festivalu v Berlíně. Děj filmu se odehrává na hlavním nádraží v Káhiře, kde se chromý prodavač novin Qinawi (hraje ho sám režisér Šahín) zamiluje do krásné prodavačky limonád Hanumy. Ta však již plánuje svatbu s jiným mužem, odborovým předákem dělníků z nádraží, a o Qinawiho nemá zájem. Ten se však se svým osudem nehodlá jen tak smířit. (ČSFD)
(více)Recenze (27)
Zlatý Medvěd - výběr ()
Varování: Komentář obsahuje neuvozená přirovnání! Nebudu tvrdit, že má první egyptská filmová zkušenost naprosto popřela má očekávání, neboť jsem z nedostatku představivosti žádná neměl. I kdybych se snažil, film výrazné kamery (časté záběry skrz vlaky, jejich podvozky, dveře, okna, průzory, chvílemi noir-like svícení), řemeslné preciznosti obecně, stěhující se z neorealismu, který, jak známo, málokdy stojí na ději, do bytu po hollywoodském thrilleru, který, jak ještě známěji, velmi často stojí na ději, bych si stejně nevysnil. Kdo by si představil, že tak plynulou evolucí se jedno může vyvinout v druhé? Stěhování bylo tentokrát mnohem lepší než vyhořet. Od povah postav k jejich osudu. Od prohlídky dějiště k dění. Pod tím vším hluboce ukryté tření mezi pozápadněným a tradičním světem bez vznášení obvinění. Vzácně vyvážený film, v kterém mi vadilo jen několik podružných drobností, hlavně obtížnější vstup a trochu nečekané srocení davu v závěru. ()
(1001) A podezřívám ten film z toho, že je ještě lepší, než se mi zdá teď. Skvělé překvapení! Až na dřeň. Kruté. A velice působivá práce s kamerou. ()
Milník v tvorbě Youssefa Chahina tehdejší egyptské publikum, navyklé na jednoduchá eskapistická melodramata, nepřijalo nejlépe, ale zpětně se řadí mezi arabskou klasiku. Ústřední postava tělesně postiženého a sexuálně frustrovaného prodavače novin na káhirském nádraží je ve stvárnění samotného režiséra naprosto fascinující a nezapomenutelná, podobně jako kompozičně precizní a do značné míry expresivní kamera. Fajn zkušenost. ()
Na svou dobu a hlavně zemi vzniku (!) hodně odvážný obraz chorobné posedlosti jednoho chudáka na hlavním nádraží v Káhiře, který je nebezpečně fixovaný na místní krásku. Výmluvný film-noir o bídě, morální pokleslosti a neuspokojivé sociální situaci v Egyptě 50. let musel jistě být trnem v oku téměř pro každého, a tak byl doceněn až s odstupem dekád. Pro mě zajímavé překvapení. [KVIFF 2019] ()
Jediný problém, který s tímto úžasným filmem mám, je, že se nemohu srovnat s jeho zařazením k neorealistickému umění, neboť je to krásný expresionistický snímek. V některých pasážích nezapře inspiraci Langovým Metropolis. Především svícení scény je naprosto parádní, ale ona je skvělá práce s mizanscénou jako celek. Obávám se, že při orvním zhlednutí tohoto egyptského pokladu, nedokážu docenit celou šíři jeho geniality. Ráda se budu k tomuto filmu vracet. ()
Mozaika osudov niekoľkých ľudí pohybujúcich sa každodenne v okolí hlavnej stanice. Máme tu však aj jednu hlavnú postavu a osobne si myslím, že Qinawi patrí medzi tie najlepšie napísané a zahrané najtragickejšie postavy v celých dejinách kinematografie. Máme s ním súcit, pretože je to prostý dobrý muž, nie príliš bystrý, ale túžiaci po nejakej žene po svojom boku. Bohužiaľ smoliari v živote šťastie väčšinou nemajú a je jednoduché s nimi manipulovať. Do jeho mysle sa dostávame aj prostredníctvom detailov jeho očí v tých správnych momentoch. ()
Klasický, pozapomenutý, cenzurou odstrčený a až zpětně v Egyptě znovu doceněný snímek se nese v duchu žánrové proměny, která se snaží zintenzivnit napětí a děs v závěrečné skrumáži zlomů. Proslulý Jussúf Šahín zrežíroval scénář svých spolupracovníků velmi jistou rukou, ve znatelné blízkosti k neorealistickému i (často zmiňovanému) hitchcockovskému stylu, čímž vzniká zajímavý, překvapivý mix. Sám sebe přitom obsadil do ústřední role chudáka Qinawiho, jemuž v úvodu v lítosti nabídne práci prodejce novin na nádraží. Tentýž „původce zápletky“ v samém závěru hasí situaci a milostnou posedlostí (k prodejkyni limonád Hanumě) frustrovaného, zmateného Qinawiho uklidňuje před plánovanou vražednou tečkou. Drama, které v halách, zákoutích a kolejnicích káhirské stanice sílí, je tedy vystavěno jako nezadržitelná, nečekaná lavina provázaných osudů místních figur, pracujících a přebývajících, přičemž motiv individuální vzpoury jedince, v jeho méněcenné pozici, je dohrán tragicky a anti-hrdina putuje za nápravou ve svěrací kazajce. ()
Krásné obrazy skrz koleje a vlak, velmi hezké inscenace mizanscény a zachycení reálií káhirského nádraží a zdejší všednodennosti. "Hlavní nádraží" disponuje skutečně ohromující kamerou, často estetikou šerosvitu, mnoha odkazy na neorealismus i klasický Hollywood, můžeme v něm vidět také předzvěst nastupující nové vlny. Formálně hodnotný film. Na můj vkus ale velmi hlučný a s teatrálně přehrávající Rostomovou doslova divácky nepříjemný. ()
Spíše než čistě neorealistickým nebo žánrovým snímkem je Chahinovo Hlavní nádraží psychologickým filmem zaměřeným zejména na ústřední postavu, avšak i s ambicí zachytit pulsující mikrosvět omezeného prostoru káhirského nádraží. Tomu odpovídá i to, že se Chahine často od postavy Quinawiho odchýlí a vyjevuje drobné scénky ze života vedlejších postav, jež se pohybují nedaleko, téměř v zorném poli hlavního hrdiny. Pro fungování filmu je zde vysoce důležitá pečlivě propracovaná mizanscéna - nebýt jí, nebylo by tak jednoduché si povšimnout dívky ve světlých šatech, která často pouze postává kdesi v pozadí a čeká na svého milence. Mizanscéna je zde použita i ke zvýšení napětí - když jde "nesprávná" dívka navštívit Quinaviho, zastaví se v mohutném průchodu do haly, v protisvětle, a v ten moment na cestě za ní projede vůz naložený sudy a zaplní celé pozadí. Nápadně je tak signalizováno, že stane něco podstatného. Quinavi dívku zabije a na konci se tak symbolicky na věčné časy "ožení" se svěrací kazajkou. Jeho láska tak zůstane nenaplněna, Chahine ale na konci dotáhne paralelu s příběhem dívky ve světlých šatech do konce. Ta ve zjitřeném dění při zatýkání vraha stojí nevšímavě na kolejích a hledí zamyšlena vstříc směru, kterým odjel její milý - přestože se tedy jedná o vraha a bezúhonnou dívku, jejich pocity jsou si podobné. ()
Pripomínalo mi to povojnový taliansky neorealizmus. Musím uznať kvality tohto snímku, hoci s egyptskou kinematografiou nemám skúsenosti. Celý dej sa odohráva na hlavnej stanici a sledujeme viacero postáv a postavičiek, ktoré ústia do fatálneho konca. 4+ ()
Káhirské hlavní nádraží uprostřed 50. let minulého století. Mumraj lidiček, přesouvajících se v pravidelných intervalech tam a zpět. Malý ostrov uprostřed města,který si žije vlastním životem. Najde tu obživu spousta zaměstnanců od nádražních dělníků po prodavače občerstvení. Bojují tady za zlepšení pracovních podmínek, navazují lásky a přátelství. Společně se baví po práci. Kamera detailně snímá veškerý ten nádražní mumraj a shon, včetně odjíždějících a vracejících se vlaků. Tragickou postavu nešťastně zamilovaného prodavače novin si zahrál sám pan režisér a své role se zhostil na výbornou. Z jeho očí můžeme číst všechnu tu nenaplněnou lásku a touhu, bolest, zklamání a následné šílenství, kterým si nešťastník Qinawi musel projít. Musím pochválit dramatický závěr filmu a hudbu, která ještě umocňuje to stupňované napětí.Viděno v rámci Challenge Tour 2015:30 dní se světovou kinematografií. ()
Syrová studie sexuální frustrace zasazená do tíživého prostředí káhirského nádraží, stmeleného ze soustavně explodujících emocí a všudypřítomných strojů. Všechen ten křik a hluk protínaný stínem a horkem vtěluje potřeby a touhy, bolest a slast, ba i touhu po moci, ovládnutí, povstání - a z celého toho dusna sleduje neúprosná kamera především jednu zlomenou bytost dohnanou svým tělem k vraždě. Zároveň však zachycuje i ostatní, kteří se stávají účastníky celé tragédie, a tak je tedy záběr filmu stejně komplexní a neorealisticky všeobjímající jako hlubinně psychologický a analytický. Jako muž předurčený k vraždě i ti ostatní obyvatelé železničního mikrokosmu jsou malí a prostí, život je pro ně shodně hrou i bojem, nedohlížejí jeho tajemství a noří se do jeho vln s požitkářskou smyslovostí, lhostejni k nebezpečí v hlubinách. Proto také konfrontace s řečeným zločinem neústí v heroický triumf nad odhalením vraha, ale v trpké chvění nad tmou, která byla nadosah. ()
Chahine osvěžil arabskou kinematografii, zaplavenou romantikou a melodramatem, výborným nekonvenčním žánrovým mixem. Ovlivnění italským neorealismem je znát, stejně tak nepřehlédnutelná je i hitchcockovsky thrillerová zápletka. V jemně vymodelovaných postavičkách z káhirského hlaváče kritizuje nevybíravě společenské a sociální poměry tehdejšího Egypta. Otevřeně a pravdivě. Bujné křivky polonahých žen ani frustrovaní sexuální zvrhlíci však nejsou podobizna, s kterou se striktně věřící Egypťané byli ochotni zidentifikovat. Není divu, že snímek zapůsobil na tehdejší arabskou censuru i publikum jak červený hadr na bejka a šupajdil bleskurychle do nejtemnějšího kouta. Chvála Alláhu, že tam nezůstal na věky věků. Na zahraničních festivalech sklízel vavříny a to pak asi nahlodávalo Egypťany tak dlouho, až vzali Bab el hadid na milost a docenili jeho kvality. Dnes je dokonce ve své rodné vlasti považován za nejlepší domácí film všech dob. Potenciál na to má. ()
No, nie zlé! Ako keby sa partia z nemenovaného slovenského sídliska rozhodla, že natočí operu o ich životoch, pádoch a skúškach. No, nie zlé! Len keby to nevyzeralo, ako keby sa partia z nemenovaného slovenského sídliska rozhodla, že natočí operu o ich životoch, pádoch a skúškach. ()
Šahínovo úpenlivá réžia umožnila, aby bolo jeho Hlavné nádražie (a ktoré u nás možno poznať ako temer jediný predstaviteľ egyptskej kinematografie) videné ako spleťka mikrodetailov a výbornej hermetickej deliacej čiary skúmajúcej ľudskú dušu a jej reaktivizmus na závažné podnety z vonka. Určite ma neodpálilo vo všetkých vnútorných dejových paradigmách, ani by som sa nedozvedel dáke to nové univerzálne posolstvo, ale oná hĺbka vychádzajúca z deja a zanietené odovzdanie protagonistov z toho filmu sú prosto cítiť. Takisto ako dielo toho najpravdivejšieho a najčistejšieho remesla, ktoré zdobí kinematografiu a ktorým možno ja osobne chápem akýsi tvarovaný pocitový zážitok zo zrkadlovistého života, zrkadlovej spoločnosti, kde súvislosti človek pochopí, len ak sa na veci pozrie z viacerých stránok a zbadá to, o koľko v skutočnosti v reálnom živote a v reálnych problémoch vzhľadom k určitým spôsobom, konvenciám, chladu a stereotypom prichádza. A stína ho to do istej miery. ()
Přiznám se, že mě docela překvapilo, že má Egypt svou vlastní kinematografii a navíc jsou v ní filmy, nebo alespoň jeden film, který vůbec není špatný. Má v sobě něco z neorealismu, ale měl jsem pocit, že se dívám na film, který si bere prvky i z amerického filmu noir. To šílenství na konci je skutečně krásně zachyceno. ()
Nikdy bych nečekal, že v Egyptě se v 50. letech vznikaly filmy, které mi ze všeho nejvíc připomínají raného Juana Bardema (smrt cyklisty, hlavní třída)... Citelné vlivy neorealismu a noiru se nezapřou, jestli měl Chahine zkušenost se Španělskem přímo, to nevím.... Každopádně vedle zmíněných filmů se Hlavní nádraží nemusí vůbec stydět... Kvalitou dosahuje stejně úrovně a jako bonus přidává exotiku.. Super.. ()
Tenhle příběh z Káhirského hlavního nádraží mě žel moc nezaujal. Natočený je sice skvěle a až překvapivě dost připomíná filmařsky tehdejší francouzské či americké filmy, ale nezískaly si mě postavy, ani příběh a ani nemůžu říct, že by mi těch 73 minut bůhvíjak utíkalo. Navíc to přehnané herectví šlo taktéž mimo mě. A ačkoli asi chápu, proč je zrovna Hlavní nádraží jeden z nejslavnějších egyptských filmů, od Šahína mi určitě přijde povedenější a silnější Alexandrie... proč?, kde se s postavami pracuje uvěřitelněji a zajímavěji. 3* ()