Žena, která ví, co chce

Na svou dobu podle mně hodně zdařilá veselohra s dobrou režií a hlavně nákladnou výpravou (muselo to stát celé asi dost peněz?), nebylo tu nic z tzv "pepíkovského humoru", čímž byla doslova přesycena většina filmů té doby (předtím i poté), hudební doprovod Oskara Strausse, byl také výborný, i ten v konečné fázi pozvedl film ještě o nějaký ten stupínek výš. Je to jinak pěkný a pravdivý příběh z vyšších společenských kruhů (z tzv umělecké a společenské smetánky), film který varuje před velkou obětí kterou si žádá umění, stejně tak jako v případě naší hlavní postavy (slavné operetní subretě), která obětovala vášeň pro divadelní slávu před manželstvím a mateřskou láskou. Její dcera - má pokračovat v jejích šlépějích (alespoň to tak vypadá, jsou tam ty předpoklady - jako talent a jistě i ambice, dívka ovládá hru na klavír), ale to by se nesměla zamilovat. Udělá i ona stejnou chybu jako její maminka (kdy poblouzněná zběhne k divadlu) a nebo dá přednost sňatku a rodině se svou láskou? Film se též zároveň natáčel v německé verzi. K hercům: Hlavní roli zpěvačky, vytvořila méně známá herečka a divadelnice Markéta Krausová, myslím si ale, že se do ní herečka dokonale vžila, stejný dojem na mě dělala i jako vyzrála žena a matka mladé dospívající dcery, její rady a zkušenosti téměř k nezaplacené. Onu mladou žábu hrála hezoučká obarvená blondýna Truda Grösslichotvá, ta byla skutečně okouzlující a velmi vtipná, její partner Franta Paul se teprve seznamoval s milovnickým prostředím, scházela mu pak ale trochu mužnější postava a výraz. Borský v roli tajemníka/šplhouna mi moc neseděl, to jeho sapristi-sapristi, jsem nemohl po několikanásobném opakování už ani poslouchat. Maličkou roličku stenotypistky zde vytvořila Věra Ferbasová (viz scéna v kanceláři, kdy Franta Paul kouká trochu cudně po jejím jistě nádherném pozadí), nechápu moc dobře ale její angažmá tady, byla to přeci jenom mrhání jejím talentem, přesto že byla teprve na svém začátku své dlouhé a úspěšné filmové kariéry. Další role už čistě standardně typizované jak píše Marthos, a nestojí za zmínku se tady o nich rozepisovat. Nej scéna; Velmi vtipný a originální moment seznámení v kanceláři mezi Věrou (Truda) a tajemníkem Anatolem (Franta Paul). Doporučené málo známé, ale skutečně dobré, originální a zábavné. (25.11.2013)

Co se dá dělat, slzičky tekly při setkání dcery s matkou. Takže pět hvězdiček, i když to byla limonádka, ale svěží, příjemně se na to koukalo, zvlášť Trudu mám v jejích rolích moc rád. Vladimír Borský zde sehrál jednu ze svých nejlepších rolí, jinak ho věčně kritizuji, Franta Paul byl velmi výrazný, stejně jako Jiří Steimar či Zvonimir Rogoz. Milý Holzinger, když počítal otevírání opony... V těch prvních filmech se hodně muselo zpívat, protože film ve svých začátcích byl jedinou možnosti vyvézt kulturu velkoměsta na venkov. A ostatně - bylo to natočeno na motivy operety. Také zápletky byly velice dobře napsány, takže se divák ani chvíli nenudil. (28.01.2018)

Půvabná a viditelně nákladná veselohra jistě potěší divákovo oko, přestože dějová linka je chabá a více než průměrná. Takový scénář bylo možno v době první republiky (ale i pozdějším Protektorátu) vidět neustále - žena se rozhodně umění věnovat úplně vše, tedy i svého manžela a svou dceru. Ovšem zapříčiní také, aby se situace neopakovala i v další generaci. Z herecké stránky zaujme především půvabná Grosslichtová, v malém štěku sekretářky se objeví Ferbasová, hlavní roli pak ztvárňuje neznámá Markéta Krausová (musím však podotknout, že nikoliv špatně, podává herecký mírný nadprůměr dané doby). Jen mi není jasné, z jakého důvodu toto dílko upadlo téměř do zapomění (pouze 29 hodnotících!!). (19.12.2013)

Na počátku třicátých let se režisér Václav Binovec opět připojil k aktivním tvůrcům a následoval tak své vrstevníky z dob němé kinematografie Innemanna, Slavínského a Lamače, kteří se mezitím dokázali bez problémů etablovat v nových (zvukových) podmínkách. Od roku 1932 začal systematicky doplňovat domácí produkci o filmy z různých žánrů; o nenáročné příběhy pro paní a dívky, sportovní veselohry s mladistvým duchem a legionářská dramata. Zcela výjimečné postavení v tomto spektru zaujímá muzikálová konverzační komedie podle operety Oscara Strausse a Alfreda Grünwalda Žena, která ví co chce. Ta vytváří báječnou návaznost na tematicky podobné protektorátní hudební veselohry s mezinárodní hvězdou Jarmilou Kšírovou a zároveň prozrazuje, že Československo udržovalo krok se zahraniční produkcí (v té době kralovala Hollywoodu Ginger Rogers s Fredem Astairem). Společnost A-B pak nechala podle dobového trendu vyrobit také německou verzi, v níž zářila oslnivá Lil Dagover. V českém obsazení si diváckou pozornost zaslouží zejména vycházející hvězda Truda Grosslichtová, která se ve stejném roce dokázala prosadit celkem v šesti filmech. Celkový sympatický kolorit dotváří z historického hlediska i několik luxusních automobilů a nadmíru skvostné bytové zařízení společně s módní kolekcí šatů a klobouků. A uvážíme-li, že z následující filmové sezony nezbylo z Binovcova repertoáru vůbec nic (nedokončená Svatá lež s Adinou Mandlovou a nedochovaný Polibek ve sněhu s Elou Šárkovou), je to o to více hřejivější zážitek. (11.03.2010)

Primárně jde o touhu dát se k divadlu či k filmu, prostě na umění stůj co stůj a jít si za svými sny. Dilema, které provází jistě mnoho umělců, kteří by rádi skloubili partnerské vztahy, rodinu a umění. Bohužel, zde se příběh zpočátku zdá jako silný, ale již v průběhu je vyústění celkem jasné. Vše důležité se navíc odehraje na závěrečném večírku, kde se navíc i celkem lehce vyřeší všechny problémy. Kdo ví, tehdy to tak asi vskutku bylo. I na 89-ti minutový film celkem nezáživné až na pár zajímavých momentů. Dilema je na přetřes několikrát, ale vždy bez jasného závěru. Je to jako sledovat debatu na toto téma na pozadí jakéhos takéhos příběhu. Ovšem Truda Grosslichtová je rozkošná. (03.04.2018)