Cesta hlubokým lesem

Nedejte se odradit neznámým jménem režiséra, tohle je politický thriller par excellence. Na téma kolektivizace jsem už viděl Krejčíkovu Fronu: to byla obyčejná agitka z 50.let. Tohle je ale prvotřídní věc, jaká se jen tak nevidí (i v mezinárodním srovnání). Zabírání majetku sedlákům se zdařile věnují ještě další filmy, ale to jsou trochu jiné žánry: Noc nevěsty je balada, Smuteční slavnost je mezilidské drama, Všichni dobří rodáci je sága o životě na vesnici. A pro úplnost ještě přidám na hlavu postavený thriller o statkářích-záškodnících: Cesty mužů. (03.03.2010)

Budovat a kolektivizovat bez chyb? Kráčet kupředu, a přitom se zamilovat? Částečné odpovědi nabízí tento snímek. Cyril stojí mezi několika pravdami, jež nelze spojit. Každý díl stavebnice má totiž jiný základ, nepasuje to do sebe, i když se člověk upřímně snaží. Co nakonec zbývá? Použít hrubou sílu. Tedy sílu milicionářskou. Tohle je totiž boj! Boj za pravdu. Tuto větu může pronášet Rudla i Matouš. Zlatá střední cesta tu není, jen kulka, čekající na konci. Silný námět se v rukou Štěpána Skalského nějak třese, jako by ho držel ze všech sil, a přesto mu lehce klouzal. Ze začátku dost toporné dialogy (hlavně ty zaláskované) a závěr zase dost ukvapený. Nicméně neomylný Liška a jeho dokonale přesné tóny, skvěle nastartovaný Jan Kačer i všichni kolem, drží mé hodnocení pevněji než režisér otěže filmu. Téma kolektivizace je v československé kinematografii zastoupeno čím dál tím lépe. (04.03.2014)

Samotný námět fungování KSČ v době totality 50. let a rozjíždějící se kolektivizace je i z dnešního pohledu směrem k poznání poválečné historie Československa velmi podnětný, Dietlův scénář se úspěšně snaží o kritický náhled na téma zanechávající ještě v 60. letech bolavé stopy, ale samotné provedení mě z vícera důvodů tolik nenadchlo a zvláště v první polovině snímku příliš nevtáhlo. Širokoúhlá kamera má své fascinující momenty, ale zároveň se na můj vkus až moc vyžívá v ponurém osvětlení až čiré temnotě, kde v nejedné scéně není pořádně vidět postavy, spíše jakési poloviční siluety v šeru, Liškova psychedelická hudba by se sama o sobě spíše hodila do jiného žánru (horroru) a zpracování ve stylu dlouhých ponurých scén s dialogy o Straně či vztazích na pozadí politiky budilo na mě často chladně odtažitý dojem. Nenadcha mě ani většina hereckých výkonů, zvláště hlavní (ne?)herec Mojmír Fašung mě jaksi nepřesvědčil. Až ve druhé polovině se mnou dokázal pohnout silný příběh kolem postavy vytipovaného kulaka v podání Ilji Prachaře a s celkovým gradování děje ve dvou liniích – politické a vztahové/rodinné – na mě i některé další scény zapůsobily, ale po předchozí Černé dynastii (1962) od stejného režiséra je tento Skalského snímek pro mě (i vzhledem k zdejšímu hodnocení) trochu zklamáním. [60%] (06.01.2024)

No a pak že tu nebyla kontrarevoluce, když si filmaři dovolili točit takovéhle filmy ! Na rok 1963 hodně zajímavá věc. Zjišťuji, že k pozvolným svobdnějším nádechům a kritice režimu docházelo už mnohem dříve než jsem si myslel. Samozřejmě ne na tvrdo, vše je tu jen v náznacích, nicméně i ty se obzvláště tehdy musely rovnat revoluci! Bohužel to ale byli většinou komunisté co v té době kritizovali komunisty. A tak dobrý, odsoudily se kulty Stalina, Klémy, Ruda Slánský, Margolius ad.. se pomalu uznali jako nespravedlivě popravení, ale třeba řada vojáků západního odboje hnila v kriminálech dál. A soudruh to tu chtěl mít stále pod vedením strany... Cesta hlubokým lesem zaujme z mnoha ohledů. Jednak je to kamera, pak zvláštně geniální místy až psychidelická hudba Lišky a nakonec je to herecké obsazení. Hlavní role se zhostil Mojmír Fašung, jehož neherectví skvěle zapadlo do jeho role. Von je hloupej, ale silnej řekli by jste o něm... Skvělý je tu Kačer, který po zaškolení v Praze se vrací do pohraničí konečně zatočit s kulaky a kolektivizovat. Perfektní je sedlák Prachař, to byl vážně úžesný herecký výkon a perfektně ukazuje čím vším si museli drobní sedláci, statkáři atd... projít. ,,Mně to tu vzít nemůžeš, já jsem na svým'' ... To je prostě přesné. Pokud jim bodrý komunista ještě odvedl fešnou dcerku, která se nechala zblbnout, museli otci zůstat oči opravdu jen pro pláč. Film končí na začátku padesátých let, kdy si soudruzi v rámci čistek začali jít po krku a kdy i oni sami poznali co je strach a jakou sílu má ta obluda, kterou do vítězného února vší silou stavěli na nohy často s dobrými úmysly. Doporučuji vidět ! Dávám za 4 schované pytle pšenice. * * * * (05.02.2020)

Jedna z prvých lastovičiek, keď sa náš film začal kriticky pohrávať s kolektivizáciou družstiev v našej spoločnosti v 50-tych rokoch. Dietlov scenár je vyzretý, poctivo napísaný a dobre odpozorovaný. Ide tu predovšetkým o súboj dvoch tvárí socializmu, na jednej strane tej "ľudskej", na druhej tej odpudivej, ktorá sa stala napokon skutočnou... (12.10.2020)