Režie:
Vladimír VlčekKamera:
Jan StallichHudba:
Ludvík PodéšťHrají:
Josef Bek, Vlasta Chramostová, Jaroslav Průcha, Marie Ježková, Vlasta Fabianová, Jaroslav Vojta, Vilém Besser, Jarmila Kurandová, Eva Jiroušková (více)Obsahy(1)
Český barevný film podle románu Antonína Zápotockého. Rok 1918. Toník se vrací domů z fronty. Na Kladně, kam přijíždí, to vře nespokojeností. Sociální demokraté jsou sice ve vládě, ale nic se nezměnilo. Socialisace provedena nebyla, je hlad a s potravinami se dále keťasuje. Z Ruska přicházejí první zprávy o socialistickém státě. Na 1. máje manifestuje dělnické Kladno svou věrnost ideálům Velké říjnové socialistické revoluce. V prosinci 1920 je i na Kladně vyhlášena generální stávka. Dělníci se ozbrojují, dělnické rady přejímají do svých rukou správu města a ustavují se i v okolních obcích. Je připravováno ozbrojené povstání. Pravicové vedení soc. demokratické strany vpadlo však dělníkům do zad. Do Kladna je posláno vojsko. Stávka je potlačena, vedení zatčeno. Zatčen je i Toník. Avšak žalařování a persekuce dělníky nezlomily. Porážka způsobila, že poznali, že bez pevného vedení silné strany nemohou dojít k vítězství. Levice sociální demokracie, mající na své straně většinu členstva, žádá připojení strany ke III. Komunistické internacionále. Pravice a vedení jsou proti. Dochází k rozkolu ve straně. Na sjezdu sociálně demokratické levice 15. května 1921 je 562 hlasy proti 7 odhlasováno založení Komunistické strany Československa. (Filmový přehled)
(více)Recenze (116)
Ač to pro řadu lidí zní neuvěřitelně, na Kladně, sociálně demokratické baště, byla opravdu vyhlášena republika rad (dobový překlad slova sovětský). Její efemérní trvání kolem 15.-20. prosince 1920 ovšem na rozdíl od ruských událostí nevedlo ke krveprolití, ale k pokojné kapitulaci do rukou prvorepublikové moci. Ne snad tolik ve filmu, ale ve stejnojmenné knize-předloze udivuje nelíčený autorův obdiv k TGM (myšlenka, že buržoazie dělníkům TGM prostě ukradla) a přes veškerou plakátovitost v měřítcích doby smysl pro realitu a minimum "budovatelského" voluntarismu. Stejně příznačné je, že při svých výletech do minulosti nejde Antonín Zápotocký nikdy za rok 1921. Té radostnosti by bylo pochopitelně podstatně méně. Ještě jedno je zřejmé: v tomto případě film zaostává výrazně za literární předlohou. Dnes je pro svou antikvovanost a myšlenkovou i hodnotovou kontextovou nepřijatelnost vhodný nanejvýš jako studijní badatelský materiál. ()
Chvíli jsem přemýšlel, že téhle rudé sračce dám hvězdu za to, že mě tak moc neiritovala, jako jiné, ale pak jsem si uvědomil, co by to bylo za nesmysl. ()
To radši sežeru vlastní koule než abych tomuhle svinstvu dal nějakou hvězdičku. ()
První otázka po návratu z války: „Soudruzi, co je se socializací?“ Historická spolupráce: Ústav dějin KSČ. Široké úsměvy! Ještě širší ramena! Utlačovaný proletariát konečně na vzestupu! Politicky uvědomělé pětileté holčičky! Politicko-historicky relativně neškodné, ale ideový zárodek čtyřicetiletého zločinu tomu odpárat nelze. ()
Soudruzi socdemáci nemohli se shodnouti, zda-li srdce soudruha bije nalevo nebo ještě více nalevo. Spor vyústí v generální stávku a vyhlášení republiky rad. Ta sice záhy zaniká, ale "Noví bojovníci" se již začínají družit v čerstvě vzniklé, tj. od sociální demokracie odtržené Komunistické strany Československa. Tolik v kostce téma filmu. Snad jsem ten popis ideologicky, krom velmi mírné ironie, nezatížil. +++++ Film však těžko chápat jako podrobnou rekonstrukci významné historické události (snad i antikomunista význam vzniku KSČ musí uznat), mnohem více vypovídá o době svého vzniku - ospravedlňuje, proč některé věci nejdou jinak. Jsou v něm dva druhy postav: proletáři a ti ostatní. Ti ostatní tyjí z práce dělného lidu, snaží se jej ohlupovat a ovládat, zneužít jej ekonomicky (panstvo), politicky (oportunističtí socdemáci) i sexuálně. Ve chvílích, kdy se jim zdá situace unikat z rukou ustrašeně kníkají. Pohled mají pouze úlisný, pohrdavý či bojácný. Nic nechápou a strnule zůstávají na pozici třídy historií odsouzenou k zániku. +++++ To proletáři jsou jiní. Jejich nadšení je od počátku revoluční, pohled jim plá, hlasitě se smějí, zubí se (Bek to má jako trademark), mluví rázně a jasně. Jsou spravedliví, poctiví, pracovití, odvážní a srdeční. Především však prodělávají vývoj - vývoj k třídní uvědomělosti. Není to změna povahy, ta již chyb nemá - jde o poznání, že dělníci a rolníci se mohou ve snaze o nastolení spravedlivé společnosti, prosazení zájmů pracující třídy, spolehnout pouze sami na sebe (a Sovětský svaz). Že se nezbytně musí zorganizovat v Komunistickou stranu a odebrat moc dosavadní vrchnosti. Že po dobrém to nepůjde - revoluce je nezbytná. +++++ Tak zpětně film legitimizuje události čtyřicátého osmého roku. Činí tak divácky ne zcela přívětivě - těžko věřit, že by někoho mohlo bavit scény života dělníků-soudruhů, které slouží především k líčení bodrosti a opravdovosti lidu. Jenomže ta opravdovost zaniká ve fanatickém nadšení rozzářených rudých tvářiček (a srdcí), kterému se v umírněné formě poddává jen Fabiánová a tak jen jí aspoň trochy té skutečnosti zůstavá. Rudá záře je, naštěstí, obrazem jak z jiného světa. Hrozné jsou konečně i obrazy z toho našeho. ()
Stěžejní komunistické dílo, natočené podle známého románu svého (bohužel jsem ho nikdy nečetl!) času hradního pána, jak napsal Brouk, ano, často se mu přezdívalo právě Zápotockého pomník, film na který dnes určitá skupinka lidí pohlíží se značným despektem, ale na druhou stranu, být v té době, třeba zrovna na Kladně, být jen synem obyčejného dělníka, být v komplikované sociální situaci, asi by se všem přemýšlelo jinak. Ostatně to se němění, stejné smýšlení určité skupinky lidí vidíme i dnes. Parádní jiskrná byla např. scéna vdova Jarmila Kurandová vs. bohatý kapitalista! Film je vnímán jako osobní dobou značně idealizovaná autobiografie člověka-dělnického funkcionáře, který toto všechno zažil na vlastní kůži. Když si odmyslíme všechny ty komunistické žvásty např.o vzájemné socializaci společnosti (které dnes působí víceméně komicky), všechny ty dobové písně, atd, tak je to docela koukatelný příběh, obyčejných lidí, na pozadí historických událostí, které měnili republiku, tím že 15. května 1921 na sjezdu sociálně demokratické levice bylo odhlasováno založení Komunistické strany Československa a pak netřeba připomínat jak to šlo dál, tehdy ještě nikdo nevěděl ani netušil že bude nějaká 2. Světová válka a že bude zničeno skoro celé radikální jádro této strany.! K jednotlivým rolím: Pepík Beků jako Tonda, funkcionář SD, si opět střihl roli vůdce (veřejné plamenné manifestační projevy, ty mu vždycky šli), kterou znal už z předešlé Anny Proletářky, byl to tip příkladného dělnického hrdiny, který je svým vitálním herectvím, povýšil na ideální hrdiny, přímočaré, robustní a lidové..Po jeho boku se tu objevila a rovněž zazářila Vlasta Chramostová jako Toníkova milá (dnes s odstupem času na tuto svou roli asi moc ráda vzpomínat nebude a zřejmě bude nerada že tento film po letech vůbec spatřil světlo světa), zde jako velká soudružka (v civilním životě nejspíš také, ono to bylo těžké asi tak, kdo nešel s námi šel proti nám), později po roce 68' zřejmě už dávno po všech těch zvěrstev napáchaných v 50 letech prozřela (prvotní a původní nadšení bylo rázem pryč, ale to i u jiných) aby nakonec později podepsala jako jedna z předních signatářek Chartu 77! Zajmavá kariéra známé komunistobijky! Kdo se mi ještě líbil, byli dva prvorepublikový herečtí velikáni Jaroslav Vojta a Vlasta Fabiánová jako ta nadšená ideálu.Jejich rozhovor doma, stál zato.."Ty si důvěrnice"? Jakto? "Ty jedeš na sjezd"? Zas tak strašné to tedy v sumáru není, většina filmu se tu prozpívá, když to začíná bejt konečně zajímavé (ozbrojené povstání a zatýkání), jak rychle to začne, tak rychle to skončí a vše to dokončí vzájemná soudružská spokojenost za zvuku známé komunistické internacionály. Zajímavost: Film měl premiéru v únoru v roce 1956, uskutečnilo se 9 546 představení a návštěva byla na 1 524 455 diváků. Barva, kamera, některé herecké party za 2*. ()
Když jsem zjistil, že na kanálu CS film budou vysílat tuhle legendární ptákovinu, tak jsem měl velkou radost. Čekal jsem nějakou nechtěně zábavnou komunistickou propagandu a ono hovno. Ten film je prostě k uzoufání nudnej. V půlce jsem už na to neměl nervy a začal jsem se věnovat něčemu jinýmu a jenom tak na to občas mrknul a nakonec jsem to ani nedokoukal, protože mě to fakt vůbec nebavilo. Jinak já nejsem žádnej zarytej antikomunista, takže odpad (na rozdíl od některejch jinejch hodnotících) opravdu nedávám z politickejch důvodů. ()
…a zavál rudý prapor. Tupá agitka, která rozesměje už titulky honosící se historickou spoluprácí s Ústavem dějin KSČ, stejně tak první otázkou navrátivšího se Tondy. Dále tak jako s hamižnou důvěrnicí („vy dovedete ženskou duši a její city tak pochopit“) a na druhou stranou horlivými soudružkami brnkajícími na struny všech feministek (alespoň těch stranických určitě). Tím však tak nějak divákovi smích končí. Nejdříve mu zmrzne při upřímném zvolání „Není nic snazšího než to na místě demokraticky rozhodnout“ a potom se náležitě zkřiví, když si soudruzi berou do huby pana Masaryka či se „správně“ projeví uvědomělé dcerky („Kdo jim nedovolí?“ – „Soudruh Lenin“ – „To je dobře, tak tam tati jeď, ať se něco naučíš!“). Za těch pár „úsměvných“ věcí hodnotím ještě 1*. ()
Zápotockého pomník.... brr ()
Odporný film. Plný směšných momentů, ale zároveň tak mrazivých, že se tomu ani smát nedá. ()
"Ten Psilander, to je přeci jenom fešáckej mužskej." - "Já mám zas rád Portenku, vona je zas hezká zpředu i zezadu." aneb jak se nevypořádat s ostře sledovanou adaptací stejnojmenné knihy Antonína Zápotockého, který byl takový filuta, že sám sebe projektoval do postavy hlavního hrdiny tak, aby co nejlépe uctil výročí 30 let od založení KSČ (a to ještě ani nebyl prezident, tedy v roce 1951). Sám byl tou dobou (1921) na Pankráci, takže byl pouze čestným zakladatelem, ale byl. Při srovnávacím čtení předlohy jsem se ale až podezřele častokrát musela sama sebe ujišťovat, že nečtu Cimrmana. Takové to tedy skutečně je. Nikdy nekončící příhody horníka Šádka, který má filipa za každých okolností, kdykoli vám rád poví vlastní story o uhlí, které je měkké jako perník, a také to, jak se rád mačkával na Rozinu mezi futry, když ještě byl její manžel naživu ... a to je teprve začátek. Samozřejmě Toník sám je také chrabrý hoch a spořádaný partajník socdemáků, hrdý otec a kvalitní manžel. Nikdy nenechá své rodné Kladno ve štychu a z války ví, zač je toho revoluce. Protože jedině v Rusku to udělali dobře a to je, oč tu běží. Mezitím zabednění páni v Praze socializací pohrdají a dá-li Hitler, budou jí ještě dalších dobrých 25 let pohrdat. To už tedy v románu ani ve filmu není, to je historie. Vrátíme-li se ale k diváckému zážitku, zjistíme, že druhý takový ukázkový projekt nenajdeme. Kupodivu i Vstanou noví bojovníci ve srovnání s Kladnem připomínají film a nikoli plakát. Tak ono to sice bylo připravené vědecky, hodně se přepisovalo, hodně se stavělo nových exteriérů za Barrandovem, protože současné Kladno už bylo vhodné jen na prvomájové slavnosti s rohlíčky z nakeťasené mouky, ale což. Zřejmě Zápotockému mezitím byli v úřadu svázány ruce a ani jeho osobní dohled nedokázal poslat Toníka na opravdické moskevské nádraží, Mařku na kladenské a nakonec i chyběl kaktus jako suvenýr ze Světové války. Takže co nám zbylo? Feminizující Chramostová a Fabiánová a samozřejmě Míla Besserů a jeho Václavíček, který rozjasní den na celý týden dopředu, jak je upřimný a hloupý. "Je to pravda, tati, že Lenin je strašně veliký člověk?" - "Jistě, že je veliký." - "Tati, jak je veliký? Je větší než ty? Vešel by se k nám do dveří?" P. S. Kdo si všiml, že by logika některých událostí jako by byla šitá na delší období, než-li jsou jen roky 1918-1921, má recht. V knize se nám Tonouš rozepsal hluboko před rok 1914, ale soudruzi scénáristé zřejmě radši šli na oběd, takže vše, co nebylo vyškrtáno jen posunuli vpřed, bez ohledu na důsledky. ()
Bylo potřeba si řádně ospravedlnit poválečný politický vývoj a co je lepšího než autobiografický literární opus Tondy Zápotockého o dělnickém hnutí na Kladensku ve 20. letech. Jakkoliv kdysi mohla literatura s podobnými tématy mezi obyčejnými čtenáři rezonovat, dnes jde jenom o obskurní relikt minulosti. ___Románová freska druhého dělnického prezidenta si svou epickou rozmáchlostí napodobuje styl román-řeka a byť se stejně číst nedá, tak je v literární podobě soudržnější než její filmová verze. Tam, kde Šádek dlouho nahání Rézinu na kanape se zrcadlem, si Vlček vystačí s jednou sekvencí po odchodu z kina a tak by se dalo pokračovat dál. Z rozsahem monumentálního (vynechme kritérium kvality) románu se stalo zmrzačené torzo špatně napsaného scénáře, se kterým po opakovaných konzultacích nebyl spokojený ani autor předlohy. ___Postavy postrádají jakoukoliv hlubší psychologickou prokreslenost, vidíme šablonovité typizované postavy hrdinných soudruhů, jejich váhavých souputníků, zbrklých revolucionářů a vedle nich i keťasů, oportunistů a zpátečnických kapitalistů. Nechtějme vývoj postav, ty jsou v budovatelském dramatu dané.___ Když mužské postavy odejdou na konci druhé třetiny filmu do vězení, tak zbylá část po vzoru vyprázdněné umělecké narace rezignuje na jakýkoliv dramatický vývoj děje a dostaneme několik nespojitých obrazů s poselstvím - i ženy bojují za stranu, ženy musí do práce, dělnická pospolitost nenechá nikoho v bídě a jen jedna Strana nade všemi. ____ Podle hesla "k čertu s jednotlivcem" je v centru pozornosti je především politické uvědomění proletariátu, kterému se jako jedinému dostává nějaké proměny. Z poválečného chaosu se právě levicová síla a snaha o socializaci stává hybnou silou lépe organizovaného zítřka. A není až takové překvapení, když se dělníci a rolníci odtrhnou od kavárenských socialistů a už nezávisle na nich se přimknou ke Třetí internacionále a dosáhnou svého Svatého grálu - založí Komunistickou stranu Československa. Co na tom, že se na to nedá koukat a je to nuda k nepřežití - zvlášť, když je vrcholem vtipu uspořádat zemědělskou stávku v zimě, kdy úplně není na poli sezóna.. ()
Režisér Vladimír Vlček, jak sám potvrzuje, byl při filmově adaptaci románu „Rudá záře nad Kladnem" postaven před velmi odpovědný úkol, který měl možnost vyřešit dvojím způsobem. Zpracovat román Antonína Zápotockého jako mohutnou historickou fresku, kde by byly zachyceny události konce prvé světově války, počátky republiky a prvé boje dělnické třídy až k založení Komunistické strany Československa nebo předložit diváku výsek života několika kladenských dělnických rodin na pozadí těchto velkých historických události. Jak film prozrazuje, volil režisér Vlček druhou cestu. Pracující lidé Kladenska, havíři a hutníci, jejich rodinný život, jejich vzájemné vztahy, jejich cítění a jejich celý postoj k velkému revolučnímu hnutí — to je vlastně náplň filmu. Jako další úkol, který si tvůrčí pracovníci filmu dali, byl ten, aby co možná nejpravdivěji vystihli a ukázali postoj tehdejší sociální demokracie, vykreslili její vůdce a na jejich počínání ukázali zradu, které se dopustili. Tím zároveň je ve filmu přesvědčivě dokumentována nutnost vytvořit v Československu stranu nového typu, která by byla s to vybojovat lepší a spravedlivější život dělnické třídě. A právě zde v překreslení osob, jejich prostředí, v prokreslení poctivého a čestného boje proti nesprávnosti a nespravedlnosti, v prokreslení celého velkého zanícení kladenských dělníků neustoupit před nikým a ničím stává se film nejbližší našemu diváku. Hrdinové filmu stojí před námi jako odhodlaní lidé, cítíme přímo, že za žádných okolností neustoupí od svých cílů a že věří pevně ve své vítězství. To je to podstatné, co zůstává v diváku, když odchází z kina, co mu dává podnět k přemýšlení o všech těch lidech, s kterými se ve filmu setkal, a i k uvažování o významných událostech, jichž byli tito lidé nejen svědky, ale které, také přímo vytvářeli. Filmový přehled 2/1956 ()
Dělnický prezident, spisovatel, harmonikář, odborář, kluk z lidu Tonda Zápotonda vyzvrátil ze své rudé kebule nejednu kaši, ale tahle je asi nejhustší. Mě tedy víc bavila Barunka, tklivě poutavý příběh o chudé Barunce, co měla místo panenek dvě polínka, místo blonďaté panenky měla březové, a místo hnědovlasé měla... dost už. Kladno, ty rudé Kladno, dodnes je to tam cítit. Na celém tom veledíle je nejzajímavější to, že v něm jednu roličku hrál i Vladimír Leraus, známý hlavně ze známého jazykolamu: Hlavní roli krále Leara hrál Vladimír Leraus:-))))) ()
Fuj fUJ FUj FuJ fUj ()
Je faktem, že se vznikem republiky po skončení první světové se toho pro mnohé moc nezměnilo a to hlavně pro nejchudší. Vrchnosti vystřídali jiní páni, kterým se říkalo velkostatkáři, továrníci, uhlobaroni... Ne každý byl sociálně uvědomnělý v těch dobách a tak se dělnictvo asi fakt nemělo dobře. Ono je to logické. Stále zde panoval model v jakém dnes jede Afrika. Čím více budu mít dětí, tím je lepší možnost, že nějaké přežijí vysoké dětské úmrtnosti a někdo se pak o mně na stará kolena postará. Navíc antikoncepce neexistovala a sex je jak se říká zábavou chudých. A když pak rodina měla klidně sedm hladových krků, byl samozřejmě problém to živit a adekvátně zabezpečit. Bohužel sem z Ruska zavanul komunismus. Když jsem viděl ty byť hrané (a možná že ani ne) výrazy některých herců, když hlasovali na sjezdech či ustanovili vznik KSČ úplně jsem se otřásl. Byly to úplně stejné výrazy co o několik dekád později měli lidé třímající pochodně a orlice s hákovým křížem. Nejzajímavější je to co mi řekl můj vlastní dědeček když mu coby vykořisťovateli (měl jednoho pomocníka) sebrali v roce 1948 pekárnu. ,,Víš já si nakonec řekl, že to není špatná myšlenka když všichni budou mít vše a všeho dostatek''. Když vám tohle řekne okradený co celý život dřel, uvědomíte si tu záludnost té idei o rovnosti. .. Bohužel jak se ukázalo nejen u nás, socialismus a komunismus nefinguje a je jen dlouhou a strastiplnou cestou ke kapitalismu jak řekl kdosi. Tenhle film je ultrabrutální propaganda a ač jinak si v těchto budovatelských filmech libuji, tady dávám za stoprocentní - ODPAD ! ()
Ach...! Krásnyj! Balšoj! Režiséři reklam na Colgate blednou závistí. Úsměvné to vskutku většinou je. Ale pravda nechtěně... a občas ten úsměv i trochu zamrazí. Takže abych to neprodlužoval, dávám jednu rudou pěticípou za reflexi doby. A už to nikdy nechci vidět. 20% ()
Jak vidno, u filmu je důležitý i námět. Olbrachtova Anna proletářka je zajímavou výpovědí o své době. Zápotockého Rudá záře nad Kladnem se o to sice snaží, ale rukou neumělou natolik, že nezbývá, než dát dvě hvězdičky za zdařile humorné dialogy. Zvláštní je i to, co se podařilo udělat Vlčkovi s Bekem, který hrál i v jiných agitkách (ať již zmiňovaná Anna proletářka, Žízeň nebo Hudba z Marsu). V těch ostatních byl Bek přirozený, bodrý chasník. Pod Vlčkovým režijním dozorem se z něj stalo prkno s jiskrou v oku a úsměvem přes troje ústa. ()
Smiešne áno, ale tá bolesť chrbtice bola silnejšia ()
„V právu jsou Neuměřičtí! Zvoleněvští jim pomohou!“- aneb prvorepublikový útisk podle zakaldatele ROH Tondy Zápotockého, který vždycky stál na straně dělníků (měnová reforma nebude!) a psal o tom románky. Čs. státní film to natočil, soudruhu prezidentovi s úctou a láskou. „Podívej se, jak je to krásné, když je naše Kladno celé rudé.“ Pepíček Toníček se s jágrovskou vizáží dobrosrdečného zarostlého bojovníka vrací ze svého čtyřletého válčení za c.k. habsburské mocnářství a jediné, co ho zajímá, je: „co je se socializací?“. Jedna z jeho základních ctností je, že má pořád rád vdolky. Je jasné, že s takovým kádrem lid musí zvítězit, zvláště jde-li o tak nadaného řečníka: „..za hrdým praporem neposkvrněné proletářské Třetí internacionály, dnes slavně, muži i ženy, přísaháme!“ Ono je to vůbec jako tehdejší filmy o husitech: revoluční lid, jeho ideologie, jeho vůdci, jeho zrádci, jeho zavilí nepřátelé. Mimo čistý radikalismus je jen mravně zpustlý oportunismus. Tytéž charaktery, táž rétorika, týž průběh. Včetně takových nezbytných drobností, jako je zamilovaný revoluční pár, davová přísaha či burcující listy z vězení. „Ta pevná víra, že se bude žít dobře, i kdyby přítomnost byla nevím jak zlá, to je myslím nejzákladnější kámen, o který se opírá celá projektovaná výstavba socialismu.“ (Stejný mustr je i v jistém filmu o národním boji v dobách havlíčkovských. Bojovné schůze lidu i veselice, veřejné agitace i partizánské noční vylepování plakátů.) Jen to Rusko s Leninem je tady navíc (resp. cizí mocnost zde stojí na opačné straně, místo Římu Moskva, čímž kompenzována absence svatého mučednického idolu). Na druhé straně je to zase jako číst Javořickou – navazování na nejpokleslejší polohu prvorepublikových filmů, kdykoli se che dojemným humorem ilustrovat všední bodrost lidu. Přebírá se i brakový zářivý úsměv hlavních hrdinů (jenž v jiném převtělení vládne zase dnes – konečně s totální mocí). K Pepíčkovi Bekovi ta reklama na zubní pastu tak nějak patří – neslezla mu z tváře po celou kariéru. Zato pozorovat ji na Chramostové je velmi smutný zážitek. (Mimochodem, zmínka o ní v pozoruhodném komentáři NinydeL k Spalovači mrtvol byla hlavním motivem, proč jsem Rudou záři zatoužil vidět.) Alespoň že můj miláček Brodský působí coby proletář (s vizáží židovského trockisty) docela vkusně, dokonce i při své vstupní wtf hlášce „člověk už nemá co žrát a ještě z práce ho vyhoděj“. Sympatické je pak jeho harmonikářské „Občané a občanky, soudruzi a soudružky! Poslechněte si srdcervoucí píseň pro baby a panny, jak bolšáni na Kladně mordovat chtěj pány!“ Pozornosti nejvíce hodnou je Vlasta Fabiánová, která totiž jediná ze všech herců poněkud vyčnívá z umělé šablony, pod níž lze v jejím případě zahlédnout skrovné, ale působivé příznaky skutečného naturelu (nevím, jestli proto, že tak dobře hraje, nebo naopak paradoxně proto, že tuto polohu moc neumí), což v kontextu působí skoro až rušivě parodicky. Její postava stojí za zmínku: je zpodobněním přerodu od starého smýšlení k novému (v čemž strhává s sebou i svého Šádka). Od počátečního orgasmu z představy pořízení plyšového kanape se zrcadlem, kvůli němuž se nakonec vdává za starého dědka („Rézinko, když se vezmeme, to kanape tady stát bude a spořitelní knížka je vaše!“ „Jémináčku..., vy dovedete ženskou duši a její city tak pochopit...“), až po tzv. emancipovanou ženu, která se nadále odmítá nechat živit manželem a zuačne chodit do práce, aniž by ovšem polevila v radostné péči o něj a o domácnost – emancipovaná socialistická žena zvládne dvě šichty jako nic a s radostným úsměvem, to byl možná nejdůležitější propagační výtěžek tohoto filmu. Pozoruhodné je, že komunističtí političtí vězni pohodlně agitují i z vězení, odkud se ostatně, jak sami nepochybují, brzy dostanou, do kteréžto doby je jejich ženám vyplácena státní podpora. A při tom mají ty svině drzost mluvit o šibenicích (pro ně). Úmysly věšet kladenské bolševiky se ve filmu řeší celkem dvakrát a je příznačné, že jsou pokaždé atikulovány výhradně jimi samotnými a to bez jakékoli opory v konkrétech (rozuměj: ani film samotný žádné takové konkétní náznaky nenabízí). „Pijme všichni na kuráž pívo s rumem, čaj, pověsíme bolšány, ať nám pokoj daj“ – zní z filmových pláten veselá písnička nedlouho poté, co Tondova parta zvěšela mezi mnohými jinými i vlastní lidi. Ostatně jediná poctivá věc na tomto filmu je, že nijak nezastírá, že s komunisty se dá jednat jedině s kvérem v ruce. /// Komentáře: NinadeL, sportovec. Záslužná citáce dobové nekritiky: ripo. () (méně) (více)