Reklama

Reklama

Modlitba za hejtmana Mazepu

(neoficiální název)
  • Ukrajina Molytva za hetmana Mazepu (více)

Obsahy(1)

Film o Ivanu Mazepovi (1639–1709), ukrajinském hejtmanovi, který vypověděl posloušnost caru Petrovi Velikému (Vjačeslav Dovženko), prohrál v Bitvě u Poltavy a dožil v emigraci, se Jurij Iljenko pokoušel prosadit třicet let. Film, který měl premiéru na Berlinale v roce 2002, prošel několika verzemi střihu a cenzurními zásahy, a ještě v roce smrti režiséra (2010) byla představena další střihová verze s novým prvkem voiceoveru samotného Iljenka. Film má sedm hlavních výjevů koncipovaných jako obrazy ze života Mazepy (Bogdan Stupka). Kromě nich obsahuje přebohaté odkazy k současnosti a doslova gejzír gagů, parodií a obscenit, které Iljenkovo ryze filmové vidění doplňují o divadelní aspekty. Modlitba za hejtmana Mazepu je barokně divoká postmoderní freska o vzteklém žalu režiséra nad osudem sebe sama a nad osudem ukrajinského národa. (garmon)

(více)

Recenze (2)

garmon 

všechny recenze uživatele

Tahle šílenost je něco naprosto jiného, než jsem kdy viděl (hmmm, snad leda Chrustaljove, vůz! ale v barvách – v pastelových, nečekaných barvách a malbě al fresco) – dobře to popisuje člověk, který vylepil jeden z vícera sestřihů na torrenty – „divný, camp, surrealistický, naprostý bizár … produkt cholerického temperamentu, ukrajinského nacionalistického cítění, nonkonformního ducha narušeného desetiletími sovětské stagnace … ohňostroj podivnosti. V podstatě je to B film natočený A režisérem na pokraji uměleckého zhroucení … zlomená vize.“ V Modlitbě za Mazepu je hlavním výtvarným motivem jakési leporelo anebo tabernákl: iluzivní, rozkládací prostor kulisy, tu tvořící loretu okolo hrobky, tu stan, tu drobnou skříňku – onu bulgakovskou odklápěcí lebku, z níž se pije víno na satanově hostině. Iluzivnost, prazvláštní estetika východních devadesátek. Rozhodně film ale není „nepodarek“, jak by se zde podle hodnocení mohlo zdát. Muselo to mít festovní rozpočet – Iljenko zjevně v devadesátkách netočil, protože chtěl, aby to „stálo za to“ – vzpomenu-li si na nízkorozpočtové produkce Muratovy z té doby, je to nabíledni. A oproti ní to není příliš aktuální (hmm, dobře - dnes už zase jo - Iljenko viděl nový střet s Ruskem dopředu) – je to fanfarónské, nabubřelé baroko s ambicí přesáhnout svoji dobu. Neskutečná je hlavně kamera, která se nezastaví a jde z ní hlava kolem. K ní se přidává velerychlý střih – není to klipovitost, ale ta je snad jediné, s čím to jde srovnat, tempově je to fakt fičák! A když nad tím přemýšlím dál, není to ani varianta pozdního Jakubiska po ukrajinsku, jak jsem si myslel, než jsem do toho šel: Iljenko ví, o čem točí, nejde ani za mák vstříc nějaké komerci, ani není senilní a léty strávenými po boku nějaké alfa oslice vykastrovaný anebo frigidní: Mazepa v závěru s Jefimenko v SM oblečku - to je přeci sám Iljenko a jeho věrná, poněkud zestárlá a zesprostlá hvězda! Ten film je plný krve a semene, jediná chyba, kterou bych mu vytknul je, že se potřebuje opírat o nějakou historickou skutečnost – kdyby tam tenhle povinný rámec nebyl a básnilo to třeba jako Bílý pták anebo Mavka, je to jednoznačně pět hvězd. ()

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Tohle není žádný Taras Bulba. To je divokost sama. To je jízda nahého diváka na divokém běloušovi druhou polovinou 17. století. A v podstatě je to jízda celým středověkem, který zajisté v této době na tomto území ještě panoval... Nedávno jsem se svým filosofickým oponentem. hajným z Brušovce, diskutoval o tom, zda existuje nějaká platforma, na níž bychom se mohli "domluvit" se středověkým člověkem. Žádnou jsme nenašli, středověký člověk vymřel jako neandrtálec, a nám je skoro stejně vzdálen. Snad Iljenko (zde nejen režisér) svoji platformu našel. i když se domnívám, že proud "bezbřehého násilí" by měl být v nejisté rovnováze s "dvorskou překultivovaností"... Podobně jako garmon se domnívám, že Modlitba za hejtmana Mazepu je rámcový film, a Ivan Mazepa je právě tím rámem, bez něhož by film ve své obecnosti obstál možná ještě lépe... Koho dnes zajímají proradnosti a ukrutnosti v lítých bojích mezi ukrajinskými Kozáky, Rusy, Poláky, Švédy a krymskými Tatary? Nejspíš nás všechny... Jurij Iljenko je jeden z nejpozoruhodnější režisérů poslední čtvrtiny 20. století. A s Mazepou jsem samozřejmě neskončil; busu si s ním ještě drahnou dobu pohrávat jako Ijlenko. ()

Reklama

Reklama