Planeta opic

Byť jsem předtím už četl legendární knihu Pierra Boullea, byl jsem filmem nadšen. Zcela zaslouženě se stal klasikou žánru sci-fi, ale vlastně i klasikou vůbec. Za samostatnou zmínku stojí už třeba jen na tehdejší dobu dokonalé masky opic. Závěrečné Hestonovo zjištění, kde že se to vlastně nachází, je jedna z nejpůsobivějších scén v historii filmu. Myslím, že žádný remake tuto legendu nemůže nikdy kvalitativně překonat. (22.12.2002)

„Take your stinking paws off me, you damned dirty ape!“ Jak to říkal Einstein? Že se ve čtvrté světové válce bude bojovat jen klackama? A říkal taky, že všechny opice budou umět perfektně anglicky..? Jeden z možných směrů neodarwinismu v sci-fi klasice s nadčasovou hudbou mistra Goldsmitha, kastraci se vyhýbajícím kovbojem Hestonem, slabší prostřední pasáží z opičího města a nejen v období studené války nosnou myšlenkou hrozící sebedestruktivity lidstva, leč zub času už zapůsobil, jak tlupa hladových makaků na trs banánů. Vzhledem k poslednímu záběru je velká škoda, že Frank Sinatra nazpíval svůj hit "New York, New York" až o něco později, jinak by ho režisér Schaffner určitě použil.. (21.02.2011)

Rozhodl jsem se napsat k tomuto filmu komentář...a jak tak nad tím přemýšlím, nemám snad co k této esenci dokonalosti a mému 2. nejoblíbenějšímu sci-fi co říct. Má dost možná vůbec nejsympatičtější a nejoblíbenější podkresová hudba od arcimága Jerryho Goldsmithe rozjíždí jeden z nejzajímavějších příběhů kinematografie, mrazivou, dechberoucí podívanou, která NIKDY neztratí své kouzlo. Masky v Planetě opic budou navždy vypadat skvěle, protože jsou zkrátka pravé, ručně dělané. Digitální efekty stárnou rychle a časem jsou k smíchu. Planetě opic se však směje jen blbec. Lovecraftovské pravidlo přikazující závěr, který má překonat vše, co jsme dosud v příběhu zaznamenali, je zde předvedeno učebnicově. Není problém takový závěr vytvořit v prázdném filmu, ale ve snímku, který nás dusí neustálými nápady a neuvěřitelnou propracovaností a bezchybností, je to teprve oříšek. V Planetě opic je však závěr, který v této kategorii v mém osobním žebříčku nese jednoznačné 1. místo a jediná škoda je, že je tak neuvěřitelně známý a provařený, že málokdo dokáže před zkouknutím odolat jeho prozrazení. Jelikož jsem ale Planetu opic viděl poprvé snad v šesti letech, nikdo to nestihl a já byl v šoku, v šoku přesně takovém, v jakém jsem měl být. (18.04.2006)

Film, se kterým bude už navždy spojen můj život. Nikdy na něj nezapomenu. I kdyby hrál Charlton Heston jenom zde, už navždy to pro mě bude bůh. Stejně tak Schaffner, jeho střihová scéna, jak kosmonauté pátrají po vodě je dechberoucí. A také nesmím zapomenout, že tenhle film stojí mimo jiné na Goldsmithově hudbě. Závěrečný záběr na Sochu Svobody nemá v dějinách filmu obdoby. (15.03.2003)

"Ty i já něco hledáme, ale sny nemáme stejné. Já doufám, že ve vesmíru existuje něco lepšího než člověk." Jedna z nejlepších sci-fi všech dob. Scénář (pomineme-li několik logických lapsů), kamera, hudba, masky, herecké výkony, vše je parádní a funguje i dnes. Úvodní, kamerově chaotické ztroskotání raketoplánu a následné putování nehostinnou planetou podmalované znepokojivou hudbou jsou dokonalou esencí napínavého dobrodružství kdesi ve vesmírných dálavách, s důrazem na osiřelost kosmonautů. Se zjištěním, že na téhle planetě mají nad lidmi navrch lidoopové, kteří se k lidem chovají jako ke zvířatům a mezi sebou se velmi lidsky handrkují, se žánr mění na neméně napínavý a zajímavý alegorický politický thriller, ve kterém nejde o nic menšího než o vykastrování neodolatelného cynického macha Hestona, s oblibou filozofujícího s obnaženým zadkem. Celý film pak korunuje famózní šokující pointa, dnes asi z dálky odhadnutelná. (17.08.2011)