Až na konec světa

Hezké obrázky. Zbytek je přefinancovaná bezradná s...ka. Z překotného znovuobjevování se a bouřlivého vzájemného vítání se zhola podružných a v "příběhu" dříve znepřátelených postav se vzpamatovávám dodnes. Wenders prostě zaměstnal kamarády a byl rok 91; ale měl tam i hvězdy, ba i Asiaty a Aborigince, kteří se museli objevit a pak se přivítat - a tak plácal, plácal až uplácal. Peněz měl dost. Dal jsem *, po měsíci zvyšuju o hvězdu, protože jsem pochytil (alespoň) jeden silný étos filmu (kromě klobouku Dommartin a postmoderní přepjatosti vůbec) - je to vize závislosti na displejích, která došla naplnění - někteří mí přátelé dnes i serou ajfounem. (25.01.2015)

Podíval jsem se na tento film Wima Wenderse v nezkrácené verzi o délce necelých 5 hodin, byl to vůbec nejdelší souvislý film (nepočítaje TV série na pokračování), jaký jsem doposud viděl a určitě nelituji. Wenderse po 7 viděných filmech už plně vnímám jako specialistu na žánr road movie a zároveň jako režiséra, který s vytvořením podmanivé atmosféry a precizním vykreslením postav zvládá divákovu pozornost úspěšně zaujmout i v případě dlouhých filmů s pomalým dějem (snad jen v jeho raném filmu Strach brankáře při penaltě se to Wendersovi dle mého názoru ještě moc nepovedlo). Zejména během prvních tří hodin u mě převládala spokojenost, souvislý příběh putování několika postav napříč zeměmi dokázal střídat různé žánry bez pocitu překombinovanosti. Hodně se mi líbil nápad sci-fi z budoucnosti zasazeného jen o pouhých 8 let vpřed, kde si tvůrci díky trikům nápaditě vyhráli s vylepšením prudce se rozvíjejících technologií na plátně, přičemž po 30ti letech na současníka už mnoho prvků jako sci-fi ani nemusí působit. Nečekaně mě však zaskočilo, když se tahle road movie se sci-fi prvkem v pozadí pak cca na hodinu a půl proměnila v čistokrevnou sci-fi z jedné futuristické jeskyně v austrálské poušti, po třech hodinách se naprosto změnila poetika filmu, která mi poté moc nesedla (zvláště v těch abstraktních počítačových záběrech) a z filmu, který jsem si z velké části vychutnával, se najednou stal film, ve kterém jsem se ztrácel a chvílemi mě spíše odpuzoval. Když se Claire s jedním ze svých souputníků konečně rozhodla opustit jeskyni, dočkal jsem se spíše větší deprese, než vysvobození, ale musím říct, že poslední půlhodina mě pak úplně dostala do transu a hodně mě překvapilo, do jaké nadčasové hloubky celý tento dlouhý snímek vyústil a k čemu mě nakonec Wenders po pěti hodinách žánrově i pocitově pestré filmové procházky dokázal dovést. * * * Až na konec světa vypráví mj. o prudce vyvíjejících se moderních technologiích, které nás stále více ovládají, reflektuje tyto výdobytky spočátku jako něco, co nám zlehčuje náš život, stává se jeho běžnou součástí natolik, že si tenhle progresivní vývoj ani neuvědomuje (tak, jako si mnoho diváků po velkou část filmu ani neuvědomuje hlavní téma a ozřejmí se mu to naplno až v poslední z pěti hodin) a zároveň jako něco, co nás může totálně zničit, pokud podlehneme šílené závislosti. Dnes to možná nezní jako něco myšlenkově objevného, ale Wenders dokázal natočit film nabitý podmanivým dějem, v němž postupně s hlavními hrdiny nahlédnete do různých civilizací od velkoměsta přes pustou přírodu až po onu „HI-TECH jeskyni“. Film, který se nevine stylem klišéovité agitky, ale v doprovodu dobrodružných zážitků plných emocí, vztahových dramat a také spousty hudby nejrůznějších stylů v pozadí (včetně živého podání písní malé kapely zložené z postav filmů) postupně dospěje k hutnému zamýšlení na ono téma. I přes jistou rozvláčnost se pro mě jedná o silný zážitek se silným, mnohavrstvým „vesmírním“ závěrem... [80%] (07.10.2021)

Videná 280 minútová verzia. Skoro päť hodín som sa pozeral na prapodivný zlepenec významov, príbehových štruktúr a prazvláštnych postavičiek obývajúcich Wendersové univerzum podivuhodností na pozadí akejsi neistej reality. Prvá časť je putovanie. Road movie postupne prechádzajúca najznámejšími miestami sveta. Tá druhá časť, odohrávajúca sa len v Austrálii je zase komornou sci-fi o živote, snoch a príbehoch. Všetko spolu krásne korešponduje a aj napriek dĺžke z toho vyviera silná režisérska koncepcia. Nebudem asi ďaleko od pravdy, keď napíšem, že Wenders pristupoval k filmu ako emočne zainteresovaný tvorca. Všetko čo chcel vypovedať, či už je to názor na svet, na príbehy alebo na spôsob ako sú nám príbehy prezentované je tu obsiahnuté v dokonalej príbehovej symbióze. V zásade je to film, ktorému sa dá vytknúť len máločo. Nech už je to vaša šálka čaju alebo nie, nebude asi nič k čomu by ste film vedeli svojou formálnou precíznosťou prirovnať. Aspoň ja neviem. A to, že film prepadol nie je ani tak znak multižánrovosti. Tá tu funguje. Je to skôr spôsobené neustálim koketovaním s komerčným filmom, pričom sa jedná o poctivý art. Hudba skvelá. Rovnako aj ústredné trio. Mňa osobne ešte potešil aj sympaťák Vogler. Takéto filmy sa točili len chvíľu. A sú príjemnou spomienkou na to, ako sa autorská všestrannosť hodila na malú chvíľu do jednej doby, a fungovala svojsky, dokým ju nenašli tí , čo ju nájsť mali, a nezobrali si z nej to, čo sa z nej zobrať malo. (07.12.2021)

Relaxačná filozofia (spracovanie), duševná jóga (dej). Ono ide vlastne o takú cyberpunkovú fantasmagorickú báchorku, kde každý hľadá každého, a pritom hľadá niečo úplne iné, a možno TO nachádza iba v svojich snoch, a možno v cudzích snoch, a možno iba hľadá. A v podstate je to film o priateľstve, a neskôr sa zmení na postapo o našich negatívnych vlastnostiach a o tom, že negatívne vlastnosti nás robia ľuďmi. A je to podobenstvo o mnohých veciach, kde samotný príbeh je nepodstatný, a ide hlavne o tie sny. Wenders tu vytvoril absolútne dokonalú snovú atmosféru, ktorá vás po celý čas uspáva a pritom nenudí, a neskôr sa stávate súčasťou jeho snov, ktoré nedávajú zmysel. A ani nemusia, lebo sú to sny. A nepôsobí to nepatrične, vďaka tej atmosfére a neskutočne geniálnej hypnotickej hudbe a perfektným hercom. Videl som tú dve a pol hodinovú verziu a nepochopil som to. A nevadí mi to. Podobným spôsobom som film nesníval už dlho. (05.05.2013)

Wim tentokrát procestoval skoro celou zeměkouli, aby natočil jeden ze svých nejlepších filmů. Jestli úplně nej, to nedokážu tvrdit, protože mi jich ještě několik zbývá. Naštěstí, je jich čím dál, tím míň. Ale jak ten seznam pomalu ubývá, tak můj obdiv k tomuhle kouzelníkovi roste. Pomalu, ale jistě, s každým novým filmem, je to stále silnější. Uvidíme, kde se to zastaví, ale jestli to tak půjde dál, budu si asi speciálně pro něho závést novou, bodovací stupnici. Z téhle už víc nevyždímám. (10.03.2016)