Edogawa Rampo zenšú: Kjófu kikei ningen

Film, který mi vůbec nesedl. Děj je již od počátku značně nesrozumitelný a rozkouskovaný. Místy je to navíc neskutečná nuda a příběh celého filmu (na konci je naštěstí dopodrobna vysvětlen) působí značně schematickým až naivním dojmem. Zajímavá je celková barevnost celého snímku, ale to je tak asi vše. (05.04.2011)

Absolutní skvost pro milovníky japonské kinematografie a šílených filmových dílek mistra Terua Ishiiho!!! Film v první části působí hodně Lynchovky a Nikolaidovsky. Nic nedává smysl, děj je totálně absurdní, hraje se hodně na formu a nepochopitelnost děje. Pak se děj odebere na ostrov, kde tvůrci rozpoutají naprosto šílené vizuální peklo!!! Člověka to naprosto vtáhne, uchopí, přiškrtí a nepustí! S vytřeštěnýma očima jsem koukal na tu bizardně estetickou hru barev, herců, kamerových záběrů ... čistá hrůza!! Ve finále se pak vše tak dokonale logicky vysvětlí, že člověk pochopí naprosto všechno a sedne z toho na prdel!! Naprosto unikátní záležitost a zážitek. Teruo tentokrát nehraje tolik na exploitaci, ale zejména na úžasný vizual, stále se stupňující tlak na postavy a na diváka, ve finále pak vše uvolní v podobě "giallo-kriminálního" rozuzlení. Další geniální dílo geniálního japonského režiséra!! Rozhodně pro okrajové publikum, které má aspoň tušení, do čeho jde, nebo čeho byl tento režisér schopen!! (každopádně na to, co zříte, vás nepřipraví nic!) ... (24.02.2011)

Japonský snímek „Kyofu kikei ningen: Edogawa Rampo zenshu“ překvapí tím, jak je natočen a jaké scény se zde objevují. Jako kdyby se zvláštní šílenství koncentrovalo a natočilo film. Film, který na první pohled nedává smysl, ale nakonec se ukáže, že to až tak šílené není. Velmi povedený kousek, který není pro každého, ale dovede skvěle dosednout na vaši temnější stranu. (15.04.2019)

Edogawa Rampo ovlivnil řadu japonských režisérů, zejména pak Shinya Tsukamotu a Teruo Ishiiho. Kyôfu kikei ningen: Edogawa Rampo zenshû v sobě nese mnohé z Rampovy zvrhlé imaginace a prolíná v sobě hned několik jeho povídek - Strange Tale of Panorama Island, znepokojivého Watcher in the Attic, výborné The Human Chair a The Twins (které později volně adaptoval i Tsukamoto). Teruo Ishii se očividně snažil vytvořit co možná nejkomplexnější adaptaci Rampova světa, což se bohužel podepsalo i na samotném scénáři. Poměrně komplikovaný příběh totiž místy ztrácí logiku a překvapuje svou naivitou a zcela zbytečnými humornými vsuvkami. Ishii z toho ovšem vybruslil poměrně elegantním způsobem a chytře odlehčil onu ilogičnost rozdělením filmu na dvě části. Ta první (Watcher, Twins) se tváří jako klasická detektivka, v níž divák tápe společně s hlavním hrdinou, a veškerá atmosféra je budována pomalu a opatrně, rozmělněná již zmíněnou naivitou a humorem, aby o to víc vynikla část druhá. Tady (Panorama Island, Human Chair) Ishii vyvíjí už tradičně silný nátlak na diváka. Sice upustil od explicitního zobrazování násilí, ale paralyzuje doslova sugestivní zvrhlostí a neotřelou tělesností, která je ještě podtržena podmanivou formou a barvami. Snová a bizarní psychedelie, která je neuvěřitelně působivá i čtyřicet let po svém vzniku. Horrors of Malformed Men je Ishiiho mistrovským dílem! (26.02.2012)

Typicky japonský snímek se nese v lehce bizarním tónu a předkládá divákovi příběh s tajemstvím. Působivá hudba doprovází kameru, která místy předkládá poetické obrazy (scény nahých žen pod vodou), místy pak dekadentní a hororové (laboratoř, kde jsou oddělována siamská dvojčata, jakoby přímo vypadla z klipů M.Mansona..., pojídání krabů hodujících na mrtvole asi nesedne každému). Rozhodně část na ostrově je fantazijní, plná barev a zvuků. Mysteriozní obřady, nahá těla natřená stříbrnou barvou (v Goldfingerovi to byla zlatá), znetvoření lidé, voda a rituál. Ostatně na Bonda jsem si vzpomněl ještě jednou, když měl být hlavní hrdina otráven (jako Bond v Žiješ jenom dvakrát, 1967). Išii byl zřejmě fanoušek agenta 007. Byť se mi film líbil, tak jsem čekal něco šílenějšího. Pro okrajové publikum a fanoušky žánru. (22.03.2017)