Terra em Transe
Entranced Earth
Režie:
Glauber RochaScénář:
Glauber RochaHrají:
Jardel Filho, Paulo Autran, José Lewgoy, Glauce Rocha, Danuza Leão, Darlene Glória, Maurício do Valle, Zózimo Bulbul, Irma Álvarez, Lauro EscorelObsahy(1)
Předcházející snímek Maranhão 66 byl reportáží z voleb a Rochovi sloužil jako příprava. Imaginární stát Eldorado (podobá se Brazílii v letech 1964-1968) zažívá politickou krizi. Společnost EXPLINT využívá temné síly k ovládání země. Pučisté připravují převrat. A básník Paulo Martins je zmítán mezi politikou a poezií. (LFŠ 2007) (oficiální text distributora)
(více)Recenze (17)
Zlatá Palma - výběr ()
Střelba do diváků. Politicky již méně aktuální (ač šašci, pokrytci, lháři a kreténi jsou ve vládních kruzích stále přemnoženi), ale filmařsky stále oslovující. Z filmů kypí naštvanost vlastní tolika režisérům latinskoamerických nových vln, což se nejvíce projevuje jeho agresivní roztěkaností. Prudké skoky mezi scénami, opakování záběrů, fragmentarizace vyprávění do sledu výrazně kontrastních výjevů (scény tiché a pomalé jsou prokládány scénami hlasitými a divokými). Takhle je přirozeně obtížné věnovat pozornost sdělením, někdy otevřeně politickým, jindy silně metaforickým, stavějícím do opozice osobní drama a velké dějiny (dualita se odráží i v „konfrontační“ práci se zvukem). Do toho jsme stále upozorňování, že sledujeme jenom film, film dobře si vědomý své manipulativní moci, film nesoustředěný a přitom vyžadující plnou soustředěnost. Inu – nefalšovaný brazilský karneval, kterým se buď necháte strhnout, nebo vás jen otráví a vyčerpá. 80% ()
GENIÁLNÍ. Růže je růže je růže je růže = země je země je země je země. Film, který boří všechna vypravěčská a stylistická pravidla a je v tom tak důsledný, že to nelze neobdivovat - nejdřív dá dokonalou představu divákovi o prostoru, postavách v něm a stvoří promyšlený formální systém, do kterého se má divák pohroužet, aby z něj byl následně vytrháván. To je hlavní potěšení téhle geniálností, zatím nejlepšího filmu LFŠ (a nevím, jestli ho něco ještě překoná, i když tohle píši po 11 projekcích a dvou dnech). Žánrové pozadí, lavírující mezi dramatem, politickým thrillerem, melodramatem a dialogovkou, slouží výhradně k tomu, aby se udržovala divákova pozornost. Od Černé knihy Paula Verhoevena jsem neviděl žádný film takhle dobře komunikovat s diváky, kteří rádi u filmu myslí. Neustálé kontextualizování do nových rámců, strukturový způsob vyprávění a obžaloba médií, tvoricich simulakra, která si je vědoma svého mediálního původu a dává ho chytře najevo. ()
(1001) Zajímalo by mě, jestli takovýto snímek vypovídá o absolutním nedostatku smyslu pro humor svých tvůrců a nebo o ultimátním smyslu pro humor svých tvůrců. Velmi hysterické. "Mocí. Láskou moci." - Zpětně musím říct, že oceňuji naprostou vášnivost a vážnost, protože si myslím, že to je věc dnes těžko ubránitelná. ()
Jsa inspirován případem Godard, dotáhl fanatik Rocha brechtovskou myšlenku reflexivity a odstupu mezi diváctvem a příběhem (která je v důsledku stmelující) k naprosté dokonalosti. Od prvních minut je zdůrazňována umělost sledovaného díla a světa, který představuje, přičemž jsou systematicky odhalovány postupy a prostředky, kterými je iluze dosaženo. Ironizování tvorby falešných mediálních obrazů tak zároveň představuje komentář k vytváření filmových významů. Bezstarostné plynutí "vyprávění" je znovu a znovu svévolně a zlomyslně narušováno technikami přímého oslovení. Skokovým střihem, komentářem vypravěče-básníka, stylizovanými titulky, hudebními útržky a divadelními i televizními (popř. dokumentárními) konvencemi je tříštěno do stále menších a nesrozumitelnějších fragmentů. Nezastavitelný rozpad jistot a časoprostoru pak vrcholí v šílené závěrečné montáži-transu, kde se střetne snad úplně všechno. Bůh, politika i umění. Nicméně, na rozdíl od staršího snímku "Bůh a ďábel v zemi slunce", jakési mystické a nebývale stylové variace na western, která čerpá svou symboliku zejména z křesťanské a předkolumbovské mytologie (tedy nabízí jistou nadčasovou platnost a duchovní zážitek), je "Země v transu" pevně ukotvena v době svého vzniku, poplatná tehdejší politické situaci a křiklavému revolučnímu smýšlení. Což onu absolutní diváckou nevstřícnost - ve vší své nápaditosti a originalitě - jen a pouze vyostřuje. ()
Rocha tým, že svoju filmovú zem nazval Eldoradom, celú Bbrazíliu, jej politickú situáciu a mentalitu ľudí čiastočne satirizuje. Tomu zodpovedá aj šialená filmová forma. Hlavná postava je intelektuál, ktorý keď sa v niekom/niečom sklame, začne sa opitý venovať ženám. Popritom prednáša šialené básnické metafory (nebudete si ich stíhať zapisovať) a premýšľa nad zmyslom úplne všetkého. Zmysel života v Eldoráde (haha, v Brazílii) však nie je v túžbe po mieri a šťastí, ako by si to predstavovala jeho bývalá milá, ale v túžbe po moci. Čo však táto moc prináša, keď šťastie asi sotva? Rocha sa trochu prekvapivo pomerne rovnomerne strefuje ako do pravice, tak do ľavice a vlastne nechápem, že naňho nejaká politická špička po premiére nespáchala atentát. Asi nechcela, aby sa prezradila, že sa v niekom z filmu spoznala. ()
Dobové progresivní formální postupy ve službě klasické umělecké figury, satyra na soudobé události sloužící stejně dobře jako výpověď o bakchanáliích politické moci jako takové. Geniální spájení obou konců řetězu spojujícího klasiku s modernou, současnost s věčností. A toto je vidět nejlépe na závěrečných několika minutách: na audiálním pozadí vypravěčovy poezie a vizuální cézuře obrazu formou frenetického střihu vykrystalizuje dlouhý detail tváře guvernéra opilého mocí - a v tomto příliš stylizovaném, příliš křečovitém, až moc přehnaném gestu právě můžeme číst efekt klasického umění. Jeho úžas vyvolávající bombastičnost a nereálná přehnanost obrazu Napoleona na vzpouzejícím se Marengovi na vrcholku Alp, sochy Terezie z Ávily v extatickém víru orgasmu a lehoučkých drapérií tesaných z kamene, to nám Rocha předkládá (dalším příkladem jsou záběry postřeleného básníka svírajícího svou zbraň v aktu sebeoběti) a to představuje hlavní devizu filmu. A klasické vlivy (viz též ono použití poezie) se prokazují i v oblasti politického sdělení, které Rocha předkládá divákům - nejklasičtější žánr, tragédie, je zde tragédií vykořisťovaného a ponižovaného lidu, jemuž zbývá buď servilita, nebo radikální, krvavá, ale veliká (jsme opět u sentimentality klasiky) vzpoura proti "osudu". ()
Výborná kamera, netradiční způsob vyprávění a působivá mizanscéna. Tím je Země v tranzu opravdu zajímavá a nadčasová, ale ta politika a žvanění o revoluci, to je hrůza děs. Tím tenhle film zůstal vězet v 60. letech a dnes už nemá divákovi tolik co říct (stejně jako třeba některé Godardovy filmy). Když chce někdo dělat revoluci, tak ať ji dělá a netočí o ní filmy. ()
Podstatný posun od Bůh a ďábel v zemi slunce. Rochova jedinečná formální progresivita, ne nepodobná Godardovi, pasuje k politické alegorii mnohem lépe, než k spirituálnímu westernu. Často zmiňované brechtovské odcizení se pak projevuje v obsazení hlavní role i v expresivní práci se zvukem. Rozhodně film na více zhlédnutí, napoprvé musí každému zákonitě uniknout kvanta věcí. ()
Áno uznávam. Štylisticky, formálne, vizuálne je to perla. Ale čím dlhšie sa na ňu pozeráte, tým viac vás prestáva jej lesk priťahovať. Nuda, ktorá je tak filmársky okázalá, až si sama sebe podkopla nohy svojou dôležitosťou. ()
"Poetry and politics are too much for only one man." ()
Zajímavá a ne až tak neprůhledná alegorie na brazilskou politickou situaci, kde jsou zbabělci, ale i silné osobnosti, jsou zde snahy, které vedou k jiným výsledkům, než jak by bylo očekáváno. Ono je to sice o Brazílii, i když země se jmenuje Eldorado, ale snadno se to dá vztáhnout na jakoukoli zemi. Finále to krásně ilustruje. ()
ocenenia : MFF Cannes 1967 - Cena FIPRESCI ()
Glauber Rocha bol brazilsky Tarkovskij, jeho filmy su jedna filmova basen. Tuna strhujuci dej nehladat, nic take tu nie je : 100 % ()
"People go after the first who shows them a sword or a cross." Pripúšťam, že moje hodnotenie je značne skreslené mojím subjektívnym postojom, keďže nemám rád filmy, ktorých hlavnou náplňou je politika (náboženstvo) a potom už skoro nič iné. Hoci má tento film nespochybniteľné filmárske kvality, svojou obsahovou stránkou ma úplne míňa (a navyše je aj neaktuálny). K tým kvalitám počítam podmanivý audiovizuál - výbornú kameru (výrazne lepšiu ako v predchádzajúcej snímke Bůh a ďábel v zemi slunce (1964)) a aj výbornú sprievodnú hudbu (latinsko-americké rytmy, džez, atď.). Je to všetko ale málo platné, keď som celý film nútený sledovať samých šialencov, patetické pózy, oduševnené prejavy plné prázdnych fráz. Film je akousi roztrieštenou, retrospektívou zmeskou všetkého možného, výsledkom ktorej je poriadny cirkus, točiaci sa okolo politických hnutí, ktoré často nemajú problém ani s násilím. Ústredným motívom je otázka role tzv. "intelektuálov" v takomto cirkuse (v úvodzovkách preto, lebo označiť tých ľudí za intelektuálov je dosť prehnané). ()
Na chvíľu ma ten formálny experiment zaujal, ale potom ho už bolo príliš veľa veľa veľaaaaaaa... ()